Knižní dějiny amerických bezedných košů
nakl. Prostor
Vychází první česká publikace věnovaná dějinám amerického basketbalu z pera sportovního novináře Petra Kotena. „Příběh amerického profi basketbalu je vyprávěn chronologicky, ale začněte tam, kde je vám nejlépe. U Magica s Birdem. Jordana. Nebo Shaqa s Kobem. A pak nahlédněte do časů, kdy právě narozený profi basketbal bojoval všemi možnými způsoby o pozornost obecenstva,“ komentuje autor vydání takřka šestisetstránkového díla.
Basketbal vtrhl do americké společnosti i na další kontinenty jako velká voda a rychle nabyl obliby. K mísení kultur a vlivů docházelo na hřištích snáz než ve společnosti. Když se NBA v šedesátých letech napevno usadila v životech fanoušků, její hvězdy se stávaly vzory. A mnohé příběhy odvahy, odhodlání, obětování a odříkání inspirují dodnes.
Na začátku devadesátých let hrálo v NBA pár Evropanů, dnes jsou to desítky cizinců z celého světa. Také několika Čechům se už podařilo proniknout do nejlepší soutěže světa. Prvním z nich byl Jiří Zídek, jenž je autorem předmluvy ke Kotenově knize, v níž mj. píše: „NBA je absolutní vrchol směsice vrcholných individuálních dovedností, kterým se daří vtisknout více či méně týmový duch, v závislosti na trenérovi.“
Ukázka:
1. MÁLEM TO BYL BOXBAL
Pan učitel James Naismith dostal domácí úkol a splnil ho přinejmenším na jedničku. Vymyslel basketbal. Na pravidla mu stačily dva listy papíru. Třináctero přikázání. Ten dokument se zachoval a má svoji cenu, naposledy byl vydražen za 4,3 milionu dolarů. Naismithovy myšlenky však mají hodnotu mnohem větší. Každý den inspirují hráče a hráčky, aby zvedli hlavy a zamířili výš.
Ve Springfieldu v americkém státě Massachusetts mají nepříjemné zimy. Plískanice venkovnímu sportování nesvědčily a uvnitř se studenti nudili. Zvlášť tahle banda. V mezinárodním výcvikovém středisku pro lektory mládežnické organizace YMCA (Young Men’s Christian Association) jim říkali Incorrigibles. Nenapravitelní. A pan řídící Luther Gulick se mračil. Bylo třeba přijít s novou hrou do tělocvičny, která by aspoň na pár týdnů omladinu zaměstnala. Dva Gulickovi podřízení si na úkolu vylámali zuby. Pak dostal šanci třicetiletý Naismith. Před Vánocemi 1891 musí být hotovo, má na to dva týdny. A ať si v tělocvičně nikdo neublíží.
Inspirace přišla ze všech směrů, kromě obou fotbalů také z lakrosu, ragby, baseballu či hokeje. Bude to hra míčová, ty jsou oblíbenější. Míč na fotbal, ten, co se hraje v Evropě, bude nejbezpečnější volbou. Soupeři si obvykle ublíží v okolí brány, proto je třeba umístit terče tak, aby to k nim měli všichni daleko. Nechybělo moc a basketbal se mohl jmenovat boxbal. Původně chtěl Naismith po školníkovi Stebbinsovi dvě krabice, ale musel se spokojit s tím, co v kumbálu bylo. K balkonu v tělocvičně přivázal dva koše na broskve. Tehdy ještě měly dno. Významný nedostatek, jak se ukázalo, když padla jediná trefa premiérového zápasu.
Vynálezce basketbalu James Naismith a propriety, které měl v prosinci 1891 po ruce. Fotbalový míč a koš na broskve. Koše zavěsil Naismith deset stop vysoko, tedy 305 centimetrů. Tak to prostě vyšlo a tak už to zůstalo. Cíl basketbalu si vypůjčil ze hry, kterou se bavil jako chlapec doma na farmě v kanadském Almonte. Jmenuje se duck on a rock, kachna na kameni. Kamenem se při ní sestřeluje jiný, větší, položený na skále nebo na pařezu. Jeden obránce se snaží znesnadnit míření a dostat se na pozici útočníka. Proto útočící hráč udělá nejlépe, když bude střílet obloučkem. Prostě jako v basketbalu, řeklo by se.
Nečekaně dobrá zábava
Osmnáct studentů se neochotně sešlo k nové hře 21. prosince, Naismith vyvěsil pravidla na nástěnku a ve stručné promluvě je prezentoval. Průkopníky rozdělil do dvou devítičlenných družstev a mohlo se hrát. Nadšení bylo okamžité, borci zápolení propadli. „To byl začátek nové hry jménem basketbal a konec potíží s touto třídou…“ zapsal si Naismith spokojeně. Později svou vzpomínku korigoval. „Neměl jsem připravené dostatečné množství pravidel,“ zkritizoval se v rozhlasovém interview z roku 1939, krátce před svou smrtí. První zápas se proměnil v pranici. „Chlapci se začali stahovat, kopat a mlátit. Skončilo to haldou těl uprostřed tělocvičny. Než jsem je stihl oddělit, jeden byl v bezvědomí, další měli monokly a jeden si vykloubil rameno.“ Po důsledné domluvě trenéra a rozhodčího v jedné osobě se bojovníci umravnili, nová hra má být přece nenásilná. Nakonec se rozhodlo i o vítězi. Jediný střelecký úspěch třicetiminutového zápasu si připsal William R. Chase, prosadil se zhruba z osmi metrů.
Po každé trefě bylo třeba pro míč vyšplhat po žebříku. Pak někdo udělal do dna díru. Jenže jen malou, aby jí prošlo bidlo, kterým by šlo míč vystrčit. Stále to bylo zdržení, ale už kratší. Později na dno koše přibylo propadlo. S přelomem století hru vylepšily kovové obroučky. A pak se konečně objevil dobrodinec, kterého napadlo zaháknout síťku a nechat míč prostě proletět. Zlepšovák se prosazuje na začátku století, v roce 1912 přicházejí na trh síťky z nylonu.
V první verzi pravidel hráč s míčem nesměl postupovat, mohl jen přihrávat či střílet. Důvod byl opět bezpečnostní, pohybujícímu se útočníkovi hrozí zranění nejvíc. Pozoruhodné je Naismithovo pravidlo číslo VII. Tři fauly jednoho týmu za sebou se počítají jako jeden bod pro faulované. Tohle už dávno neplatí, většina ze třinácti regulí ovšem zůstala nedotčena.
21.11.2022
