Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Pravidelné informace o knižních novinkách mají v Českém rozhlasu různou podobu. Jednou z nich jsou Meziřádky - součást sobotní víkendové přílohy stanice ČRo Vltava.
MeziŘádky 12. 11. 2022
Švédská akademie dokáže každý rok svým výběrem laureáta Nobelovy ceny za literaturu překvapit. Zaručené tipy u ní nefungují. Stejně tak v tomto roce. Annie Ernaux patří sice ke známým a uznávaným francouzským spisovatelům, ale na Nobela pro ni by asi málokdo vsadil. Ani v nakladatelství Host, které letos vydalo její autobiografickou knihu Roky. Pro překlad se v Hostu jistě rozhodli hlavně na základě dosavadního autorčina renomé: za Roky získala Annie Ernaux řadu ocenění včetně Mezinárodní Man Bookerovy ceny v roce 2019. Ale že by dosáhla až na Nobelovku?
Roky jsou často charakterizovány jako deník nebo záznam na způsob deníku. Text je to ale mnohem komplexnější a pozornosti se mu od roku 2008, kdy vyšel poprvé, dostávalo postupně. Nebyl to žádný okamžitý bestseller, na dnešní rychlou dobu představuje pomalejší, zato vytrvalé dobývání vrcholu.
V Rocích Annie Ernaux vypráví ve třetí osobě nebo v první osobě množného čísla a svou vlastní zkušenost tak vřazuje do kolektivní, společenské paměti, do událostí, které se ve Francii i ve světě odehrávaly v letech 1940 až 2006. Rozhodující pro přesvědčivost i čtenářskou přitažlivost je právě způsob, který zvolila. Došla k poznání, že na osobních pocitech nemůže stavět. Na konci knihy o tom píše. Není to jen přiznání nebo popis metody ‒ je to vlastně pozoruhodné programové prohlášení, které knihou naplnila:
Jde jí o to, jak uchopit dobu, jež tvoří podklad jejího pobytu na Zemi v určité epoše, čas, který procházel skrz ní, svět, o němž pořídila záznam tím, že žila… Forma její knihy tedy může vyplynout jedině tak, že se ponoří do obrazů ve své paměti, díky čemuž bude moct dopodrobna popsat znaky charakteristické pro danou, více či méně určitou dobu a roky, do nichž tyto obrazy patří – a bude je postupně spojovat s dalšími, bude se snažit znovu zaslechnout promluvy lidí, komentáře k událostem a předmětům, vybrané z ohromného množství proslovů tvořících ruch, který bez oddechu přináší ustavičná vyjádření o tom, co jsme a čím máme být, co si myslet, v co věřit, čeho se bát, v co doufat. S pomocí toho, co se v ní a jejích současnících usadilo z okolního světa, zrekonstruuje společný čas, jenž plynul odpradávna až do současného okamžiku – a tím, že vyhledá paměť kolektivní paměti v paměti individuální, vyjádří slovy prožitý úsek dějin.
Zní to, pravda, hodně učeně, však také byla Annie Ernaux učitelka. Ale ona se do té paměti ponořila bez sentimentu a se smyslem pro ironii. Nedistancuje se. Píše my a znamená to já také. Z odstupu a v až aforistických zkratkách vypráví o dobových pokrytcích a lhářích, politických manipulacích, sexuální revoluci, o okouzlení plasty, atomizaci společnosti. Takhle vystihuje nástup konzumní éry prostřednictvím obchodních center:
Oblečení a jídlo nikdy nevypadaly krásněji: vše bylo volně k mání bez nutnosti podstupovat do té doby obvyklé rituály. Názvy obchodů – Prima hadříky, Svět dortíků, Džínová pohádka – vyzývaly k bezstarostnému přehrabování se jako děti. Zákazník zapomínal na to, kolik mu je… S obchody jako Darty a Pier Import v nás skokově vzrostla touha nakupovat, jako by z nás koupě elektrického topinkovače a japonské lampy měla udělat jiné bytosti, stejně jako jsme v patnácti doufali, že nás změní znalost výrazů, které zrovna letí, a rokenrolu.
A pak autorka přitvrdí:
Nořili jsme se do měkce vystlané přítomnosti a nedokázali říct, zda je to přestěhováním se do města bez minulosti, nebo nekonečnými perspektivami „pokročilé liberální společnosti“, případně nahodilou shodou obojího. Chodilo se na Vlasy. V letadle, unášejícím hlavního hrdinu do Vietnamu, posílali na smrt nás a naše iluze z osmašedesátého.
Do té měkce vystlané přítomnosti, se o dvacet let později rádo začalo nořit i Česko a rychle dohnalo Evropu, jak si usilovně po devětaosmdesátém přálo. A tak ani pro nás, zvlášť po probuzení covidem a pak ruskou válkychtivostí, kniha Roky neztratila na opodstatněnosti. Je naopak ještě současnější – jako by Annie Ernaux říkala: Nebuďte pořád tak dětinsky spokojení a naivní!
Román Annie Ernaux Roky přeložil Tomáš Havel.
Podobnou dráhou k Nobelově ceně jako Annie Ernaux však prošla i Olga Tokarczuková. Mezinárodní Man Bookerovu cenu za román Běguni dostala v roce 2018 a Nobelovku získala hned v dalším roce. Byla jí ale připsána za rok 2018, protože Švédská akademie řešila interní skandál. Také v nakladatelství Host vyšla nedávno kniha esejů a promluv Olgy Tokarczukové. Jmenuje se Vnímavý vypravěč podle stejnojmenné přednášky proslovené při příležitosti převzetí Nobelovy ceny. Zvláštností, až podivuhodnou souvislostí s letošní laureátkou je, že Tokarczuková ve své přednášce vyzdvihuje já jako – a teď cituji – nejpřirozenější, nejlidštější a nejupřímnější hlas, kterým literatura světu může prospět. Jako kdyby předjímala ocenění Annie Ernaux. Ta sice vypráví Roky v třetí osobě, ale jde jen o formu, vypravěčem je samozřejmě já.
Tokarczuková v nobelovské přednášce vede také spojnici od Komenského pansofie k internetu jako její realizaci a přiznává svou sympatii k Wikipedii. Ale hned tenhle splněný sen koriguje zklamáním, jak internet, znovu cituji: podléhající bez jakékoli reflexe tržním procesům a odevzdaný do rukou monopolistickým hráčům, kontroluje gigantické množství dat, která nejsou využívána vůbec „pansoficky“, ve prospěch širokého přístupu k vědění, nýbrž naopak, slouží především k programování chování uživatelů. A dodává: Internet je stále více historka vypravovaná blbcem, ruch a vzruch postrádající smysl.
Knihu esejů Olgy Tokarczukové Vnímavý vypravěč přeložil Petr Vidlák.
Je ode mě možná poněkud troufalé přidat ke dvěma dnes světoznámým spisovatelkám glosy o knížkách dvou současných českých spisovatelů. Ale domnívám se, že oba, respektive obě to srovnání ustojí.
V nakladatelství Fra vyšlo druhé, rozšířené vydání krátkých próz Petra Borkovce Sebrat klacek. Obvykle jsou označovány jako povídky, ale některé z těch textů jsou vzpomínkové, jiné zas glosy nebo téměř autentické minireportáže. Společné jsou jim však takhle pospolu vzácně se vyskytující rysy: neobyčejně bohatý, přitom srozumitelný jazyk, velkolepá obraznost, úspornost a v každé z těch miniatur zřetelný vztah k literatuře jako specifické hodnotě. Třeba vzpomínka nazvaná jednoduše Slavík na hořovického básníka a překladatele Ivana Slavíka ke stému výročí jeho narození. V kratší verzi jste jako pravidelní posluchači Vltavy mohli tohle Borkovcovo vyznání slyšet 18. února 2020 a na webu vltava.rozhlas.cz si Borkovce můžete poslechnout i dneska. Pro zapamatování dobré knihy opakuji:
Petr Borkovec – Sebrat klacek. Druhé, rozšířené vydání.
Druhým autorem je Jan Němec s pěti povídkami pod společným názvem Liliputin. Je to, jak název napovídá, beletrie velmi aktuální a Němec se s ní pustil na tenký led angažované literatury. Všechny povídky se týkají současné Ukrajiny, v prostředí ukrajinském nebo jako česká, německá či ruská konfrontace s válkou. Překvapila mne literární pravdivost povídek a připomněly mi Sartrovu novelu Zeď. Její děj autor umístil do španělské občanské války, aniž by ji sám zažil. Ale přesvědčivě v ní vyjádřil její absurditu. A Jan Němec jako by na potvrzení tohoto mého dojmu v nedávném rozhovoru pro přílohu Salon v deníku Právo řekl kromě jiného, že angažovanost v literatuře musí být existenciální, až potom politická nebo společenská. Myslím si, že na tuhle laťku, jak si ji sám určil, dosáhl a povídky za přečtení stojí.
Povídky Jana Němce Liliputin vydalo nakladatelství Host.
19.12.2022
