Rok 1940: devítiletý Rádž na Mauriciusu potká židovského chlapce z Prahy
nakl. Argo
K jejich setkání dojde na ostrově Mauricius, kam v roce 1940 připlula loď Atlantic se zhruba 1500 židovskými utečenci ze střední Evropy, z nichž několik stovek pocházelo z Československa. Britské úřady jim z politických důvodů nepovolily zůstat v Palestině, ale zřídily pro ně internační tábor ve starém vězení na Mauriciu. Nathacha Appanah kouzelným jazykem připomíná krutou, téměř neznámou součást dějin naší západní civilizace, viděnou očima dítěte.
Ukázka:
1
Včera jsem znovu viděl Davida. Ležel jsem v posteli, hlavu jsem měl prázdnou, tělo lehké, jen mě trochu tížilo tady, mezi očima. Nevím, proč jsem otočil hlavu ke dveřím, David se přitom pohyboval úplně potichu, ano, úplně potichu, ne jako tehdy, kdy chodil a běhal vždycky tak nějak neohrabaně a mě pokaždé udivovalo, jak může to vyhublé tělo, nohy a paže dlouhé a tenké jako rákosy rostoucí podél řek a obličej ztrácející se pod jemnými vlasy lehounkými jako pěna na vlnách, pokaždé mě udivovalo, jak může tohle všechno dohromady, takovýhle celek složený z tak drobných, jemných a bezbranných jednotlivostí dělat při chůzi po zemi takový rámus. Stál tam opřený o zárubeň. Byl velký, to mě překvapilo. Na sobě měl jednu z těch lněných košil, které už zdálky lákají svou hebkostí a lehkostí. Jeho póza byla nedbalá, nohy měl lehce překřížené, ruce v kapsách. Na vlasy mu částečně dopadalo světlo, kudrny se mu leskly.
Cítil jsem, že je šťastný, že mě vidí, po všech těch letech. Usmál se na mě. Možná právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi to zdá. Nevím, odkud se bere tohle náhlé vědomí, zajímalo by mě, proč do snu někdy takhle najednou vstupuje realita. Tentokrát bylo to nejasné tušení velmi nepříjemné a já se snažil přesvědčit sám sebe, že David tu je doopravdy, že prostě jen klidně a trpělivě čeká, až se probudím. Říkal jsem si, co kdybych ho trochu poškádlil, řekl mu něco jako, no, pěkně se naparuješ, pěkně se tu předvádíš, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásku. S nadlidským úsilím jsem rozevíral čelisti, snažil se, snažil, ale marně, úplně mi vyschlo v krku, je neuvěřitelné, jak byl ten pocit skutečný, do úst otevřených dokořán mi proudil vzduch plnými doušky a celého mě uvnitř vysušil. Vtom jsem ucítil, že se probouzím, a pomyslel jsem si, že jestli zůstanu klidně ležet, možná bude ten sen pokračovat.
Ležel jsem dál, jen jsem zavřel ústa a dál se díval ke dveřím, ale ten smutek, který mi stoupal ze srdce, jsem zahnat nedokázal. Přesně v okamžiku, kdy na mě ten zármutek dosedl, se David pohnul. Pružně odlepil rameno od zárubně, s rukama stále v kapsách, a udělal tři kroky. Počítal jsem je. Tři kroky. Byl velký, silný, dospělý a krásný, tak krásný. To už jsem věděl určitě, že to je sen a že s tím nic nezmůžu.
Když jsem Davida viděl naposledy, bylo mu deset let. A teď tu stál přímo přede mnou. Vyzařovala z něj neuvěřitelná něha, cosi nepojmenovatelného, co jsem cítil jen v několika vzácných okamžicích svého života: když jsme žili na severu, já byl ještě kluk a měl jsem dva bratry, a potom v roce 1945, když jsme s Davidem strávili těch pár letních dní. Ležel jsem v posteli a byla mi trochu hanba. Nebyl jsem právě postava ze snu. Od Davidových dob uplynulo už dlouhých šedesát let a já z nich teď, takhle rozplácnutý, cítil každičký den. Za celou tu dobu se mi o něm nezdálo ani jednou. Ani tenkrát, ze začátku, kdy jsem na něj myslel pořád, kdy mi chyběl tolik, že mi bylo do pláče a chtěl jsem umřít, ani tenkrát se mi ve snu nikdy neukázal. Kéž by byl přišel dřív, když jsem ještě býval tak trochu jako on, mladý a silný. I já jsem se kdysi dokázal takhle držet, hlavu pěkně zpříma, ruce v kapsách, záda rovná. I já se uměl naparovat, předvádět se. Kdybych natáhl krk a trochu se přizvedl na loktech, viděl bych mu lépe do tváře, ale bál jsem se pohnout. Chtěl jsem, aby ten sen pokračoval dál, aby nekončil, přál jsem si, aby se ke mně David přiblížil sám od sebe. Počítal jsem: ještě dva kroky a měl bych ho na dosah, na dohled. Konečně bych se mu mohl podívat do očí. Mohl bych se najednou vztyčit a přátelsky ho obejmout, sevřít ho v náručí, pěkně rychle, než se probudím, tak trochu ten sen zaskočit. Jestlipak má pořád zlomený ten přední zub, ten, který si naštípl o zem, když jsem ho tenkrát upustil při hře na letadlo. Držel jsem ho nataženého ve vzduchu s rukama předpaženýma, běžel s ním několik metrů a on výskal a smál se. Byl hrozně lehoučký, jenže já zakopl. Smál se dál, i když už ležel na zemi a já jsem si až potom všiml jeho rozbitého úsměvu, jeho zakrvácených rtů, a on se smál pořád dál. Hru na letadlo miloval, chtěl, abychom si hráli dál, na nějaký pláč mu nezbýval čas. Jinak by asi, vzhledem k tomu, co měl ve svých deseti letech za sebou, musel plakat od rána do večera.
Tvrdí se, že když se člověk blíží smrti, zdají se mu zvláštní sny. Mámě se dlouho zdálo, že vidí otce v hnědém obleku, byl přichystaný jít do práce a pobízel ji, pojď se mnou, potřebuju tě. Vždycky to v tom snu rázně odmítla, jak mi potom vyprávěla, se stopou strachu v hlase, ačkoli dokud byl otec naživu, nikdy mu toho moc neodmítla. Říkám si, jestli tu noc, kdy ve spánku zemřela, jestli tu noc prostě už neměla věčného odmítání dost, a tak se za ním vydala do krajiny stínů. David ale nic neříkal, jen tam stál, na rozhraní stínů a světla, a klidně mě pozoroval. Prach zachycený v prvních záblescích dne mi trochu překvapivě připomínal třpytky. Vlastně to bylo příjemné, takový smutný, ale zároveň laskavý sen, v pokoji vládlo světlo šeříkové barvy a já si říkal, že teď by mě snadno dokázal uzvednout on. Už je ze mě vetchý stařec a kdybychom si na letadlo hráli dnes a on mě nedopatřením upustil jako před více než šedesáti lety já jeho, mé tělo by se rozbilo o zem. Najednou se mi už nechtělo čekat, natáhl jsem k němu ruku a pak bylo ráno, v ložnici nikdo, jen oslňující světlo, David byl tentam, sen se rozplynul a mně z peřin čouhala ruka, celá zdřevěnělá, a tváře jsem měl mokré od slz.
překlad: Jana Chartier
29.8.2022