Povolání: rodička - produkt: syn
nakl. Argo
Lois Lowryová (1936) je jedním ze vzácných autorů, jejichž dílo je stejně závažné jako poutavé. Je autorkou více než třiceti knih pro děti a mládež. V řadě z nich se zabývá vážnými tématy, jako jsou holocaust, nevyléčitelné nemoci, rasismus, život v totalitní společnosti apod.
V závěrečném dílu slavné tetralogie započaté kultovním Dárcem se opět setkáme s Jonasem, Kirou i Handlířem, postavami, o nichž vyprávěly předešlé svazky kvarteta – každý díl ale líčí samostatný příběh. Dárce získal mj. John Newbery Medal a překladová práva k němu byla prodána do 41 zemí. „Syn je citlivým zakončením nezapomenutelného příběhu a po samotném Dárci bezesporu nejlepší kniha z celé série.
Když Claire dovrší dvanáct let, zvláštní komise pro ni zvolí povolání: stane se rodičkou. Ve čtrnácti porodí „produkt“, syna. Podle místní zvyklosti chlapec vyrůstá v pěstounském středisku, ale Claire na něj nemůže zapomenout a najde si způsob, jak syna vídat. Jenže pak ho kdosi unese a Claire v zoufalství na poslední chvíli skočí na odplouvající loď, která by ji mohla k synovi dovézt.
Ukázka:
JEDNA
Dívenka sebou trhla, když jí na horní část obličeje připnuli koženou masku bez otvorů na oči, aby neviděla. Připadalo jí to absurdní a zbytečné, ale nevzpouzela se. Byl to obvyklý postup. Věděla to. Jedna z dalších schrán jí to před měsícem u oběda vysvětlila. „Masku?“ podivila se tehdy a div se té směšné představě nezasmála. „K čemu masku?“ „Ona to není tak úplně maska,“ opravila se mladá žena po její levici a vložila si do úst další sousto křupavého salátu. „Hlavně ti to má zakrýt oči.“ Šeptala. Neměly dovoleno tyhle věci mezi sebou probírat. „Zakrýt oči?“ vyhrkla dívenka překvapeně a pak se omluvně zasmála. „Počítám, že už z toho stejně nebudu moct vycouvat, ne? Jen opakuju, co říkáš ty. Ale zakryté oči? Proč?“ „Až z tebe vyjde produkt, nechtějí, abys ho viděla. Až ho porodíš.“ Žena ukázala na svoje vzedmuté břicho. „Ty už máš nějaký za sebou, viď?“ zeptala se dívenka. Žena přikývla. „Dva.“ „Jaké to je?“
Už když se ptala, říkala si, co je to za hloupou otázku. Přece se o tom učily, viděly nákresy, znaly instrukce. Ale stejně to nebylo totéž jako slyšet o téhle zkušenosti od někoho, kdo už si jí prošel. A když už tak jako tak porušují zákaz a baví se o tom, proč se nezeptat? „Podruhé to šlo snáz. Nebolelo to tolik.“ Když na to dívenka nic neřekla, sousedka se k ní tázavě otočila. „Tobě nikdo neřekl, že to bolí?“ „Říkali, že je to nepříjemné.“ Mladá žena se posměšně ušklíbla. „Nepříjemné, no dobře. Když tomu tak chtějí říkat. Napodruhé už to není tak nepříjemné. A netrvá to tak dlouho.“
„Schrány? SCHRÁNY!“ Z reproduktoru se ozval přísný hlas dozorující hospodyně. „Omezte prosím hovor. Znáte pravidla!“ Dívenka a její společnice si uvědomily, že mikrofony zabudované ve stěnách jídelny přenášejí každé jejich slovo, a poslušně zmlkly. Pár dalších dívek se nervózně zahihňalo. Nejspíš se provinily i ony. O čem jiném si ostatně mohly povídat? Jediné, co je spojovalo, byl výrobní proces – jejich práce, jejich poslání. Po přísném napomenutí ale všechny změnily téma hovoru. Nabrala si další lžíci polévky. Jídla byl v ubikacích rodiček vždycky dostatek a bylo skvělé. Na výživu schrán se kladl obzvláštní důraz. Jistě, vyrůstala ve společenství, a tudíž vždycky dostávala dostatečně najíst. Jídlo se do příbytku její rodiny doručovalo každý den. Když ji ale ve dvanácti zařadili mezi rodičky, její život se od základů změnil. Přišlo to postupně. Studijní předměty – matematika, přírodopis, právo – byly pro její skupinu náhle výrazně snazší. Skládala méně zkoušek a nemusela tolik číst. Učitelé ve škole si jí skoro nevšímali. V jejím rozvrhu se objevily předměty jako zdraví a výživa a trávila víc času sportováním na čerstvém vzduchu. Do jídelníčku jí přibyly speciální vitaminy. Prošla řadou tělesných testů a vyšetření připravujících ji na přesun sem.
Když uplynul rok a část dalšího, prohlásili ji za zralou. Podle instrukcí měla opustit rodinný příbytek a přestěhovat se do ubikací rodiček. Přesun z jednoho místa na druhé nebyl v rámci společenství nijak složitý. Nic nevlastnila. Oblečení dostávala z centrálního skladu oděvů, který měl na starost i jeho praní. Učebnice vrátila škole a následující rok budou sloužit jiným studentům. Kolo, na kterém celé dětství jezdila do školy, bude opraveno a dostane ho jiné, mladší dítě. Poslední večer v příbytku pro ni přichystali slavnostní večeři. Její o šest let starší bratr už před časem odešel na výcvik na katedře práva a spravedlnosti. Vídali ho jen na veřejných shromážděních a byli si v podstatě cizí. U poslední večeře tak byli jen tři, ona a rodinná jednotka, která ji vychovala. Trochu si zavzpomínali, připomněli si pár zábavných historek z doby, kdy byla malá (třeba jak zahodila botičky do křoví a vrátila se ze střediska péče o děti bosa). Zasmáli se a ona jim poděkovala za léta, kdy se o ni starali. „Nestyděli jste se, když mě zařadili jako rodičku?“ zeptala se jich. Sama potají doufala v něco váženějšího. Při bratrově zařazení jí bylo teprve šest, ale pamatovala si, jak byli všichni pyšní. Na právo a spravedlnost se dostávali jen mimořádně inteligentní jedinci. Ona ale ve škole nijak nevynikala. „Ne,“ odpověděl otec. „Máme v rozhodnutí komise plnou důvěru. Oni vědí, co ti půjde nejlíp.“ „A rodičky jsou ohromně důležité,“ dodala matka. „Bez rodiček by tu nikdo z nás nebyl.“
Pak jí popřáli do budoucnosti hodně štěstí. I jejich život se měnil. Už nebyli rodiče, a čekalo je tudíž stěhování na místo, kde žili bezdětní dospělí. Následujícího dne vešla do ubikace sousedící s porodní jednotkou a nastěhovala se do nevelké ložnice, kterou jí přidělili. Z okna měla výhled na školu, kam dřív chodila, a rekreační hřiště za ní. V dálce se třpytila řeka, která tvořila část hranice společenství. Po několika týdnech, v nichž si zvykala na nové prostředí a seznamovala se s ostatními děvčaty, ji konečně zavolali na inseminaci. Nevěděla, co čekat, a tak byla nervózní. Ale ulevilo se jí, jen co procedura skončila – proběhla rychle a bezbolestně. „To je všechno?“ zeptala se překvapeně, když jí technik naznačil, že může vstát ze stolu. „Všechno. Přijď příští týden na kontrolu a atestaci.“ Nervózně se zasmála. Přála by si, aby jí to v materiálech, které dostala při zařazení, vysvětlili jasněji. „Co znamená atestace?“ zeptala se. Muž uklízel inseminační náčiní a zdálo se, že spěchá. Zřejmě na zákrok čekaly další dívky. „Jakmile budeme mít jistotu, že se to ujalo,“ vysvětlil jí netrpělivě, „stane se z tebe atestovaná schrána.“ „Ještě něco?“ zeptal se už na odchodu. „Ne? Tak můžeš jít.“
Připadalo jí, jako by se to stalo včera. Mezitím ale uplynulo devět měsíců a ona teď měla oči zakryté škraboškou. Nepříjemný pocit začal už před několika hodinami, nejprve přerušovaně, ale teď už neustával ani na chvilku. Dýchala zhluboka, jak jí radili. Se zakrytýma očima bylo všechno těžší a pod maskou jí bylo horko. Snažila se uvolnit. Pravidelně dýchat. Nevšímat si toho nepříjem... Ne, pomyslela si. Je to bolest. Opravdová bolest. Sebrala všechny síly, aby odvedla práci, která se od ní očekávala, maličko zasténala, prohnula záda do oblouku a poddala se tmě. Jmenovala se Claire. Bylo jí čtrnáct let.
překlad Dominika Křesťanová
12.9.2022
