Černý kámen přinese štěstí, ale změní nepříjemně povahu
nakl. Argo
„Mám nápad!“ zvolal Matouš. „Zejtra zajdeme do Národního muzea. Mají tam sbírku nerostů. Podle ní tenhle kámen určíme.“ Tom jeho nadšení zchladil: „Zejtra máme odpoledku, takže po škole to do muzea nestihnem.“ „Tak školu pro jednou vynecháme,“ navrhla Alžběta odvážně." Veronika Valentová: Meteorit z Mušlovky
Vypravte se na napínavou, nebezpečnou cestu za tajemstvím meteoritu z Mušlovky a za smyslem přátelství, které je křehké i silné zároveň. Pátrejte s odvážnou partou v Národním muzeu i na Petříně. Bavila vás Prašina? Tohle se vám bude líbit taky.
Ukázka:
Alžběta byla chytrá jako opice a často měla skvělé nápady. Byla opravdu jiná než ostatní holky ze třídy. Na rozdíl od třídních krasavic jí vůbec nezáleželo na tom, jak vypadá. Hnědé vlasy nosila nakrátko a oblékala se jako kluk, zatímco ostatní spolužačky pohazovaly dlouhými loknami a chlubily se značkovým oblečením. Bětka vedle nich působila přinejmenším neobvykle. Ale právě proto se jí Tom neostýchal. Holky ze třídy by se oslovit neodvážil, zatímco s Bětkou to bylo snadné. Dalo se s ní bavit o všem. Jen byla občas dost tvrdohlavá a stála si na svém.
Zatímco Tom takhle přemítal, pokoušel se dostat dolů i Matouš. Kvůli nadváze moc obratný nebyl. Na posledním metru mu na skále uklouzla noha a dolů sletěl s bolestným zavytím. „Pořádně jsem se majznul,“ oznámil věcně, když přistál na pevné zemi. Pokusil se stoupnout si na nohu a zakvílel. „No nazdar, kotník!“ Sesul se na zem, ale současně natáhl ruku k Alžbětě. „Ukaž ten kámen!“ Jeho zvědavost byla silnější než bolest v noze. Kamarádka mu podala svůj nález a přičapla si vedle něj, aby mu nohu prohlédla. Opatrně se jí dotýkala, zatímco Matouš zkoumal kulatý černý předmět. Byl docela velký, asi deset centimetrů na délku a osm na šířku. Měl oválný tvar a hladký povrch. Na jedné straně byl úplně plochý, jako by ho někdo uřízl. Matouš po řezu fascinovaně přejížděl prsty. „Není to žádná hornina, kterou znám,“ přemýšlel nahlas. „Vypadá to jako půlka zkamenělýho pštrosího vejce.“
Tom si chtěl kámen také prohlédnout, ale Alžběta ho Matoušovi najednou vytrhla z ruky. „Našla jsem ho já!“ prohlásila. Kluci na ni udiveně pohlédli. Takhle se Bětka obvykle nechovala. Zcela samozřejmě se s nimi dělila o svačinu ve škole, když tu svoji zapomněli doma, a půjčovala jim učebnice, sešity i jiné věci. Nikdy si pro sebe nic nesyslila. Alžběta vycítila jejich překvapení a zrozpačitěla. „Stejně už je tma a není nic vidět. Měli bysme jít domů. Zejtra kámen přinesu do školy a pořádně si ho prohlídnete.“
Skoro si nevšimli, že se mezitím setmělo. Hledali tu celé nedělní odpoledne a úplně zapomněli na čas. Ze skal už na ně padal chlad. Cesta z údolí nahoru na kopec až k autobusu byla strmá. Kamarádi podpírali Matouše, který kulhal a sykal bolestí. „Příští autobus nestihneme,“ podíval se Tom na hodinky. „A další jede až za půl hodiny. Doma bude mazec. Slíbil jsem, že se vrátím do šesti.“ „Nefňukej,“ okřikla ho Alžběta. „Vsaď se, že ho chytíme.“ Když vylezli na stráň a prošli podél moderních budov, uviděli autobus v zatáčce. Právě vyjel ze zastávky. „To je pech,“ povzdechl si Matouš. „Kdyby mě nebolel ten blbej kotník, tak jsme ho neprošvihli.“
Bětka ho neposlouchala. Odhodlaně zamávala na autobus a ten nečekaně zpomalil. „Pojďte,“ pobídla oba kluky. „Počká na nás!“ Vyběhla autobusu naproti. Matouš s Tomem o něco pomaleji supěli za ní. Než dorazili, Alžběta si už povídala ve dveřích s řidičem. Byl to vousatý sympaťák a trpělivě čekal, až kluci nastoupí. Přátelsky se na ně usmál. „Díky, že jste na nás počkal,“ vyhrkl udýchaně Tom. „Držte se, mládeži, teď to střihnu trochu rychleji!“ zvolal řidič a prudce přidal plyn. Kromě nich v autobusu nikdo nebyl. Sedli si až úplně dozadu. Byli celí pryč z toho, jak dobře to dopadlo. „Takovýho autobusáka jsem ještě nezažil,“ prohlásil Tom. „Zastavil nám mimo zastávku! Jinej by měl spíš radost z toho, že nám ujel.“ „Vidíte, že jsem měla pravdu,“ řekla Alžběta. Byla pyšná, že se díky ní pohodlně vezou.
Matouš si položil bolavou nohu na sedadlo a poprosil ji: „Ukaž nám ještě jednou ten kámen!“ Běta ho neochotně vytáhla z batohu. Do ruky ho Matoušovi nepůjčila a pevně ho svírala. Záleželo jí na něm víc, než byla klukům ochotná přiznat. Nevěděla proč, bylo to prostě tak. Společně obdivovali zvláštní letokruhy na ploché straně kamene, které házely jemně nazlátlé odlesky. „Mám nápad!“ zvolal Matouš. „Zejtra zajdeme do Národního muzea. Mají tam sbírku nerostů. Podle ní tenhle kámen určíme.“ Tom jeho nadšení zchladil: „Zejtra máme odpoledku, takže po škole to do muzea nestihnem.“ „Tak školu pro jednou vynecháme,“ navrhla Alžběta odvážně. Kluci se po sobě podívali. Myslí to Bětka vážně? Byli první rok na gymplu, teď byl konec října a zatím se tam teprve rozkoukávali. A už by šli za školu? Nebude z toho průšvih? Co když je kvůli tomu vyloučí? Rodiče by šíleli, kdyby je vyhodili ze školy, na kterou se dostali po náročných přijímačkách.
Tom pomyslel na tátu, který kolem něj chodil po špičkách, když se učil na zkoušky. A také na mámu, která mu nosila svačinu až do pokoje, kde celé odpoledne vysedával nad matematickými příklady. Ani jeden z nich po něm nevyžadoval žádné domácí povinnosti. Dokonce ani nemusel po večeři utírat nádobí. Přijetí na víceleté gymnázium se stalo nejvyšší metou, k níž se soustředilo úsilí celé rodiny. V den přijímaček vstal už v šest hodin ráno, protože rozčilením nemohl dospat. Jen s obtížemi do sebe nasoukal snídani. Máma ho objala, jako by odjížděl na dalekou cestu a neměl být za pár hodin zpátky doma. Táta ho zavezl autem až ke gymnáziu, kde přijímačky probíhaly. Celou cestu nepromluvil ani slovo. Tom cítil, že je snad víc nervózní než on sám. Než ho vysadil před školou, řekl mu: „Nic si z toho nedělej, když to neuděláš. Není to zase tak důležité. Můžeš klidně zůstat na staré základce.“
Jenže Tom dobře věděl, že to důležité je. Táta s mámou se o tom dokonce tajně dohadovali po večerech, když si mysleli, že už spí. V panelákovém bytě bylo slyšet každé slovo, které někdo pronesl na druhém konci bytu. „Není to na něj moc brzo, vystavovat ho takovému tlaku?“ řekla máma. „Je tak citlivý,“ děsila se. „Aby ho to nějak nepoznamenalo, zvlášť kdyby to nedokázal...“ „Ten kluk to určitě zvládne,“ namítal táta. „Má dobrou hlavu.“ Fakt jsem moc citlivej? divil se Tom. A opravdu jsem chytrej? V rodičovské charakteristice své osoby se vůbec nepoznával. Je vždycky zvláštní slyšet, co si o vás myslí ostatní. Jako by se člověk poprvé uviděl v zrcadle a zjistil, že vypadá úplně jinak, než se do té doby domníval. Na zkoušce zjistil, že se mu třesou ruce. Co když nebude schopný napsat ani slovo? V češtině si byl docela jistý v kramflecích, ale matematiky se bál. Jakmile dostal zadání, zmocnil se ho zvláštní stav. Jako by ho obklopila mlha. Nevnímal nic kolem. Vlastně nevnímal ani sám sebe. Automaticky vypočítal všechny příklady a ten jiný Tom za něj také správně doplnil všechny ypsilony a měkká i. Když zkouška skončila, vypotácel se ze školy. Venku se zhluboka nadechl a ucítil, že se zase stal sám sebou. Hrůza ze zkoušky pominula. Když za měsíc přišla odpověď, že ho vzali, máma jásala a táta nasadil svůj oblíbený výraz typu „vždyť já to věděl“. A teď by měl jít za školu a tohle všechno riskovat? Bylo by to za cenu rodinné tragédie, a to se mu skutečně nechtělo. „Nebuďte baby,“ vyhrkla Alžběta, jako by Tomovi četla myšlenky. „Copak se nechcete dozvědět, co přesně jsme našli? To je snad důležitější než odpoledka, ne?“ Tom svěsil hlavu a neodvážil se nic namítnout. Na tom skalním výstupku se málem provalilo, jaký je strašpytel. Musel si dávat zatracený pozor, aby ho kamarádi nezačali podezírat ze zbabělosti. Kdyby o ně přišel, byl by na nové škole úplně sám.
...............
20.10.2022