Nová Soukupová - nevyčerpatelné téma dysfunkční rodiny
nakl. Host
Jestliže někdo dokáže popsat nedělní oběd, výlet na rozhlednu nebo babiččin pohřeb jako bezohlednou poziční válku, pak je to Petra Soukupová. Její nový román Nikdo není sám čtenáře okamžitě vtáhne do světa, ve kterém se spolehlivě poznává, aby vzápětí krok za krokem odhaloval absurditu a trapnost rodinných bitev, v nichž nemůže nikdo vyhrát. Foto: David Hamerník
Ukázka:
OTEC MÁ SVÁTEK
Vstávám první, daleko dřív, než musím, už dávno nemám důvod mít budík nařízenej na půl sedmý a dělat dětem snídaně a svačiny, nestojí už ani o jedno z toho. Míša ráno někdy něco sní, jen nikdy nevím, co zrovna ten den bude chtít, ale svačiny ne, mami, kdyžtak si něco koupím. Mája nejí ani Michal nesnídá, kafe si dělá radši sám, myslí si, že si ho udělá líp, ačkoliv je to absurdní, ale nijak mě to neuráží, proč taky. Típnu budík po prvním zazvonění, moje tělo je na ten čas tak zvyklý, že bych se v půl sedmý probudila i bez budíku. Potichu vstanu, abych Michala nevzbudila, cestou si v koupelně oblíknu župan, mrknu na sebe v zrcadle, docela dobrý. Odjakživa jsem vypadala mladší, a jak jsem ztloustla, vlastně to tomu dojmu ještě pomohlo, nedávno mi v knihovně, kde pracuju, někdo hádal třicet pět, to mě strašně potěšilo, i když té paní bylo asi devadesát a kdoví jak viděla.
Zavřu se v kuchyni, udělám si kafe, uvařím dětem čaj, ani ten nechtějí, ale mám pocit, že bych pro ně měla něco udělat, dneska ovocnej pomerančovej. Než se udělá káva, zapiju vitamín na celkovou imunitu, magnezium, kalcium, prášek na křečový žíly, prášek na klouby. Do kafe si dám smetanu ke šlehání, tu nejtučnější, i když bych neměla, další kafe během dne piju už jenom s mlíkem, ale tohle první se smetanou. Sedím v kuchyni, piju kafe a dívám se na strom, kterej máme ve vnitrobloku, přemýšlím, co mě dnes čeká v práci, podívám se na teploměr a podle toho si rozmyslím, co si vezmu na sebe. Taky přemýšlím, co budu vařit k večeři, a zkontroluju, jestli mám z čeho, případně co musím dokoupit.
Někdy se kouknu na zprávy, někdy si přečtu, co napsal Michal, aby viděl, že mě jeho práce zajímá, což je taková poloviční pravda — poslední léta se zabývá hlavně dopravní infrastrukturou, většinou přečtu jenom nadpis a perex, tak to udělám i dneska, článek je o úseku dálnice na severní Moravě a sporným tendru. Chybí mi moje ranní cigareta, už spoustu let jsem kouřila jen tři cigarety denně, ale předloni jsem konečně skončila i s nima. Ty další dvě — jedna v polední pauze a druhá večer — mi tolik nechybí, ale tahle jo, a to i přesto, že tahle cigareta byla důvodem mnoha hádek, ne, to je silný slovo, mnoha dohadování se s rodinou. I když jsem vždycky šla na balkon a dveře přivřela (zavřít z balkonu úplně nejdou) a pak uplynulo několik desítek minut, než kdokoliv z nich do kuchyně přišel, stejně mi pořád opakovali, jak je to obtěžuje, že to smrdí nebo že je v kuchyni moc zima, podle ročního období. Nakonec ale mají pravdu, kouření je hnusný a já nakonec přestala úplně a teď tu jen sedím a piju kafe a chybí mi to, ale to určitě časem přejde. Za ten rok a půl jsem přibrala osm kilo.
V sedm začne zvonit budík Máje, zvoní strašně dlouho, někdy ho vytípne a nic se neděje, minuty ubíhají, ale zakázala mi ráno do pokoje chodit. Mami, nechci, abys sem chodila, když spím, a dívala se na mě. Holčičko moje, dojalo mě to, a takových momentů je už tak málo, pousmála jsem se jenom v duchu, usmát se doopravdy by mě přišlo draho. Mami, posloucháš mě? Prostě sem nechoď. Několikrát jsem to porušila, ale byla na mě tak nepříjemná, že jsem toho nechala, ať si přijde do školy pozdě, já jí omluvenku nenapíšu — jasně že jsem ji napsala, co mám dělat, přece jí nenechám neomluvenou hodinu. Díváme se na sebe, vidím, jak mě nesnáší a jak si myslí, že jsem hrozná a blbá, a jak jí vadí, že ode mě něco potřebuje. Dojatá nejsem, a stejně bych ji ráda pohladila po tváři, je mi tak líto, že už nemůžu.
Když slyším Májin budík, jdu probudit Míšu, ten mi to zatím dovolí, v tu první vteřinu, než je úplně vzhůru, ještě vidím v jeho očích, že mě má rád. Pak se probudí úplně, čau, mami, a jde. Já jsem co nejhlasitější, aby se přece jenom probudila i Mája, závěsy v Míšově pokoji rozhrnuju, jako by šlo o nějakej boj, a rozsvěcím v předsíni. Vím, že to děláš schválně, jsi hrozná, řekne mi Mája a já neřeknu: Já jenom nechci, abys do školy chodila pozdě, ani neřeknu: Proč teda sakra nevstaneš, když ti minutu zvoní budík, nebo proč nechodíš večer dřív spát? Dívám se na svoji dceru, vypadá hrozně, ani to jí nemůžu říct, je strašně hubená, po Michalovi, a navíc málo jí, ale to se jí taky nesmí říkat, jí se teď nesmí říkat nic. Nosí jenom černý oblečení a hrozně moc se líčí, vlasy má samozřejmě taky nabarvený načerno, brýle si vybrala zřejmě ty nejhnusnější, co v optice měli, a jelikož přestala nosit rovnátka o půl roku dřív, než měla, tak se jí zuby úplně nesrovnaly, a má dost špatnou pleť, což sice částečně schová to líčení, ale nejsem si jistá, jestli to té pleti prospívá. Poslala jsem jí tuhle o tom nějakej článek, ale odpověděla mi smajlíkem, co si drží obličej, a druhým, co má oči nahoru, takže o tom se taky bavit nebudeme.
Co si dáš, zeptám se Míši a on otevře skříňku, kde má spoustu krabic s ochucenými cereáliemi, jednu si vybere, nasype do misky a zaleje mlíkem. Pak se z krabice rovnou ještě napije. Fuj, řekne Mája, pošlu ti video, jak ty krávy oplodňujou, aby pořád byly těhotný a dávaly mlíko. Nezájem, Včelo, odpoví jí Míša a ona to opravdu začne na mobilu hledat. Já už jsem to video zřejmě viděla, takový videa nám Mája posílá často, ještě nikdy jsem žádný nedokoukala až do konce a začala jsem kupovat bio maso. Ano, vím, že bio maso neznamená totéž co maso zvířat z volnýho chovu nebo maso zvířat, který během života netrpěly, ale víc prostě nezvládnu, neumím vařit úplně vegetariánsky, jenže i to je málo, Mája uznává jenom veganskou stravu.
Ostatně si nemyslím, že by člověk úplně neměl jíst maso, a Michal s Míšou si to nemyslí už vůbec. Ty si nic nedáš? přeruším ji. To video by Míša vidět neměl, mlíko opravdu miluje, ačkoliv to nechápu a je mi to trochu odporný, vypije za den obvykle litr. Jistěže i mlíko kupujeme bio, Michal nade mnou pobaveně kroutí hlavou, je to jenom marketing, nevím. Májo, dej si taky lupínky, v lednici máš mandlový mlíko. Podívá se na mě, jako kdybych byla blbá, chvíli přemýšlí, jestli jí vůbec stojím za odpověď, a pak mi milostivě odpoví, takovým tónem, jako bych já byla malý dítě: Já — ráno — nejim. Přestože cítím, jak mě to naštvalo, pokrčím rameny jakoby nic, a dokonce skoro vesele odpovím: Co kdyby sis to někdy rozmyslela? Podívá se na mě s ještě větším odporem, vstane a odejde z kuchyně, ve dveřích se mine s Michalem, který si dovolí pocuchat jí vlasy. On může, mně by ucukla, cítím to bodnutí žárlivosti, ale nechám to být, musím se jít oblíknout do práce, takže jdu.
Když se cpu do svý nový nejoblíbenější sukně — ztloustla jsem a koupila si hodně nových věcí, ale tloustnu dál —, pípne mi zpráva na whatsappu, což je zvláštní, takhle ráno mi obvykle nikdo nic nepíše. Už když se podívám na mobil a vidím, že je to máma, tak mi to dojde: je konec února, od naší minulý návštěvy uběhly dva měsíce, navíc otec bude mít svátek, měli bysme tam zajet, dokonce jsem jim možná o Vánocích slíbila, že poslední únorovej víkend přijedeme. Posledních pár let se snažím držet ty setkání zhruba jednou za čtvrt roku, ale ten tátův svátek, to je vhodná záminka. Otevřu zprávu: Kdy přijedete? Tatínek bude mít svátek. Objednala jsem zákusky a koupila husu. Bože, husu, to zas bude mít Mája keců, je moje první myšlenka. Druhá je, že jsem se na tenhle víkend těšila, říkali jsme si s Michalem, že vytáhnem děti na nějakej výlet a pak za odměnu půjdem do sauny a na večeři, to už samozřejmě bez dětí, a v neděli že si třeba budu číst.
Místo toho se v sobotu večer dovlečeme domů, dokonce možná až v neděli ráno, o Vánocích jsme tam nespali, otec bude chtít s Michalem pít panáky, když má ten svátek. Odhodím telefon na postel, teď budu mít zkaženej celej den, neměla jsem tu zprávu hned otvírat, máma uvidí, že jsem to četla a neodpověděla, takže musím odpovědět. Dooblíknu se, pohled do zrcadla, ne, není to moc dobrý, tuhle košili bys už asi neměla nosit, budeš si muset koupit větší, velikost čtyřicet dva, celej život jsem měla osmatřicítku, jsem stará a tlustá. Nakouknu do Májina pokoje, leží na posteli a dělá něco na mobilu, proč se nechystá do školy? Pojď na chvíli do kuchyně, řeknu jí a pokračuju za klukama, Míša ještě jí a přitom sleduje něco na mobilu, Michal si mele v ručním mlýnku kávu.
Kluci, začnu rovnou, o víkendu musíme do Sovolusk. Michal se na mě podívá překvapeně: Už? Asi jo, já na to zapomněla, ale otec bude mít svátek. Blbý, já mám v sobotu službu. Ale mohl bych si to přehodit. Sice jsme chtěli jít na rozhlednu a tak, takže bych se na Michala spíš měla zlobit, že mi o té službě ani neřekl, ale teď se toho chytím jak tonoucí stébla. Ne, to zas ne, tak já to s mámou domluvím na jindy. Jindy bude jen o týden později, já obvykle nepříjemný věci neodkládám, taková nejsem. Ne, já řeknu Frantovi, vezme to za mě, já za něj bral nedávno tu neděli, jak byla ta vichřice. Jenže já taky o víkendu nemůžu, řekne Míša a vstane, misku i mlíko nechá stát na stole. Jdeme na skejty. A přijede Vincův a Maxův bratranec, kterej jezdí fakt profi a bude nás učit. Tam prostě musim. Oba dva dny.
Na skejty chodí každej víkend, to není nic, co by se nedalo odložit, ale neřeknu nic, oba už něco mají, říkám jim to na poslední chvíli, to se nedá nic dělat. Úplně cítím, jak se mi zlepšuje nálada, tenhle víkend je zachráněnej. Já vím, je to jenom odklad. Hele, tak bys tam šel případně jenom v neděli, řekne Michal, chce mi pomoct. To nikdy, odpoví Míša. Tak se s vašima domluv na ten další víkend, ne? obrátí se Michal na mě. Čau, zavolá v chodbě Mája, jako kdybych jí neříkala, aby přišla za náma do kuchyně. Počkej, Májo, co ty máš o víkendu? Pokrčí rameny: Musím se učit. Jasně, to jsem mohla čekat, ale snad se opravdu učí. Že bysme jeli k babičce a dědovi. Já rozhodně nejedu. Děda bude mít svátek. Pošlu mu esemesku. To samozřejmě nejde, budu ji muset donutit tam jet, ať už tenhle víkend, nebo ten další. Tak ten další. Nepříjemnosti se nemají odkládat, ale stejně se někdy odloží. Jen je jasný, že když teď našim oznámím, že tenhle víkend nepřijedeme, ten příští tam budeme muset přespat. Něco za něco. Ale tu cenu beru. Dobře, tak příští víkend. Všichni poslouchejte, příští víkend tam pojedeme, jasný? Tak abyste s tím počítali. Mája zavrtí hlavou, bezhlesně řekne: Já nejedu. Já udělám totéž: Jedeš. Děti se oblíknou a odejdou, já taky musím jít. Teď už mě čeká jenom telefonát mámě, ale to udělám cestou. Když se obouvám, objeví se Michal. Sluší ti to. Jsem tlustá. To nevadí. Máti už koupila zákusky a husu. Ušklíbne se na mě účastně, ví, že to je blbý.
8.12.2022
