No jo, kriticky myslet, ale co to dnes znamená?

nakl. Paseka

Kniha Síla rozumu v bláznivé době provede čtenáře pomocí konkrétních příkladů z médií a sociálních sítí veškerými nástrahami, kterým čelí při snaze vytvořit si vlastní názor. Na Slovensku knihu, jež se velmi brzy po vydání stala bestsellerem, hojně využívají rovněž učitelé na základních a středních školách. Vzhledem k širokému záběru a schopnosti autora dávat věci do souvislostí ale neurazí ani poučenější čtenáře.

Ján Markoš (1985) je vzděláním filosof a teolog a profesí šachový velmistr, spisovatel a lektor kritického myšlení. Po studiu na Filozofické fakultě a Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy působil jako středoškolský učitel. Je spoluzakladatelem Sokratova institutu v Bratislavě. Kromě Síly rozumu a několika šachových příruček vydal rovněž knihu o etických dilematech Medzi dobrom a zlom (2020) a práci Bližšie k sebe s podtitulem Hľadanie ľudskosti v době médií, technológií a vedy (2021).

Předmluva:

Postpravda, postfaktičnost, falešné zprávy (fake news), dezinformace, alternativní fakta, prolhaná média (fake media), sociální bubliny… Ve výčtu slov či sousloví, jež se i díky kampaním před referendem o členství Velké Británie v Evropské unii a americkými prezidentskými volbami v roce 2016 stala módními, bychom mohli pokračovat. Snažíme se jimi uchopit a postihnout změny v sociální, resp. mediální komunikaci, k nimž došlo po nástupu síťových digitálních médií. Je příznačné, že výše uvedené pojmy i to, jak s nimi ve veřejném prostoru nakládáme, nám pochopení změn, jichž jsme svědky i aktéry zároveň, spíše ztěžují. Ilustrujme si to na pojmu fake news, který vztažen k médiím znamenal v anglofonním prostředí zprvu senzacechtivé zprávy bulvárního tisku, jejichž cílem bylo na konci 19. století zvýšit jeho prodej.

O necelé století později začal předmětný termín označovat též satirický žánr smyšlených zpráv, jejichž záměrem bylo především pobavit veřejnost. V amerických televizích měly a mají podobu skečů kupříkladu v šest dekád vysílaném pořadu Saturday Night Live na NBC, v tištěných médiích v týdeníku The Onion, který na konci sedmdesátých let začali vydávat studenti University of Wisconsin-Madison. V devadesátých letech minulého století vznikly i české variace fake news – a to humoristický měsíčník Sorry s přílohou Fámyzdat či legendární televizní Česká soda, ve které hlasatel zpráv v podání Petra Čtvrtníčka pronáší s vážnou tváří zprávu: „Zdá se, že se začínají naplňovat obavy našich občanů z toho, že se Nemocnice Na Homolce stane pouze výběrovou klinikou pro úzký okruh pacientů. Na zdejším oddělení nádorových onemocnění totiž začali přijímat pouze pacienty narozené ve znamení Raka, tedy ty bohaté.“

Vstup Donalda Trumpa do nejvyšších pater americké politiky a jeho stigmatizační strategie, využívající sousloví fake news pro označení nepříjemných zpráv, které mohou být z hlediska faktičnosti správné, dodaly předmětnému pojmu nový význam. Za falešné můžeme označovat zprávy (popř. média), jež se nám nelíbí (popř. jsou nám nepohodlná). Netrvalo dlouho a nadužívání pojmu fake news prostoupilo i společenskými vědami, včetně mediálních a žurnalistických studií. A výsledek? Kritika módního nakládání s termínem fake news kvůli jeho mnohoznačnosti a obecnosti. Aktuální vědecká shoda naznačuje, že vhodnou alternativou je pojem informační poruchy, který musíme dále operacionalizovat, resp. detailněji definovat jednotlivé typy informačních poruch (tzn. misinformace, dezinformace, malinformace, hoax, clickbait, názorový spam atd.). Stručně řečeno, to, co se dělo a děje kolem fenoménu fake news je nejlepší výpovědí o BLÁZNIVÉ DOBĚ, jež je součástí názvu knížky Jána Markoše. Době, ve které se naplňuje obava sociologa Zygmunta Baumana, že příliš nepřemýšlíme nad významy a hloubkou slov a ve veřejné komunikaci je používáme spíše jako plastové obaly. Době, v níž si bojovníci proti fake news myslí, že sada omezených nástrojů může vyřešit komplexní problém, kdy část veřejnosti kvůli pocitům nevyslyšení a nespravedlnosti hledá útočiště v bezpečí spasitelů nabízejících jednoduchá řešení. Době, v níž největší ochránci svobody slova v pluralitních demokraciích obdivují autoritáře a diktátory, kteří sociální sítě regulují či rovnou vypínají. Době, ve které se dlouholetí popírači fenoménu dezinformací (popř. autoři tvrzení, že jde „o pojem naší a evropské současnosti“) nejvíce vztekají, když se stanou jejich obětí. Době, v níž nejen seriózní žurnalistika podlehla diktátu logiky síťových digitálních médií, vystavěné na zkracování časového prodlení šíření informací, množství lajků a názorovosti potlačující fakticitu. Době formované algoritmy, o jejichž povaze toho víme pramálo či nevíme zhola nic. Době, ve které se disputace odpoutávají od pokory dané nepoznaným i od odpovědnosti vůči společnosti a stojí nad propastí ješitnosti neomylných narcisů, pohybujících se na vědeckém poli. Době, v níž je kritický dialog vedoucí k poznání pravdy vytěsňován uřváním „protivníka“.

Knížka Jána Markoše, kterou právě otevíráte, se snaží přispět k nastolení rovnováhy rozumu a emocí, jíž se nám v současné informační společnosti nedostává a jež je tak potřebná k péči o ideály humanitní, jak je promýšlel sociolog a první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jak osvědčují lidské dějiny, SÍLA ROZUMU si svou cestu vždy najde, protože řečeno Masarykovými slovy: „V člověku je harmonie citu a rozumu.“ Až dočtete tuto knížku do konce, řeknete si, že její podtitul Manuál kritického myšlení je trefnou autorovou intelektuální provokací. Markošovo pochopení a především pojetí komplexity práce s informacemi v éře digitální mediamorfózy; mezivědní přesahy, vycházející z autorova filozofického a teologického vzdělání; pojetí kritického myšlení jako životní cesty vedoucí nejen ke kultivaci sebe sama, ale též veřejného prostoru, a nikoliv jako pouhého instrumentu zneužitelného cynickými politiky, spin-doktory, žurnalisty a dalšími veřejně činnými osobnostmi – to vše jde daleko za rámec manuálu. S manuálem mají následující stránky společnou především schopnost přiblížit širokému publiku komplexní fenomén kritického myšlení. A nebo je zde ještě jedna možnost: že jsme dosud četli špatné manuály a ten od Jána Markoše nás naučí porozumět tomuto slovu jinak. Ostatně, na počátku je vždy Slovo. A jak píše autor v závěru: „Držíme se zuby nehty vlastních iluzí, které mají zkrášlit náš svět. Bojíme se, že holá realita je strašná. Co když vůbec není strašná? Co když je naopak krásná, i když jinak, než bychom čekali? Co když temná hmota září?“

Václav Moravec

Síla rozumu v bláznivé době

Ján Markoš

404 Kč