Euforie - fiktivní záznam posledního roku života Sylvie Plathové

nakl. Argo

Sylvia, „uvězněná“ ve venkovském domě a ve svém stále cizejším těle nesoucím nový život, prožívá se zničující silou lásku i žárlivost - a přitom postupuje krok za krokem po cestě, jejíž konec je všeobecně známý. V Euforii ho však nenajdete. Je to román oslavující Sylvii živoucí, vášnivou a tvůrčí. Švédka Elin Cullhedová stvořila naprosto strhující román, za který doma získala v roce 2021 Augustovu cenu.

Devon, 7. prosince 1962

SEDM DŮVODŮ, PROČ NEMÁM ZEMŘÍT:

1. Kůže. Už nikdy necítit kůži svého milovaného dítěte. Když Nicholas v postýlce šaškuje a já mu přitisknu nos k zadečku. Frieda, kterou musím polechtat, aby cítila, že žije, a která se vzápětí uvolní smíchem, jenž ji očišťuje. Moje kůže vzpínající se k té jejich s vědomím, že jsme z jednoho masa for ever and ever in all eternity amen. Ach, už nikdy necítit jejich divoce bušící pulz, jehož jsem já původcem. Nikdy pro ně nesmím přestat žít, ačkoliv v sobě nosí i kůži Teda, jeho hadí kůži. Teda, který otevře ústa a nacpe si celou kořist do chřtánu, až se jí zadusí.

2. Čas. Chci vidět, jak moje děti rostou a rozbíjejí si kolena, když se učí jezdit na kole, chci si stáhnout z krku oprátku a vysmát se mu do tváře ve chvíli, kdy (zcela osamělý, hadi jsou patologicky sobecké bytosti) míří ke své další oběti, zatímco já se pokouším žít. Chci držet v ústech lízátko a vnímat, jak se ve mně cukr a čas rozpouštějí, chci se probudit za letního rána s kávou v ruce a pocítit potřebu vypsat se ze všeho toho svinstva až do chvíle, kdy se čas zastaví a zhmotní a odplyne jako mořská voda, která mi odpustí. Chci, aby mi čas odpustil. Chci zažít všeodpouštějící čas, který dá jahodám ještě jednou dozrát (ačkoliv smrt je tak všudypřítomná, skoro jako hniloba sama) a lidskou bytost nechá procitnout na polštáři a ještě jednou si namlouvat, že je všechno v pořádku. Bože, je mi tak dobře, teď když mám zemřít. Všechno vidím jasněji než kdykoliv předtím. Měla bych vždy žít jen pro smrt, je to jak heroin, jak vzrušení, které člověk cítí, když vidí, jak bývalý milenec lapá po dechu, když vydýchal veškerý kyslík, který ho obklopoval v jeho brnění. Hadí kůže se svléká, kůže vybledne jako kus hadru zapomenutý na anglickém břehu. Já raději uhořím, jsem přesvědčená o velkoleposti ohně, když hledám podobenství o svém vlastním životě. Ach, oheň nebyl přijat s otevřenou náručí. Ach, jaké zděšení, když zachvátil popsané stránky žijícího básníka, který se omylem domníval, že jsou hodny Nobelovy ceny. Říkám vám, v budoucnu si mě budou pamatovat. A nebudu muset být kůží a časem a mladými šedesátými léty, protože mě čas promění bez mé účasti. Budu zcela čistá, jako vznešené slovo na skvělé stránce poezie. Ted bude prát stránky mých knih, tak jako já jsem prala jeho hnusnou košili. A sám se scvrkne jako podzimní jablíčko v hlíně. Pod jednou z mnohokvětých jabloní, které tady máme.

3. Už nikdy nešukat, necítit horký úd, když mi proniká do masa a proměňuje mě ve zvíře a v zánik. Kdyby měl někdo chuť šukat mě každý den, nemusela bych zemřít, haha. V tomhle mě, prosím, necitujte, ale ukažte to mé mámě, té nejfrustrovanější ženské v dějinách lidstva (a proto tak nerudné, tak přeschlé, tak banálně průhledné jako sklenice vody, moje máma je sklenice vody, člověk bez ní nemůže žít, i když je nudná k zešílení a nedovede nikdy překvapit, probudila ve mně pohrdání smrtí a nenávist k ostatním ženám, přestože ženy jsou ty jediné, které by mi snad mohly pomoci, přivedla mě k pocitu, že nepotřebuju vodu, jako bych byla nad vodu povznesena, jako bych nebyla bytost na vodě závislá, savec, stojím nad vámi, vy všichni smrtelníci, kteří žízníte po vodě, nenávidím vodu, nechte mě obejít se bez mé denní sklenice vody!).

4. DOPŘÁT mu to. Dopřát mu, že zemřu a všechna jeho proroctví se naplní. „Bylo by jednodušší, kdybys byla mrtvá,“ jak na mě vyštěkl minulého léta, když sbíral odvahu k tomu, aby mě opustil. „Ty a ta tvoje vášeň pro smrt, jsi smrtí posedlá“ – veškerý jeho nářek, že všechno ubíjím. Tohle mu nedopřeju. Chci stát uprostřed ringu a zářit a žít. Kdo jiný, když ne já? Nechci mu darovat příběh svého života. Aby mohl deklamovat: Ach, děti, vaše matka byla výjimečný člověk, nebylo jí vždy dobře, milovala život, když k ní tekl zlatým proudem, ale život jsou také ostré hrany, zima a březnové bacily a málo peněz. Musíme ctít její památku, děti moje, musíme vyprávět její příběhy a každé jaro, když ze země vyráží narcisy, musíme natrhat kytici na její počest. Hlas vaší matky Sylvie byl zvučný a plný síly, ale nikdy se nevyprostil z jejího těla a nedosáhl na stránky knihy, a proto tolik chtěla své tělo uhasit a žít dál jen duchem. To, co napsala pro příští generace, pro ni mělo větší cenu než život s námi. Láry fáry. Ksakru! Nechci mu dopřát nejlepší sousta ze svého života. Aby tam jeho starší sestra Olwyn mohla stát na svých železných nohou a s rukama zkříženýma na prsou hlásat: No jejej, vždyť jsem ti říkala od okamžiku, kdy jsem ji uviděla, s touhle ženskou to, Tede, daleko nedotáhneš, podívej se na tu její křehkou sílu, na smuteční závoj, který má na tváři, je tak směšně snadné strhnout ho jediným jízlivým slovem, připravit ji tak o všechnu sebedůvěru a její rozzářený úsměv proměnit v škleb. Panenka líbivá, Tede, krasavice jedna, slabá Američanka se srdcem v celofánu, budeš ji mít na chvíli a pak se ti rozpustí jako cukr v kapkách deště. Věř mi! A on bude poslouchat svou sestru, nafoukne se a bude si říkat: Ano, byl jsem pošetilec, že jsem se snažil ji milovat, protože milovat ji bylo nemožné. Ve skutečnosti je pravda taková, že v jeho domově nebylo místa pro lásku. V domově, ze kterého pochází, se dře se zaťatými zuby, tam cit a estetika a způsob, jakým spolu lidé jednají, nehrají ŽÁDNOU ROLI, v jeho domově neexistuje kultura, vytříbenost, jemnocit, tam jsou lidé hrubí a sprostí a neumějí stolovat a copak já můžu za to, že jsem bytost, která dovede milovat a dovede být krásná, a taková jsem vešla do jeho domu, do jeho domova, do jeho Anglie s jejím hrubým uhelným dědictvím a špínou na šatech. Chtěla jsem se podělit o to, co jsem měla, o svůj důvtip své vědomosti svůj talent na slova a věci, které člověk vidí před sebou. Postřehy. Ale jen se podívejme, svět nepotřebuje krásné a schopné dívenky ze zlata. Svět to s nimi nevydrží. Svět potřebuje hrubé a drsné holky jako Olwyn, holky, které muži nemilují, které se narodily, aby se ve světě postaraly samy o sebe, evropské ženské poválečné generace, které vědí, jak vzít za práci, ale nedovedou být intelektuálně vytříbené a neučily na Smithu a ve volném čase nepíšou neskutečně krásné básně. Závidí mi, ach, jak závidí takovým, jako jsem já, a přesto vyhrávají ony – vyhrávají v životě navzdory tomu, že samy nikdy neporodí muži děti a nestanou se pokračovatelkami královského rodu, neroztáhnou nohy na nemocničním lůžku a nevytlačí na svět sálající lávu. Olwyn nikdy neobětuje ani mrť, protože sama nikdy nebude hořet. Bude tam stát se zaťatými zuby a nechá život míjet až do své smrti. Nikdy nevstoupí do života samého a nepřetvoří ho, nebude mu diktovat, nepřetaví ho do krásných forem, nedá mu nové děti. A tak ani nebude muset pocítit, jak svět neunese její sílu její ničivou krásu její genialitu. Bude se vysmívat mé smrti, bude nad mou smrtí vzdychat, bude mi mou smrt i závidět, ale ne, tak statečná nikdy nebude!

5. Moře a oblázky. Procházet se v průzračném odpoledním světle ve Winthropu a sbírat tátovi oblázky, být sedmiletou dívkou a zažívat, jak mezi námi příroda, kterou pro něj nacházím, utváří pouto silnější než všechno ostatní na světě. Záhady, které mu dávám, budeme sami muset objevovat a něžně je hýčkat, jako tajemství, která patří jen našemu srdci. Moře olizuje moje dohněda opálené nohy a zlobně voní solí a mokrými říjnými chaluhami a on mě poprosí, abych šla hledat ty nejkrásnější škeble a ty nejhladší kamínky, o kterých mi potom bude něco vyprávět. Mořský břeh a můj táta, moře, jeho věčnost. Miluju svého tátu. Vím, že jsem se narodila i z něj, že mi dal tajemství a slova; niternost. Když se teď vracím do Winthropu, nevidím už velkolepost pobřeží a moře mě nudí – vím, že na mě čekají jiné úkoly. Vždy doufám, že znovu najdu klid a třpyt svého dětství, ale výsledkem je jen to, že je zrazuji a dívám se skrz ně, svýma novýma očima. Proto tohle vlastně není další důvod k tomu, abych žila. I kdyby moje děti milovaly moře stejně jako já, už nikdy by se nesetkaly s mým tátou, se svým dědečkem, nemohly by vkládat oblázky do jeho obrovských pracek. Proto můj otec je i není důvodem k tomu, abych žila. Chtěla jsem uchovat jeho památku, zastat se ho a dovolit svému tělu, aby se vydalo na konec času jako kotva jeho ztroskotané lodi. Ale také jsem chtěla zabránit tomu, aby se z moře, z oblázků a škeblí stala strašidla. A cítit, jak mi hrdlo svírá smrt.

6. Frieda, ach Frieda.

7. Nicholas.

překlad Irena Kunovská

Euforie

Elin Cullhedová

358 Kč