Skutečný příběh vědců a špionů, kteří sabotovali snahu nacistů vyrobit atomovou bombu

nakl. Práh

Uznávaný autor Sam Kean přináší pravdivý příběh hrdinů, na jejichž ramenou spočíval osud celé války. S pouhými pár kilogramy uranu by Hitler dokázal zvrátit průběh války a dobýt Evropu. Různorodý tým géniů zvaný Alsos, který byl vyslán na nepřátelské území s úkolem vyzvídat, sabotovat, a dokonce i likvidovat členy nacistického Uranového spolku se pokusí tyto plány zhatit.

PROLOG

Léto 1944

Vojáci se vyřítili z chaty a z rámu dveří nad jejich hlavami pršely třísky. Nebylo to poprvé, co ten den na Borise Pashe někdo střílel, a nemělo to být ani naposledy. Před hodinou se Pash s poručíkem vplížili do zaminovaných lesů kolem chaty na pobřeží v severní Francii. V tom lese už zahynulo sedm statečných odbojářů, ale divoká povaha – někteří by řekli spíš lehkomyslnost – hnala Pashe dál. Měl cíl: zajmout místního vědce. Proč je důležité dopadnout ho, to Pash nevěděl. Ale v hlavě mu rezonovala poslední slova, která před pár týdny slyšel ve Washingtonu od svých nadřízených: „Sebemenší zdržení při této misi pro nás může znamenat obrovské ztráty, nebo dokonce úplnou porážku.“ Nebyla to nadsázka. Pash vedl jednotku vědeckých commandos zvanou Alsos, která po celé Evropě sbírala tajné informace o nejstrašnější myslitelné hrozbě – o nacistickém projektu atomové bomby. Alsos operovali nezávisle a nepatřili pod žádnou větší vojenskou skupinu, proto se jim říkalo Parchanti. Ta přezdívka se ale stejně dobře hodila nasamotného Pashe, zarputilého veterána z první světové války, z jehož bláznivých akcí v nepřátelském týlu mívali washingtonští nadřízení žaludeční vředy. Kancelářské krysy ale potřebovaly parchanta, jako byl Pash. Byl ochoten vzít úkoly, které by nikdo jiný nezvládl, nebo se do nich nikomu nechtělo. Jako třeba zajmout muže, který se skrýval ve vesnici na francouzském pobřeží, které stále ještě ovládali nacisté.

Oním mužem byl držitel Nobelovy ceny za fyziku a údajně se měl podílet na německém jaderném programu. Jeho dopadení tedy mohlo narušit celý nacistický projekt atomové bomby a znemožnit Adolfu Hitlerovi získat atomové zbraně. Když se však Pashovi a jeho společníkovi podařilo prokličkovat mezi nášlapnými minami a nástražnými dráty, našli v chatě něco ještě horšího: nic. Dveře byly dokořán, chata opuštěná, vybílená a plná suti. Prohledali všechno, ale nenašli dokumenty ani přístroje, o jaderném vědci ani nemluvě. Washington se obával, že i „menší zdržení“ při nalezení cíle může Spojencům prohrát válku. A teď cíl zmizel. Zklamaný Pash s poručíkem už chtěli odejít, když v tom se do rámu dveří nad jejich hlavami zaryla sprška kulek. Pak uslyšeli štěkání kulometu. Oba se okamžitě vrhli k zemi a začali se plížit pod ochranu stromů.

S ohledem na utajení celé akce prozradil Pash jen hrstce lidí, co mají ten den v plánu. Proto také netušili, kdo a proč po nich vlastně střílí – mohli to být nacisté, Američané i francouzští zběhové. Ať to byl kdokoliv, měl zcela jasný cíl: udělat z Pashe a jeho druha osmou a devátou oběť honu na francouzského jaderného fyzika. Ve stejné době, kdy se Boris Pash snažil uniknout z kulometné palby, měl i nový vědecký šéf jednotky Parchantů vlastních starostí až nad hlavu.

Samuel Goudsmit, jaderný fyzik s mírnou povahou a zálibou v okázalém oblékání, přijel do Londýna krátce po Dni D, tedy právě včas, aby zažil první dopadající rakety V-1. Uprostřed noci zaslechli Londýňané ze tmy nad sebou podivné bzučení, které náhle ztichlo, když se motor vypnul a střela začala padat k zemi. Následovalo několik vteřin strašlivého ticha. Mnozí zadržovali dech, dokud se neozvala ohlušující rána. Potom někdy následovala další vteřina ticha, než se ulicemi rozlehl křik – a o nějakém tichu už po zbytek noci nemohla být řeč. Druhý den ráno připadl Goudsmitovi nepříjemný úkol ohledat krátery po V-1 Geiger-Müllerovým detektorem. Armádní představitelé ho tahali od jedné katastrofy ke druhé a pokaždé v podstatě strčil detektor do jámy, aby tam hledal výmluvné cvakání ohlašující radioaktivitu.

Nacistické velení rozběsnila invaze do Normandie a Spojenci se obávali, že by Hitler mohl jako odvetu začít přes Lamanšský průliv pálit rakety s jadernými náložemi. Střely „V“ se zdály být ideálními nosiči, a proto také Goudsmit pročesával každou jámu, kterou po sobě zanechaly. Žádnou radioaktivitu nezaznamenal, ale to neznamenalo, že si mohl oddechnout. Právě naopak. Krátce nato dostal rozkaz k ještě riskantnější akci – proniknout přímo do dračího doupěte a v nacisty ovládané Evropě pátrat po atomovkách. Už jenom seznam vybavení na misi působil hrozivě. Doporučoval například, aby si vzal vlněnou čepici, kterou bude „nosit pod helmou“.

Kdo by po něm střílel? A panebože, na co potřebuje plynovou masku? Nejděsivější ovšem bylo, že měl podle instrukcí aktualizovat závěť a pořídit si životní pojistku. To už rovnou mohl zavolat manželce a říct jí, že to má za sebou. Ale stejně se ukázalo, že žádná americká pojišťovací společnost nepojistí člena jednotky Parchantů. Tak si to shrneme. Chystáte se proniknout na nacistické území, abyste tam našli atomovou superzbraň, a chcete životní pojistku? To si radši necháme ujít. Zatímco pro Borise Pashe byly operace v nepřátelském týlu především dobrodružstvím, Goudsmit v nich viděl jenom nebezpečí a jistotu vlastní smrti. Ostatně Goudsmit by býval raději celou válku vynechal a zůstal v pohodlí domova, kdyby vyšší síly nerozhodly jinak.

Narodil se v Holandsku a jako evropský Žid se rozhodl bojovat proti Hitlerovi. Jako jeden z mála spojeneckých jaderných vědců se nepodílel na projektu Manhattan, což mu přiřklo jedinečné postavení: měl dostatečné teoretické znalosti, aby se mohl vyptávat nacistických vědců na výzkum štěpení, ale neměl dostatek konkrétních informací o spojeneckém vývoji bomby, aby mohl vyzradit něco tajného, kdyby jej (polk) Němci zajali a mučili. Navíc hovořil několika evropskými jazyky a mnoho předních německých fyziků počítal mezi své přátele. Aspoň donedávna. Po letech války začal některé nenávidět. Velmi dobře se například znal s legendárním kvantovým fyzikem Wernerem Heseinbergem, jehož dokonce několikrát pozval k sobě domů. Toto přátelství se však rozpadlo na prach, když se Heisenberg zapojil do německého vývoje atomové bomby. Goudsmit to považoval zazradu a přivádělo ho to k dost ošklivým myšlenkám. Jednou dokonce zcela vážně navrhl, že by měli do Německa vyslat přepadové komando a jeho někdejšího přítele unést. A když pak přibylo zvěstí o činnosti německých vědců, zapojil se Goudsmit do přípravy ještě temnějších akcí.

Při jedné měl bývalý profesionální baseballista s pistolí a kyanidovou kapslí odletět do Švýcarska a zavraždit Heisenberga na vědeckém sympoziu. Ani posedlost Heisenbergem ale nebyla tím, co nakonec přivedlo Samuela Goudsmita do války v Evropě. Měl jisté osobní poslání. Hitlerovy machinace uvěznily jeho rodinu v Holandsku a jeho matku a otce zatkli. Na posledním dopisu od nich našel razítko koncentračního tábora a od té doby o ně měl šílený strach. Goudsmit vstoupil do jednotky Parchantů, aby bojoval proti Hitlerovi, to určitě, a také aby zabránil nacistům vyrobit atomovou bombu. A také chtěl najít své rodiče.

Krátery po V-1, které Samuel Goudsmit zkoumal v Londýně, byly dost děsivé, ale vědečtí špioni po celé Evropě už zaslechli zvěsti o ještě ničivějších raketách – o V-2 a záhadných V-3, které měly mít větší dosah, vyšší rychlost a větší ničivost. S tím neměl Joe Kennedy nejmenší problém. Čím větší nebezpečí, tím víc slávy pro něj. V srpnu 1944 sloužil Joseph Kennedy mladší v Anglii a pomalu každý den psal dopisy domů svému mladšímu bratrovi Johnovi, budoucímu prezidentovi Spojených států. Jako každý pilot – létal v námořnictvu – v nich Joe vykládal oplzlé historky o děvčatech a stěžoval si na nudu a dřinu naanglickém venkově. Ve skutečnosti však měl Kennedy privilegia, o nichž se mohlo většině řadových vojáků jen zdát – čerstvá vejce, bílé hedvábné šály, gramofon, humidor a kolo, na němž jezdil do kostela. Čas od  času si také posílal do Londýna pro bedny skotské a pivo Pabst Blue Ribbon. Kolem a kolem, Joe se neměl vůbec zle. Ale mezi řádky plnými neškodného žvanění se skrývaly náznaky závisti.

Jednou Joe pogratuloval Jackovi k medaili za statečnost, kterou získal v jižním Paci/ku. JFK tehdy mimo jiné zachránil život těžce popálenému námořníkovi jménem Patrick McMahon. Vysloužil si tím slávu válečného hrdiny – a bratrovu zášť. Joe bratrovi vysekl jízlivou pochvalu, při níž zmínil, že o něm četl v  časopise další článek, načež dodal: „McMahon už musí mít vykládání o tobě plné zuby.“ Narodili se jen dva roky po sobě a od malička spolu o všechno soupeřili – o známky, o děvčata, o otcovu přízeň. Joe skoro vždy zvítězil, atak ho štvalo, že jej bratr překonává na poli válečné slávy, což bylo vzhledem k jejich mládí do té doby zdaleka nejdůležitější kolbiště. Joe nicméně doufal, že bratra dožene, a to brzy, protože mezi nedělní mší a sobotním popíjením se cvičil na přísně tajnou misi.

V uplynulém roce Němci vybudovali podél pobřeží v severní Francii, na dostřel od anglických břehů, několik tajemných raketových sil. Pokud Hitler skutečně plánoval zasypat Londýn atomovou zkázou, mohly tyto bunkry posloužit jako ideální odpalovací zařízení, a jakmile by palba V-1 začala, hodlali Spojenci sila co nejrychleji zlikvidovat. Problém byl, že bunkry byly tak velké a tak důkladně zpevněné, že na ně konvenční bomby shozené z letadel nestačily. A tak spojenecké velení muselo experimentovat a nakonec padl návrh přeměnit na bomby samotná letadla. Podle plánu se měly letouny naládovat výbušninami a jako nepilotované drony dopravit na druhou stranu Lamanšského průlivu. Tam se pak pomocí jednoduchého dálkového ovládání měly nasměrovat, aby jako kamikaze narazily do bunkrů. Jediný problém spočíval v tom, že letadla nemohla sama odstartovat – někdo se s těmi létajícími bombami musel rozjet po ranveji, dostat je do vzduchu a za letu nálože aktivovat. Joe se dobrovolně přihlásil, že bude ten „někdo“. V dopisech bratrovi samozřejmě nemohl prozradit žádné podrobnosti, ale jeho nadšení prosvítalo z každého druhého řádku. V jednu chvíli se pochlubil, že co nevidět určitě taky dostane vyznamenání. Ale vědom si toho, že by dopis mohli dostat do ruky jeho rodiče, vzápětí všechny ujistil, že je v bezpečí. „Nehodlám riskovat svůj drahocenný krk… při nějakém šíleném podniku,“ napsal.

Byla to nehorázná lež. V době, kdy to psal, už několik Joeových kolegů utrpělo hrůzostrašná zranění – jednomu utrhla při seskoku zamotaná padáková lana ruku a další se zabil pádem z výšky. Ve skutečnosti to byl jeden z nejšílenějších podniků za celou válku. Všichni víme, jak druhá světová válka skončila – dvěma černými atomovými hřiby nad sežehlými troskami Hirošimy a Nagasaki. Ale většina lidí si neuvědomuje, že to klidně mohlo dopadnout opačně – že válka nemusela skončit americkou atomovou bombou, ale tou německou, která by nesrovnala se zemí japonské město, ale Londýn, Paříž, nebo dokonce New York. Mnoho vědců zapojených do projektu Manhattan žilo v domnění, že Němci jsou ve výzkumu bomby napřed. Koneckonců to byli němečtí chemici a fyzici, kdo objevil štěpení atomu, a Třetí říše spustila svůj vlastní projekt Manhattan (zvaný Uranový spolek) už v roce 1939, takže měla dvouletý náskok. Německo mělo k dispozici také nejlepší průmyslové podniky na světě a dokázalo zpracovat obrovské množství materiálu, které bylo k výrobě bomby zapotřebí. Nikdo na světě se nemohl rovnat jeho genialitě a průmyslové moci – nemluvě o ďábelském nutkání vést válku.

Toto zjištění mělo dva následky. Za prvé přimělo americké vědce maniakálně dřít, aby bombu vyvinuli dřív. A za druhé to Spojence donutilo k sérii zoufalých sabotážních akcí, které měly ochromit nacistický jaderný projekt. Špioni, vojáci, fyzici i politici – všichni při nich měli jistou roli. Jak to vystihl jeden historik: „Snad nikdy nehráli vědci a státníci s větším rizikem asnad nikdy nepoháněl pocit bezdeché naléhavosti lidi k mimořádnějšímu úsilí.“

Atomoví parchanti vyprávějí příběh tohoto hrdinského, chaotického a často smrtícího úsilí. Hlavními postavami této knihy nejsou jen dobrodruzi jako Borish Pash nebo Joe Kennedy, ale rovněž odvážné vědkyně jako Irène Joliot-Curieová a lise Meitnerová. Věda se samozřejmě na válčení podílela už před rokem 1939, ale ve druhé světové válce Spojenci poprvé rozdali vědcům zbraně a helmy a poslali je přímo na bojiště. Tato stínová válka se v mnoha ohledech podobala té viditelné, ale její účastníci víceméně ignorovali pohyb vojsk, lodí a letadel, aby o to větší pozornost věnovali myšlenkám – velkým svět měnícím vědeckým nápadům. Ovšem když si to situace žádala, nezdráhali se Spojenci ušpinit si ruce. Hrdina první kapitoly – první americký atomový špion, tajemný baseballový chytač jménem Moe Berg – kradl svým přátelům poštu, opakovaně lhal svým nadřízeným a znepokojivě často bez jejich dovolení mizel neznámo kam. Pro Berga a jemu podobné nebyla žádná taktika příliš extrémní – letecké bombardování, tajné přepady, Molotovovy koktejly, únosy –, pokud přispěla k tomu, aby Hitler nezískal atomovou bombu.

Na rozdíl od jiných příběhů o nacistickém jaderném programu se tento soustředí výhradně na Spojence – umožňuje nám nahlédnout do hlav mužů a  žen, kteří stanuli před dost možná rozhodujícím úkolem. Mnohé z toho, co bude číst na následujících stránkách, pochází z dosud nepublikovaných či přehlížených zdrojů, což nám dává zcela nový náhled na některé fascinující, a přitom relativně málo známé válečné postavy. Všechny mise byly pochopitelně přísně tajné a ti, kdo se na ně dobrovolně přihlásili, měli mnohdy vlastní, temné důvody. A v některých případech věnovali pomalu stejné úsilí bojům mezi sebou jako válčení s nepřítelem. Ale přestože leckdy nedokázali zkrotit své vnitřní démony, tváří v tvář nacistické hrozbě nikdy nezaváhali.

Děj Atomových parchantů začíná ve třicátých letech minulého století, v té „podlé, nečestné dekádě“, kdy se zrodilo jaderné štěpení, a pokračuje líčením epochálních dobrodružství až do posledních dní války. Spojenci obětovali miliony životů při dobývání severní Afriky a Itálie, nemluvě o vytvoření předmostí ve Francii. Celou dobu se však obávali, že by Hitler s pár kilogramy uranu mohl zvrátit celý úspěch vylodění v Normandii a zase vyhnat spojenecká vojska z Evropy. Takže pokud vám následující vyprávění bude místy připadat zběsilé, bláznivé či dokonce šílené, má to dobrý důvod. Vědci i vojáci byli přesvědčeni, že šílenec co nevidět získá nadlidskou moc uzamčenou v jádru atomu. Aby tomu zabránili, byli ochotni zaplatit cokoliv.

překlad Tomáš Jeník

12.8.2022