Příběh výjimečného života Catherine Dior
nakl. Prostor
Diorův první a dodnes legendární parfém Miss Dior poctou jeho mladší sestře Catherine. Ženě, jež riskovala život v odboji proti nacistům a přežila mučení, koncentrační tábor i pochod smrti. Té, která bratra v mnohém inspirovala a opatrovala jeho odkaz až do své smrti. Ale zatímco se Christian Dior stal jedním z nejznámějších Francouzů na světě, Catherine zůstává v jeho stínu. Justine Picardie: Miss Dior
Ukázka:
Do růžové zahrady
Tohle je příběh o přízraku, který mi jednoho letního nedělního rána vkráčel do života. A už mě nikdy nenechal na pokoji, ačkoli jsem si to mnohokrát usilovně přála. Oním přízrakem byla Catherine Dior a poprvé se mi zjevila v zahradě půvabného zámečku La Colle Noire v kopcovité krajině provensálského venkova. Zámek patřil jejímu bratru Christianovi, Catherine ho často navštěvovala a po bratrově náhlé smrti na infarkt ve dvaapadesáti letech, v roce 1957, tu nějaký čas žila.
Catherine byla o dvanáct let mladší než Christian – narodili se do zámožné rodiny, on coby druhý syn v roce 1905, ona jako nejmladší z pěti dětí v roce 1917. Probíhala první světová válka a krátce po Catherinině narození narukoval do francouzské armády jejich nejstarší bratr Raymond. Toho krásného dne v La Colle Noire jsem ovšem na válku ani trochu nemyslela. Místo toho mě uchvátila nádhera toho obydlí, které Christian Dior koupil a zrestauroval díky ziskům své úspěšné firmy, založené v roce 1946. Svou první kolekci představil v Paříži 12. února 1947. Carmel Snow, tehdejší šéfredaktorka časopisu Harper’s Bazaar (to místo jsem také měla tu čest nějakou dobu zastávat) ji nazvala New Look neboli Nový vzhled. Navzdory tomuto přídomku se ovšem jednalo spíše o nostalgickou připomínku secese, tedy zlaté éry před první světovou válkou.
V té době byl Christian malý chlapec a vyrůstal v bezpečném prostředí rodinného sídla v Granville na normandském pobřeží. Jeho matka Madeleine nosila dobové splývavé romantické róby a právě ty začínajícího návrháře inspirovaly k typickým dlouhým rozevlátým sukním a elegantním projmutým siluetám s vosím pasem a vycpávkami na hrudi. Diorovo pojetí „květinových žen“, tolik typické pro jeho pařížský salon, ovšem vycházelo stejnou měrou i z matčiny lásky k zahradničení. Z Madeleininy vášně, kterou ostatně Christian i Catherine zdědili, se zrodila rozsáhlá zahrada v Granville, zázrak naděje a touhy postavený na skalnatém útesu třicet metrů nad zpěněným mořem.
Madeleinin manžel Maurice Dior zdědil rodinnou firmu na výrobu hnojiv. Když vál vítr nesprávným směrem, byl zápach z jeho továren cítit po celém městě, byť až do Les Rhumbs většinou nedosáhl. Ale zápach nezápach, díky hnojařskému průmyslu měla Madeleine na svůj kouzelný výtvor na nehostinném útesu dost peněz. Výsledkem byly něžné květinové záhony, které před poryvy slaného větru chránily odolné jehličnany. Srdcem zahrady byly a dodnes zůstávají růže. Růže jsou k vidění i všude v La Colle Noire – vinou se po pergoách a obvodových zdech, jejich úponky zlehka klepou na okna, motivy růží nechybějí dokonce ani na tapetách a čalouněném nábytku uvnitř domu. A na louce za terasami a bylinnými záhony rostou tisíce růžových keřů – právě z jejich květů se dělá základní ingredience do diorovských parfémů, ostatně louku založil sám Christian Dior dle pečlivého plánu.
Vůbec první z těchto parfémů, Christianův nejoblíbenější, vznikl ve stejné době jako kolekce New Look a dostal název po Christianově milované sestře Catherine: Miss Dior. Catherine svého bratra přežila o pět desetiletí – zemřela v červnu 2008 nedaleko La Colle Noire, ve svém domě v sousední vesnici Callian. I tady pěstovala růže – jak pro vlastní potěšení, tak coby základ do parfémů Dior pro jejich výrobce v nedalekém Grasse. Bratrovi byla po celý jeho život loajální a milující sestrou a to se nezměnilo ani po jeho smrti – i nadále opatrovala mnoha způsoby jeho odkaz, mimo jiné stálou podporou Muzea Christiana Diora v Granville. Ale zatímco se Christian stal jedním z nejznámějších Francouzů na světě a podobným symbolem své země jako třeba Charles de Gaulle, pozoruhodná historie Catherine Dior zůstává v lecčems dosud neprobádaná.
To málo, co jsem o jejím životě věděla, jsem vyčetla z diorovského archivu ještě před první návštěvou Colle Noire: koncem třicátých let žila s Christianem v Paříži, za války společně provozovali malý statek na okraji Callianu, pěstovali na něm zeleninu, růže a jasmíny. Poté se Catherine zapojila do odboje, zatklo ji gestapo a skončila v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku. Onoho zmíněného nedělního rána jsem se v Colle Noire sešla s Diorovým archivářem Vincentem Leretem, abych s ním probrala svůj plán na sepsání nové Christianovy biografie. Při rozhovoru jsem se ovšem přistihla, jak se ptám na další a další podrobnosti ohledně záhadné Catherine, která o své odbojové činnosti ani o německé internaci příliš nemluvila. Vincent znal Catherine dlouhá léta – před nástupem do pařížského Diorova archivu pracoval v granvillském muzeu. Dopisovali si, když si potřeboval ujasnit něco ohledně jejího bratra. O svých válečných zážitcích se ovšem Catherine vůbec nezmiňovala a on nechtěl vyzvídat, připadalo mu to nezdvořilé. Jiné Christianovy životopisce Catherine většinou moc nezajímala, někteří ani nevěděli, že bývala vězeňkyní v Ravensbrücku. Jako by ten hermeticky uzavřený svět haute couture nejevil o ženu typu Catherine Dior žádný zájem a o její utrpení jakbysmet – nikdo se nezeptal ani na to, nakolik mohly její zážitky a zkušenosti ovlivnit slavnou vizi módy a ženskosti, kterou razil její bratr.
Udělala jsem si nějaké poznámky a sešla k tomu růžovému palouku, kde kolem okvětních lístků tančili motýli a nad vším se vznášelo včelí bzučení a ptačí prozpěvování. Všude panoval klid, louka byla zalitá měkkým slunečním světlem. Stála jsem tam a najednou jsem celým srdcem zalitovala, že jsem se s Catherine nikdy nesetkala – od její smrti uplynulo již deset let. A v tu chvíli ve mně něco vyklíčilo, touha hraničící z obsesí: budu to já, kdo vypoví světu příběh této ženy a jejích neznámých společnic, které přežily Ravensbrück a vrátily se do Francie. Jenže našly zemi, v níž se spousta jejich krajanů rozhodla na válku prostě zapomenout a tím pádem se netrápit ani hanebnou kolaborací. Catherinin hlas jsem v tu chvíli nezaslechla, zázrak se nestal, z modrého nebe žádný blesk nesjel. Ale ve vůni růží jako bych slyšela otázku: mohlo se vůbec z popela druhé světové války zrodit tolik krásy? A pokud ano, jakou zprávu by pro nás Catherine Dior měla dnes, i kdyby už nikdy neřekla ani slovo?
Justine Picardie
překlad: Kateřina Klabanová, Rani Tolimat
8.12.2022
