Příběh ženy, která jako první vstoupila do hrobky faraona

nakl. Metafora

Gill Paulová přichází s fascinujícím příběhem o dobře známé záhadě a prakticky neznámé ženě... Od první do poslední strany neskonale poutavý román, který vás okouzlí tak, jako starodávné poklady od věků okouzlovaly egyptology. Příběh lady Evelyn Herbertové postupně rozkrýváme spolu s ní, zatímco se snaží probrat prázdnými místy ve svých vzpomínkách a snaží se přijít na to, kým vlastně je.

Krásná lady Evelyn Herbertová vyrůstala na zámku a celý život měla předem nalinkovaný. Překvapivě však opustila svět večírků a pohodlí kvůli snu stát se archeoložkou. Snu, jenž se jí splnil, když jako první vkročila do Tutanchamonovy hrobky. Nejlepší okamžik jejího života se ale proměnil v noční můru, když se na ni snesla pověstná kletba…

Ukázka:

 

Kapitola dvě

Londýn

červenec 1972

***

Brograve vzal odpoledne do nemocnice album s fotografiemi. Sestavil ho po její předminulé mrtvici a střídaly se v něm záběry rodiny a přátel z průběhu let, které měly stimulovat Eveinu paměť. Uvědomoval si, že na ni nesmí spěchat – to mu doktor zdůrazňoval – potřeboval si ale ověřit, že poškození mozku není příliš rozsáhlé. Možná bude mít pár prázdných míst, ale pokud si na většinu věcí vzpomene, pokud to bude stále ta chytrá a zábavná Eve, tak na to ostatní se může počkat.

Když přišel, Eve se křivě pousmála, pravá strana úst zůstala nehybná. „Hoj,“ pozdravila ho, on ji políbil na rty a pak si přitáhl židli k posteli.

„Sestra mi dala tuhle abecední tabulku, kdybychom ji náhodou potřebovali,“ řekl jí. „Doufám, že mě nebudeš nutit, abych veškerou konverzaci obstarával sám. Co bych proboha říkal?“

„J-o?“ zeptala se Eve nahlas a pak pomocí tabulky vyhláskovala „promiň“.

„Vždyť se nemáš za co omlouvat, proboha. To já se omlouvám, že jsem u toho nebyl. Vrátil jsem se z procházky a našel tě v bezvědomí. Mohlas tam ležet klidně hodinu.“

Když si vzpomněl na ten hrůzný okamžik, otřásl se. Eve ležela zhroucená tváří dolů na kuchyňském stole a dýchala hlučně a rachotivě; doktor mu vysvětlil, že se tomu zvuku říká chroptění. Brograve zařadil nejvyšší rychlost: otočil jí hlavu ke straně, aby se jí lépe dýchalo, zavolal záchranku a potom telefonoval Patricii, a při tom všem mu srdce bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Ruce měl vlhké a v uších mu hučelo. Otevřel vchodové dveře, aby se záchranáři dostali dovnitř, kdyby před jejich příjezdem zkolaboval. I tak ale byl, když se objevili, dostatečně při smyslech, aby jim popsal Eveinu anamnézu: řekl jim, že od vážné nehody v roce 1935 má Eve sklon k mrtvicím a že se v minulosti léčila v Nemocnici u svatého Jiří v Tootingu.

Z předchozích mrtvic se Eve vždycky poměrně rychle vzpamatovala – trvalo to pár hodin, nanejvýš den. Lékař ho varoval, že tentokrát to trvalo déle a poškození může být větší. Možná se jí plně nevrátí všechny schopnosti. Brograve si nemá dělat moc velké naděje.

To neznáte mou ženu, pomyslel si. Existuje-li sebemenší možnost plného zotavení, Eve to dokáže.

A tady je, sedí v posteli a usmívá se na něj polovinou obličeje. Řekl jí, že zůstane u Patricie, protože to má od ní blíž do nemocnice. A že ji Patricia přijde pozdravit, až pro něj přijede, ale že ji nechtějí unavit. Kluci posílají pozdravy.

Eve se usmála. „Edwa… Si-mon.“

„Edward a Simon. Výborně!“

Ukázala na sklenici s vodou u postele a on jí ji přidržel, pomohl jí napít se a sledoval, jak si masíruje krk, aby dokázala polknout.

„Chce se ti prohlížet fotky?“ zeptal se a zvedl album vázané v modro-zeleném tartanu Černé hlídky, které jí před pár lety někdo daroval k narozeninám. Eve nakupovala dárky k narozeninám pro desítky přátel, nikdy nezapomněla, kdy kdo slaví, a vybírala je s velkou péčí, a tak když v srpnu přišly její vlastní narozeniny, zaplavila ji vždy úplná lavina balíčků, a to i teď, když jí bylo přes sedmdesát a někteří z přátel už byli po smrti.

Otevřel album na první stránce. Hrabě z Carnarvonu tam stál před hlavním vchodem do zámku Highclere, s puškou v ruce a třínohou teriérkou Susie po boku.

„Paps,“ pronesla Eve zcela zřetelně – tak říkávala svému otci. Přejela prstem po kamenném zdivu nade dveřmi a pomocí tabulky vyhláskovala „Ung je serviray“. Bylo to rodové motto, které tam bylo vyryté a znamenalo „Budu sloužit jedinému“.

Brograve se zachvěl. Na tohle si vzpomenout! „Velmi působivé,“ poznamenal. „Rozhodně to máš v hlavě v pořádku, viď, drobku?“

„Do-fám,“ vypravila ze sebe.

Otočil list na oslnivou fotografii Eveiny matky, hraběnky z Carnarvonu, ve velké večerní a s tiárou usazenou ve tmavých vlasech. Vypadalo to, jako by byla v salonu nádherného městského domu v Mayfairu, na Seamore Place číslo jedna, v domě, který zdědila po svém kmotrovi Alfredu de Rothschildovi.

„Ma-má,“ vyslovila Eve zcela zřetelně.

Většinou se jí říkalo Almina, pomyslel si Brograve. Nebyla právě dobrá matka. On i Eve byli jako rodiče přesvědčení, že je správné, aby s dcerou trávili čas, učili ji a vychovávali, zatímco Almina přenechala výchovu Eve a jejího bratra Porchyho chůvě a zájem o ně projevila, až když přišel čas, kdy měli vstoupit do manželství. Později v životě Almina spoléhala na Eve – jak emočně, tak i finančně –, a to až do své smrti před pouhými třemi lety. Stačí říct, že v rámci příbuzenstva nebyla Brograveovou favoritkou.

Na další stránce byla fotografie Porchyho ze svatby s jeho první manželkou Catherine Wendellovou. Eve se na ni dlouho dívala a pak beze slova otočila stránku. Prolétla listy se snímkem svých tří nejbližších kamarádek Maude, Emily a Lois a Brograve nedokázal posoudit, jestli si je vybavuje, nebo ne. Nechtěl, aby měla pocit, že je to nějaký test. Koneckonců si vzpomněla na rodové motto.

„Tyhle čilé chlapíky poznáš,“ řekl jí, když došla na stránku, kde byli vyfocení jejich dostihoví koně Miraculous a Hot Flash. Eve koně milovala. Na zámku Highclere vyrůstala v sedle a od útlého dětství se v něm proháněla po pěti tisících akrech tamního panství. „Pamatuješ, jak Hot Flash omráčil celý St. Leger při kurzu osm ku jedné? Křičela jsi, až jsi z toho ochraptěla. Ještě pár dní potom jsi měla nakřáplý hlas.“

Podíval se jí do očí a uviděl v nich zmatek. Nevěděla, o čem mluví, a to ji rozrušilo. Rychle otočil list.

Další byla zrnitá černobílá fotografie z Egypta. Podle feluky v popředí a několika palem na protějším břehu poznal Nil, ale nedokázal přijít na to, kde byl snímek pořízen.

„Luxor,“ hláskovala Eve na tabuli. „Pohled ze Zimního paláce.“

„Aha, tam jsem byl jen pár nocí,“ řekl Brograve. „Ale tys tam strávila tři zimy, že? Muselas to tam znát jako své boty.“

Eve vsunula prst pod fotografii a uvolnila ji z růžků. Zadívala se na obrázek, pak zvedla oči a usmála se.

„Je…“ řekla a přidala slovo, které nedokázal rozluštit. „Nech…“ pokusila se zformulovat další slovo a námahou svraštila čelo.

„Chceš si ji nechat?“ uhodl Brograve a ona přikývla. „No jasně, že můžeš! Je to tvoje fotka. Pravděpodobně ji pořídil tvůj otec.“

Potom album odložil, posadil se, hladil ji po zdravé ruce a vyprávěl jí epizodu ze seriálu Dixon of Dock Green, na kterou se předešlý večer díval s Patricií a Michaelem. Sestřička ji přišla nakrmit jakousi příšerně vypadající kaší a Eve se k němu otočila a udělala komický obličej. Rozhodně byla sama sebou.

Když ale Brograve později v noci ležel v posteli, doléhaly na něj starosti. Matka, otec a Egypt, to byly jediné snímky, na které reagovala. Znamenalo to, že jí ty ostatní nic neříkaly? Nebo byla jen moc unavená, aby se k nim vyjádřila?

Kromě toho sledoval její tvář, když do místnosti vstoupila Patricia, a neviděl tam ani záblesk poznání. Než dcera mávající kyticí růžových růží došla k posteli, Eve nasadila křivý úsměv na uvítanou, ale Brograve si byl docela jistý, že své dítě nepoznala. A to bylo nevýslovně smutné.

překlad Dina Podzimková

13.9.2022