Vychází další svazek 2. vydání Mycelia
nakl. Argo
Když se dnes řekne mezi čtenáři slovo mycelium, spíš než podhoubí jim naskočí jméno Kadlečková Vilma. Vydávání celé její ságy začalo v roce 2013. A první tři díly už musí vycházet ve druhém vydání. Čtenářské podhoubí si to vyžádalo.
k a p i t ol a p rv n í
Svátost Splynutí
Lucasovy oči klouzaly po elegantních, a přesto znepokojivých tvarech stylizované postavy, která zosobňovala věci tak okázale cizí, a zároveň tak niterně jeho. To nejhorší nebylo vidět na první pohled. Výjev na reliéfu nebyl naturalistický ani krvavý, a koneckonců ani zvlášť akční. Össean nabízel svůj život; jenom to; nic lepšího, nic víc. Nabízel dlaně. Stál tam pokorně, s tváří obrácenou k nebi, bez boje. Lucase nekonečně iritovala jeho trpná odevzdanost… ta pasivita, tupá össenská zbožnost a úmyslná slepota, spojená s evidentní neschopností jakkoliv změnit vlastní osud. A přesto ten obraz nevyhodil ani neprodal. K nechuti se mísil jiný strach; vlnka pochybností… záchvěv touhy. V hloubi duše se nebál umírání na oltáři. Bál se toho, že v jistém rozpoložení a životní fázi by sám mohl něco takového chtít. Larhdökawöar. Lükeas lus. Kë mëarh arö.
Před deseti dny s obrovskou silou pocítil tuhle touhu, tak cizí jeho vědomému já. Vzhlížel k Těm, které bdí ve vesmíru, k bytostem nadaným Sdíleným vědomím – a Ony k němu promluvily. Došlo k tomu, co Össeané nazývají svátostí Splynutí. Kontakt naplánoval Aš~šád z Fomalhiwy; zařídil to bez Lucasova souhlasu sérií úskoků a podloudných manévrů. Byla to evidentní manipulace. Jenže zároveň to byl dar. Ten zážitek nekonečně přesahoval obyčejné rozměry lidských či össenských intrik. Lucas nabídl Lodím sám sebe; cítil proud životní síly, tryskající k Nim, a stal se jeho součástí. Ve srovnání s takovou dávkou absolutna se staré křivdy zdály směšné a nové plány ubohé. Tíha a závrať mu ulpěly někde v hrudi jako krystal modré skalice. Lodě byly v něm. To se ví, že se nemohl vzpamatovat snadno. Aš~šád měl pro jeho atypické duševní stavy pochopení. „Nic teď nepodnikej, Lucasi,“ žádal ho naléhavě. „Počkej několik dní. Nesnaž se Je vyhledat. Rovnováha se musí ustálit. Ony si najdou vlastní způsob… skrz něco, co stejně nemůžeš ovlivnit. Věř mi.“
Tak to řekl. Věř mi. Důvěra v praxi: pod kobercem se vrší haldy zametených věcí; těžko po něm přejít bosou nohou! A nahoře – mlčení. Lucas to vzal na vědomí a nadále se na nic neptal, ale tím víc na Lodě myslel. Jako by mu v hlavě stěhovali nábytek; jako by se tam přeskupovaly dělostřelecké prapory a měnily si místo s vojenskou kapelou. Intenzivní pocit prázdnoty a ztráty, který měl, když ho Ony opustily, se přetavil v neurčitou nespokojenost. Otravovala ho celou dobu. Ale teď ji konečně sám pro sebe pojmenoval. Musí Lodě uslyšet znovu. Musí se s nimi ještě jednou spojit, aby se završilo to, co začalo. Chce – ne, potřebuje! – věřit, že ještě bude nějaké příště! A bojí se, že to nestihne. Rty se mu zkřivily hořkostí.
Z hlubin a záhybů myceliálního reliéfu k němu vzhlížely jantarové oči össenského larhdökawöara, záblesk nezemské rudé, přelud pod maskou. Neměly v sobě sílu trëighrü; byla to jen barva ve vysušených vláknech hub; a přesto se od nich nemohl odtrhnout. Urrümaë. To je kolem tebe, Lusi: proud zbytečností a drobností; vlny a víry plné smetí, které tě strhávají a unášejí pryč od všeho, co je důležité. Rë Akkütlix, jaképak příště? Lodě vnímají čas jinak. Jejich „příště“ může být snadno za deset let. Věděl, jak blízko má ke smrti. Nemoc ukusovala z jeho času a z jeho sil; dokonale předvídatelná, úmorně neúprosná jako budík na pátou. Morrisonova choroba. Rozpad mozkových buněk. Vážně má čekat, až mu Aš~šád zprostředkuje další kontakt? Má mu slepě důvěřovat – on, který vždycky spoléhal sám na sebe? Aš~šád je sice telepat, ale to neznamená, že je neomylný. Nikdy nedal najevo, že by snad věděl o jeho nemoci. Místo toho vytrvale opakoval, že zrovna jemu do hlavy nevidí. Možná si vůbec neuvědomuje, jak brzy bude pozdě. Anebo to naopak ví moc dobře. To je ta druhá možnost.
Lucas váhal. Neklid ho mrazil za krkem. Co tím získáš, Lusi, když strávíš další den v nevědomosti? Něco zásadního se stalo; jenže Aš~šád z Fomalhiwy to nikdy nepřipustí. Aš~šád z Fomalhiwy ti lže. V tu chvíli se rozhodl – bleskově, jak bylo jeho zvykem. Otočil se k obrazu zády; zabouchl dveře za tou nesnesitelnou larhdökawöarskou pokorou. Odjakživa byl zvyklý události vyvolávat, ne na ně trpně čekat; a tak nebude spoléhat na cizí blahovůli ani teď. Nenechá se vláčet Osudem. Zná össenské rituály. Rë Akkütlix, vždyť ví přesně, co je zapotřebí! On si dokáže Lodě najít. Jsou přece i jiné způsoby než Splynutí. Hodil svůj kufřík na stůl a pár drobností, které z něj mohl potřebovat, si vecpal do kapes. Sáhl pro kartu od Lodi. Pak pro papír, aby napsal Pinky vzkaz. Ten jí nechá v kuchyni; něco jako „nečekej na mě s rozmraženou pizzou, mám obchodní jednání“.
Zamkl dům, seběhl na ulici, přivolal taxíka. A vzápětí si vypnul netlog. Ne že by ho snad Aš~šád nemohl vypátrat v protonaci nebo pomocí lokalizace osob; ale aspoň se mu nedovolá. Už si nic nenalhával. Chce to Aš~šádovi zatlouct. Chce se zeptat jinde, ověřit si to přímo u zdroje – a to dřív, než se Aš~šádovi vůbec o něčem zmíní. Je to útěk. Podvod. Tajný manévr. Racionálně vzato není důvod dělat tajnosti. Není důvod! Fomalhiwan není jeho žárlivý milenec… a koneckonců ani pastor, šéf, bachař nebo psychoterapeut. Do způsobů utloukání času mu nemá co mluvit. To se ví! Ale přesto všechny instinkty Lucase varovaly, ať mu o té cestě rozhodně neříká.
..................
30.9.2022
