André Breton v textech
Josef Rauvolf
Jistě každý někdy slyšel výraz surrealismus, mnozí bezpochyby znají i jméno jeho otce, básníka a teoretika André Bretona. Edice jeho čtyř textů nabízí možnost více pochopit myšlení tohoto výrazného tvůrce 20. století.
Ve svazku, který nepřináší Bretonovy vyloženě teoretické texty, to znamená surrealistické manifesty, najdeme prózy, vydané původně v letech 1928 až 1944, konkrétně Nadja (1928; 1962), Spojité nádoby (1932), Šílená láska (1937) a Arkán 17 (1944), přičemž každá z nich celkem logicky odráží jistý stupeň či vývoj Bretonova myšlení, zároveň, jak bylo naznačeno, se v těchto textech pojí krásná literatura s esejí. A připomínat, že všechny jsou zároveň psány krásným, ušlechtilým a také básnivým jazykem je opravdu zbytečné. Ostatně, Breton byl přece také uznávaný básník. Vedle toho ovšem nesmíme opomíjet ani onu esejistickou stránku – byť se zjevně nejedná o manifesty, cosi z jejich teoretizujícího přístupu najdeme i ve všech prózách zařazených do aktuálního svazku.
Zřejmě nejznámější je hned první z nich, Nadja, a to i u nás – však také snad všichni domácí surrealisté, pře- i pováleční, právě na tento text přísahají a mluví o jeho iniciační povaze. Však již úvodní věty prozrazují, jak Breton ke svým čtenářům, především ale k sobě, přistupuje: "Kdo jsem? Co kdybych se výjimečně odvolal na známé rčení: totiž proč by všechno nebylo o tom, s kým se ‘objevuji’?" Musím přiznat, že mě toto slovo svádí z cesty, protože má tendenci vytvářet mezi určitými bytostmi a mnou nadmíru nevyhnutelné a mnohem podivnější a znepokojivější vztahy, než jsem myslel. Říká mnohem víc, než chce říci, dává mi zaživa roli přízraku a jasně naráží na to, že abych byl tím, kdo jsem, musel bych přestat být." Nadju – mimochodem, dotyčná skutečně existovala – považoval Breton za "svobodné božstvo", knihu lze tak vnímat i jako studii, a zprávu o hluboké lásce, jež je zároveň předem odsouzena k zániku. A také rozjímání o kráse, ostatně, poslední, a nejednou citovaná věta Nadji zní: "Krása bude KONVULSIVNÍ, anebo nebude."
Již sám charakter Bretonova psaní se vzpírá jednoznačnému popisu zmíněných textů, s vědomím velkého zjednodušení lze – snad, protože, tato nejistota by autorovi jistě konvenovala – říci, že druhý, Spojité nádoby, pojednává o snech a jejich výkladech, však je také doplněn třemi dopisy otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda otci surrealismu André Bretonovi. A vliv snu na uměleckou tvorbu, ale i polemikla s Freudem, je hlavním tématem celé knihy. Ovšem, jak víme, oba pánové si vzájemně příliš neporozuměli, však také v roce 1932 Freud píše Bretonovi: „I přesto, že se mi dostává tolika svědectví o zájmu, který vy a vaši přátelé projevujete o můj výzkum, já sám nejsem s to osvětlit si, co je a čím chce být surrealismus. Nejsem možná ani v nejmenším uzpůsoben jej pochopit, protože umění je mi nesmírně vzdálené.“
Třetí prózu, Šílenou lásku, zasvětil André Breton jak lásce, tak přátelství, přičemž zřejmě inspiračním momentem byl jeho vztak k Jacquelině Lambové, od něhož se odrazil k hlubším úvahám. A konečně, čtvrtý text souboru, Arkán 17, vznikl za války, v době Bretonova zámořského exilu, v době po invazi do Normandie. Breton se tentokráte nechal inspirovat divokou přímořskou přírodou k úvahám nad pohybem a proměnlivostí všeho. Ovšem píše také, a bylo by to jistě překvapivé, kdyby tomu tak nebylo, o síle lásky, agresivitě, válce, vztahu k ženám, a opět je to text, oscilující mezi prózou a poezií, mezi skutečností a snem.
Josef Rauvolf
4.10.2022