Argo ještě předvánoční

nakl. Argo

Argo je firma s hodně náročným tzv. nakladatelským mixem. Chce obsloužit knihami různé lidské potřeby a koníčky. Od dětí až po filozofy nebo architekty, když na to přijde. Tady ještě poslední předvánoční knižní várka.

Martin Nodl, Vladimír Urbánek (ed.): Josef Válka a myšlení o dějinách

V jednotlivých studiích je Josef Válka (1929 - 2017) reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost.

Patrick Leigh Fermor: Mezi lesem a vodou

Coby osmnáctiletý mladík se Patrick Leigh Fermor vydal na v prosinci 1933 na pěší pouť Evropou, kterou zakončil příchodem do Istanbulu na počátku roku 1935. Poté, co prošel Nizozemskem, Německem a dorazil do Vídně se zastávkou v Praze, se vydal dále slovanskými oblastmi, po proudu Dunaje do Maďarska, Sedmihradska, Rumunska a na Balkán. Z kapesného jedné libry týdně hodlal Fermor žít „jako tulák, poutník nebo kočovný učenec“ a přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách.

V každé části této knihy se najdou lyrické lahůdky, ale mám pocit, že jejich vrcholem jsou pasáže sledující Paddyho putování nazdařbůh divokými kopci Karpat. Ke slovu se zde dostávají všechny jeho mladické záliby. S cikánskými zlatokopy diskutuje o výslovnosti romštiny. řeckokatoličtí ovčáci ho přivádějí k úvahám o křesťanské ortodoxii. rabín v dřevorubeckém táboře předříkává verše biblických žalmů v hebrejštině a on si je foneticky zapisuje. Bodré selky si z něj utahují. A všechny národy spletité karpatské minulosti, Dákové, Gótové, Gepidové, Langobardi, Hunové, Mongolové, Kabaři a karaitští schizmatici, se neustále před jeho očima dohadují a střetávají, sekají do sebe šavlemi, bubnují a vyhrávají na flétny z ovčích holenních kostí.

Jan Morrisová

Najjar Masúd: Sleněný ghát

Výbor sedmi povídek představuje tvorbu jednoho z nejuznávanějších moderních autorů píšících v urdštině, Inda Najjara Masúda (1936 - 2017).

Kronikář sultána Muzaffara

Teď, když se hrobka sultána Muzaffara ještě za jeho života stala tak slavnou a lidé se na ni přicházejí podívat i zdaleka, bylo mi nařízeno, abych zapsal průběh její výstavby. Spolu s tímto nařízením končí doba mého pobytu doma. O tom, že už hrobka stojí, jsem se dozvěděl od sultána samotného. Když mi řekl, že nebyla postavena v údolí, kde jsou hrobky jeho předků, pochopil jsem, že bude stát v poušti, protože jsem se zúčastnil sultánova pouštního tažení jako kronikář. A když zmínil, že je to nevídaná stavba, věděl jsem, že bude bez střechy – také proto, že jsem byl kronikářem jeho pouštního tažení. Byla to má poslední práce kronikáře. Potom jsem zůstal doma. Z té doby jsem už řadu věcí zapomněl, ale první den svého pobytu doma si pamatuji tak dobře, že bych ho mohl zapsat jako věrohodný kronikář.

Toho dne jsem si při ranní procházce všiml rostlinek ležících na zemi při okraji Údolí hrobek, které zřejmě chvíli před tím někdo vytrhl a jenom tak je tam pohodil. Byly to výhonky velkých stromů s korunou ve tvaru slunečníku, jejichž řady rostly kolem celého údolí. Jméno stromů jsem neznal, ale občas jsem pod nimi odpočíval. Měly bělavé kmeny, husté větvoví a v jejich stínu se člověku chtělo spát. Pozorně jsem si prohlížel výhonky pohozené na zemi. Dva z nich měly neporušené kořeny. Opatrně jsem je zvedl, kořeny obalil vlhkou hlínou zpod velkých stromů a vyrazil k domovu. Cestou jsem se rozhodl, kam je ve své zahradě zasadím. Nikde jsem se nezastavoval, jen když jsem procházel kolem malého jezírka, sehnul jsem se, nabral do dlaně trochu vody a listy výhonků pokropil. Odhaduji, že přesně v tu chvíli musel sultánův posel vyrazit směrem k mému domu. Když jsem oba výhonky zasadil ve své zahradě a začal plánovat, jak je ochráním před sluncem, obklopily jeden z nich děti z mého domu. Jedno po druhém se snažily rostlinu zastínit všemi svými hračkami a tahle nová hra se jim tak zalíbila, že se začaly hádat, kdo bude další na řadě.

Já jsem zatím kropil listy druhé rostliny vodou, když na ni náhle padl stín sultánova posla. Nejprve jsem zahlédl stín a až potom samotného posla. Děti nechaly rostlinu být a shromáždily se kolem něj. Když si ale po chvíli pozorně prohlédly jeho šaty, vylekaly se a běžely se schovat do domu. Taky jsem si pozorně prohlížel poslův šat, protože sultánovi poslové kromě svého oděvu žádnou ústní ani písemnou zprávu nenosí. Důvod jejich příchodu se totiž pozná podle toho, co mají na sobě. Tento posel přišel, aby mi svým šatem sdělil, že si sultán žádá mých služeb a že musím vyčkat doma na jeho další příkazy. Takové čekání trvalo někdy i několik dnů. Tento posel, či takto oděný posel, ke mně často chodil i dříve, ale když jsem ho viděl nyní, byl jsem trochu překvapený, protože sultán se z pouštního tažení vrátil teprve nedávno. Neočekával jsem, že v nejbližší době znovu podnikne nějakou výpravu, kde by potřeboval služby kronikáře. Nad nevypočitatelností sultánova chování však nebylo nutné se déle pozastavovat. Za nejdůležitější událost toho dne jsem proto považoval, že sultánův posel rozšlápl jeden z výhonků, které jsem zasadil. Druhý se ale uchytil, a já se tak mohl těšit, že až z něj vyroste strom, budu si moci v jeho stínu odpočinout.

...................

překlad Tomáš Daňhel

Alois Mikulka: O zvířátkách a divných věcech

Legendární dětská kniha je tady! Sedmnáct pohádek pro vás sepsal a vlastními ilustracemi opatřil přední český výtvarník a spisovatel Alois Mikulka. A kdo si ji přeje načtenou Viktorem Preissem, má ji mít! A ještě k tomu na LP desce. Prostě všechno, jak má být.

To bydlí vAfrice jedna žirafa ata je tuze mlsná. Krk má dlouhý, předlouhý. Dosáhne hlavou až k oblakům. Ona si na nich totiž pochutnává. Ale abyste si nemysleli, že ta žirafa sní celý obláček! To ne. Ona jenom každý pěkně oždibe kolem dokola auž kouká po jiném. Ato přece každý dobře ví, že obláčky nad Afrikou jsou ze sladké jedlé vaty, co ji prodávají na poutích a v lunaparku. Ale abych nezapomněl. Jednou se takhle večer dívám z okna na hvězdy a pochutnávám si na nadívané čokoládě. Pochutnávám si tedy a tuze si libuji, jaký to ti cukráři udělali výborný vynález, když tu mi něco káplo za krk. Povídám si: Chm! Všude plno hvězd, obloha čistá, a poprchává. A zakousl jsem se zase do nadívané čokolády. A vtom znovu – káp mi za krk! I dívám se, co to, a dívám se ještě líp, div si oči nevykoukám, a tu vidím, že rovnou nad naším domem je jedna tmavohnědá hvězdička, kterou málem není vidět, a že pláče!

22.12.2022