Ada si prošla Hodolanským peklem...

nakl. Argo

Román Veroniky Jonášové je inspirovaný osudem Hedy Müllerové, autorčiny německé praprababičky, jejíž rodina v květnu 1945 prošla děsivou zkušeností s nechvalně proslulým internačním táborem pro Němce v Nových Hodolanech, přezdívaným Hodolanské peklo. Zde bylo po válce za katastrofálních podmínek zavřeno několik tisíc Němců a nejméně 235 jich podle doložených úmrtních listů zemřelo. Podle pamětníků zde vedení tábora údajně postřílelo i obyvatele jednoho německého domova pro staré lidi.

Ukázka:

1. k a p i t o l a   – m i n u l o s t ( k v ě t e n 19 4 5 )

JARO VE SLAVONÍNĚ

Některé okamžiky v životě si člověk pamatuje podle vůní. Ada milovala jaro a vůni šeříků i dalších květin. Představovaly pro ni naději na další začátek a na nadcházející léto a teplo, které tak milovala. Toho dne voněly šeříky zvlášť intenzivně, ve vzduchu však bylo cítit taky napětí. Válka se chýlila ke konci a vesnicí se nesly zprávy o tom, co dělají civilistům ruští vojáci. Ada byla zrovna v kuchyni, když uslyšela bouchání na dveře. Seběhla po schodech dolů, aby je otevřela. Na schodišti uvnitř domu bývalo v parných dnech příjemně chladno, dnes však cítila pod chodidly mrazení, když dobíhala ke dveřím. Stála tam její sousedka Magda Horová a těžce dýchala. „Už jsou tu! Rusové! Schovej se, rychle! Znásilňují Němky a před ničím se nezastaví,“ vyhrkla ze sebe padesátnice, která pomáhala léta ženám ve vesnici přivádět děti na svět.

Život i smrt, se kterou se často setkávala, ji nedokázaly vyvést z míry. Tentokrát však byla nezvykle rozrušená. „Už byli vedle v Dolanech a postupují sem, Bůh nás ochraňuj!“ křičela. „Uklidni se, však to nebude tak zlé. A taky, co by si na nás vzali, vždyť jsme už staré,“ oponovala jí Ada. „Máte tady půdu, že? Schovám se u vás!“ nenechala se odbýt sousedka. „A ty bys měla jít se mnou a počkat radši tam, než se ti vrátí chlapi z práce!“  „Pojď klidně nahoru, schovej se na půdě, pokud chceš. Ale já zůstanu tady. Musím otevřít Willimu. Víš přece, že si skoro nikdy nebere klíče, a Franz chodí po práci do hospody. Budu ho čekat jako obvykle ve světnici,“ odvětila klidně Ada. „Vůbec netušíš, co se děje!“ stiskla jí sousedka křečovitě ruce a pak vyběhla na půdu.

Ada se odebrala do ložnice, byl to její „parádní pokoj“, kam chodila kromě spánku jen rozjímat a kde to měla ráda. Usadila se u dřevěného stolku s háčkovanou dečkou, který zdědila po rodičích, a zahleděla se na velkou postel, na níž ležely naaranžované nažehlené polštáře s vyšitým monogramem AM. Pak upřela oči na velký obraz Panenky Marie s malým Ježíškem v robustním zlatém rámu, který visel nad manželskou postelí. Měla ten obraz ráda. Vyvolával v ní klid a taky jí připomínal ji samotnou a největší zázrak, který ji v životě potkal: syna Wilhelma. Věřila, že se jí narodil i díky tomu, že ona – Panna Marie – vyslyšela její úpěnlivé modlitby. Právě k tomuto obrazu se uchylovala pokaždé, když si potřebovala urovnat myšlenky a uklidnit se.

Milovala tuhle místnost stejně jako celý dům tady ve Slavoníně, dům, který postavili její rodiče a o který s láskou pečovala. Milovala i rozlehlý sad, jenž k domu přiléhal, a květinovou zahradu. Ada Müller byla Němka, která se za svobodna dokonce jmenovala česky, Dočkalová. To bylo ale na Olomoucku běžné. Češi a Němci tu po staletích vzájemného soužití byli tak promíchaní, že podle jména nebylo možné rozeznat, k jakému z národů se člověk hlásil. Ostatně to donedávna nebylo tak moc důležité. Česky Ada neuměla mluvit vůbec. Ani to nebylo potřeba, na jazykovém ostrově, kterým Olomoucko bylo, vše fungovalo v režimu multikulturalismu. V Olomouci Němci mohli na úřadech komunikovat výhradně v němčině, měli k dispozici i německé školy, stejně jako kulturní instituce: divadla, knihovny…

Vztahy Němců a Čechů byly většinou dobré. Samozřejmě že s rokem 1938 a nástupem nacismu si i na Olomoucku mnoho Němců své nadřazené postavení vůči Čechům užívalo a dávali jim to najevo. I tak tu ale existovalo několik čistě německých vesnic, kde neměli henleinovci šanci. Mnozí Němci byli navíc aktivní antifašisté, někteří u sebe během války schovávali místní Židy. A naopak někteří Češi zneužili situace, s vidinou společenského vzestupu se přihlásili k německé národnosti a poslušně poklonkovali nacistům. Jako třeba Adin soused Jiří Dostál. Ada se nikdy o politiku příliš nezajímala. Žila ve vlastním světě, který tvořila rodina, domov, hospodářství a děti: především Willi, jenž přežil jen díky její péči. I germanizaci Olomouce vnímala okrajově. Ale i ji samozřejmě znepokojovala rétorika některých Němců v jejím okolí a psychopatický tón pána s knírkem, ke kterému vzhlíželi. A neunikla jí ani velkolepá výzdoba Olomouce, již nacisti považovali za strategické místo, vnímali ji jako tradiční německé město a měli s ní velké plány v rámci germanizace pásu od Vratislavi až po  Vídeň.

Druhá světová válka se ovšem Ady, stejně jako většiny obyvatel k Olomouci přilehlého Slavonína, německy zvaného Schnobolin, příliš nedotýkala. Život obyčejných lidí totiž běžel víceméně dál v zajetých kolejích. Dál fungovaly školy, dál vyráběly továrny a její manžel Franz dál odcházel denně na nádraží, kde pracoval jako výpravčí, a nadále každý den po práci chodil do hospody, kde si dával své oblíbené pivo a kouřil dýmku. Její dcera Adelhaid, která vystudovala německou rodinnou školu, se starala o domácnost. Vnučka Aduška chodila do české školy a tchán – český učitel – mohl dokonce učit. Williho naštěstí uchránila od vojenské povinnosti, se svým křehkým zdravím by vojenskou službu jistě nepřežil. Byla ráda, že se vůbec i přes své zdravotní problémy dočkal dospělosti. „Ať se mu nic nestane! Ať je můj Willi v pořádku,“ modlila se a přitom se trochu styděla, že ani tentokrát ve svých modlitbách nepomyslela na dceru Adelhaid. Možná proto, že tušila, že ta sebevědomá mladá žena s velkou vyřídilkou, žena, která za sebe vždycky dokázala bojovat, se o sebe postará. Možná proto, že si vzala českého učitele a váženého občana Slavonína, ovládala kromě němčiny dokonale i češtinu, a tak na ni nebude pohlíženo jako na běžnou Němku. A taky možná proto, že Ada jejího bratra, svého syna, vždycky ochraňovala, stranila mu a měla ho raději než ji. To pro ni jako pro matku bylo těžké si přiznat a styděla se za to, ale byla to pravda.

A její manžel Franz? Tomu se určitě taky nic zlého nestane. Za léta po jejím boku se z něj stal bručoun s velkým pivním břichem, který bez své oblíbené dýmky neudělal ani krok. Ada si všimla, že vnučka – její malá Aduška – se ho proto dokonce trochu bojí. Moc toho totiž nenamluvil a místo slov jen vypouštěl obláčky kouře. Přesto ho Ada pořád milovala. Pohledem sklouzla na svatební fotografii visící nad postelí hned vedle obrazu Panenky Marie. Mladičký Franz, kterého si tehdy vyvzdorovala na svých rodičích, byl ještě o rok mladší než ona. Když se v roce 1902 brali, bylo mu pouhých osmnáct let, a aby si dodal na důležitosti, nalepil si při focení na svůj ještě téměř dětský obličej umělý knírek. Ada s vlnitými vlasy, svázanými do vysokého drdolu, v bílých krajkových šatech, ve kterých vynikl její štíhlý pas, se vedle něj dmula pýchou a štěstím. Kdyby byla fotka barevná, jistě by byly vidět nejen její roztomilé pihy na nose, které k zrzkám patří, ale taky růžové tváře. Pravděpodobně zrůžověly nervozitou ze svatební noci, která ji čekala. Ada se při té vzpomínce v duchu pousmála. S Franzem si žili hezky, rodiče jim odkázali statek a velký dům ve Slavoníně a Ada pomáhala i v rodinné firmě na výrobu mýdla. Jejich podnik Seifen Manufaktur Olmütz před válkou slušně prosperoval a Ada vůni mýdel, v níž vyrůstala, milovala. Trápilo ji jen jedno: nedařilo se jí s Franzem otěhotnět. Když konečně po dlouhých osmi letech čekala dítě, bylo to jako zázrak. Franz kolem ní opatrně našlapoval, a dokonce i svou oblíbenou dýmku kouřil výhradně venku. Tak moc totiž Adu popuzovaly veškeré pachy. Těhotenství si neužívala, v podstatě jí bylo stále špatně. Jako by měla táhlou kocovinu, ze které se nedalo vyspat. Chodila po zahradě, všechny vůně a pachy byly najednou mnohem intenzivnější, ze všeho se jí dělalo na zvracení. „To je normální, na to nic nepomůže. Jenom musíš porodit,“ říkala jí Horová, která obývala spodní patro sousedního domku.

Když se Ada dívala na své vzdouvající se břicho, těšila se jen na jediné: až to skončí. Ada čekala dvojčata. Porod byl pro ni utrpením. Když jí vyčerpané po mnoha hodinách ukázala Horová děti, bylo jí všechno jedno. „Holčička je krásná a silná, ale chlapec nepřežije – er überlebt nicht,“ to byla poslední věta, kterou slyšela, když k sobě nafialovělé tělíčko chlapečka přitiskla. Dál už si nic nepamatuje. Probudila se tehdy až druhý den v nemocnici. Odvezli ji tam poté, co ani několik hodin po porodu nedokázala vypudit placentu a silně krvácela. Horová měla pravdu. Chlapec, kterého pojmenovali po tatínkovi Franz, skutečně nepřežil. Holčička dostala jméno po Adě – Adelhaid. Byla při narození dvakrát větší než chlapec. Lékař Adě v nemocnici vysvětlil, že dvojčata měla sdílenou placentu a že jedno z dětí tomu druhému vysávalo živiny. Holčička chlapci. Ada byla rozzlobená. Věděla, že to není racionální, ale nemohla se na holčičku podívat jinak než jako na cizopasníka, který bratrovi vysál život. Už tahle událost vztah Ady k dceři, o kterou jako miminko navíc nebylo snadné pečovat, poznamenala. Holčička možná tušila, že se jí nedostává tolik lásky, kolik by potřebovala, a tak neustále plakala a plakala a zesláblá Ada nespala a byla stále zoufalejší.

Přistihla se, že svou dcerku vlastně nenávidí. Zároveň se musela vyrovnat s další zprávou, kterou jí lékař sdělil. Kvůli náročnému porodu a následné operaci placenty už nikdy nebude mít další dítě. Uplakaná Adelhaid, k níž si Ada nevytvořila blízkou vazbu, bude jediné dítě, které bude v životě mít. Nikdo kolem ní nechápal, že se Ada neraduje, že alespoň jedno z dětí je zdravé a prospívá. Ani Franz. Když svou ženu jednou po návratu z práce našel sedět na okraji silnice s plačícím nemluvnětem v náručí, pochopil, že je to vážné. Tehdy v podstatě převzal výchovu Adelhaid do svých rukou. Léta se Ada modlila u obrazu Panny Marie, aby jí dala ještě jedno dítě, aby jí dala syna, o kterého přišla. Chlapečka, po němž toužila. Postupně se ale smířila s tím, že tohle se jí nevyplní.

Roky utíkaly a z její malé dcerky vyrostla upovídaná holčička a tatínkův miláček. Ada se o ni sice vzorně starala, ale s výchovou a dceřinou vzpurností často bojovala. Dívka po každém konfliktu utíkala za otcem, jehož měla omotaného kolem prstu. Věděla, že tatínek jí vždycky všechno odpustí a bude na její straně, proti matce. A tak se dívka Adě stále víc vzdalovala. A Ada čím dál častěji utíkala před všedními starostmi do svého světa plného vůní a věnovala se rodinnému podniku s mýdly. Vymýšlela luxusní mýdla a vybírala nové kombinace květin, kterými by mýdla mohla zdobit. Malá Adelhaid už skoro pokukovala po chlapcích, Adě bylo už přes čtyřicet, když si všimla, že se jí ze všech vůní a pachů začíná opět dělat špatně od žaludku. Dokonce i z těch, které tolik milovala. „Je to zázrak, ale čekáš dítě,“ oznámila jí zkušená Horová, když se jí Ada svěřila se svým podezřením a nechala se vyšetřit. „Nevěřila bych, že v tomhle věku a při tvé kondici je to možné. Neraduj se, nemusíš ho donosit,“ nebrala si životem ostřílená žena servítky. I lékaři, které Ada vyhledala, kroutili hlavou a poradili jí, že má raději ležet. Jí však bylo krásně a cítila se skvěle, dokonce i nevolnosti a přecitlivělost na vůně po čase ustaly. Franzovi dovolila dál bafat dýmku v kuchyni.

Nebýt rostoucího břicha, nevšimla by si ani, že je v jiném stavu. Ada byla konečně šťastná a všichni se na dítě těšili. Taky Adelhaid se nemohla miminka dočkat, často probírala s matkou, jak se jí vede, o všechno se zajímala. Adino těhotenství je sblížilo. Ada byla v osmém měsíci, zrovna se umývala mandarinkovým mýdlem, které si objednala na zkoušku z ciziny, a nestačila ho ani spláchnout, když ucítila silné křeče v podbřišku. Svalila se na podlahu koupelny. „Adel, zavolej sousedku, rychle!“ stačila zavolat na vyděšenou dceru, která vyběhla z domu shánět Horovou, jenže ta zrovna nebyla doma. Když ji Adelhaid našla u jiné rodiny a dovedla k nim domů, našli Adu celou od krve na zemi koupelny, jak v náručí svírá miniaturní tělíčko. „Dej mi dítě, ať ho zkontroluju,“ řekla Horová. „Nedám ti ho,“ vyhrkla Ada, která se bála příkrého soudu sousedky. „Musím ho vyšetřit,“ naléhala mírným hlasem Horová. „Udělej to, ale nechám si ho na prsou,“ odvětila klidně Ada. „Dýchá, je zdravý, ale bohužel se narodil moc brzy. Je nedopečený. Er überlebt nicht,“ vyřkla sousedka opět osudovou větu. „Nein! Er überlebt, doch!“ křikla na ni Ada s takovou rozhodností, až se stará Horová lekla, zda se Ada nepomátla.

Společně s Franzem, který se urychleně vrátil domů, ji přesunuli do ložnice, aniž si Ada dítě sundala z nahého hrudníku, z kůže, která ještě pořád voněla mandarinkovým mýdlem. „Jak se bude jmenovat, maminko?“ zeptala se Adelhaid, když opatrně nakoukla k matce do ložnice. „Jak bys chtěla?“ zeptala se Ada. „Líbí se mi jméno Wilhelm,“ odvětila Adelhaid. „Dobře, bude to Wilhelm, to je hezké jméno,“ přikývla Ada a přivinula si malé tělíčko ještě blíž k sobě. „Bude to náš malý Willi,“ usmála se na dcerku. Franz zatím seděl u postele smířený s tím, že dítě nemůže přežít, jak mu řekla Horová. A zoufalý z toho, že jeho žena odmítá dítě odložit a nechat se odvézt do nemocnice. Horová se tentokrát mýlila.

Willi přežil. Hlavně díky usilovné a každodenní péči Ady, která ho každou hodinu pipetou krmila odstříkaným mlékem od kojné. Tentokrát jí nevadilo, že se nevyspí, ani ji nezajímal svět okolo. Nevadilo jí, že rodinný podnik s mýdly převálcovala konkurence. Vše se točilo jen kolem malého Williho, kterého odmítala dát byť jen na chvíli z ruky. Měl sice hodně zdravotních problémů, špatně dýchal, ale žil. A stal se novým smyslem Adina života. Jejímu malému uzlíčku Willimu je dnes už osmnáct let a pracuje v továrně na oděvy a doplňky Nowak. Proboha, kde je? Jak to, že se ještě nevrátil z práce? Ada si uvědomila, že tohle není v pořádku, a byla odhodlaná se i přes varování Horové vydat do ulic syna hledat. Vtom uslyšela, jak někdo rachotí klíčem v zámku a zběsile rozráží dveře. Trhla sebou.

7.11.2022