#mojeargo 2022/7-8: rozhovor o Asii se zpravodajem Českého rozhlasu Davidem Jakšem
Jiří Popiolek
David Jakš, strávil šest let jako stálý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu v jihovýchodní a východní Asii. O svých zážitcích teď napsal knihu Míň než kopnout si do psa: Z Asie na vlnách Radiožurnálu.
# V Asii pracuješ šest let. Vybral sistohle místo dobrovolně?
Ano, vybral. Nějakou dobu jsem už v médiích pracoval, když v Českém rozhlase vyhlásili konkurz na obsazení právě téhle pozice, a to ve chvíli, kdy už nějakou dobu v Asii z Českého rozhlasu nikdo nebyl. Tak jsem se přihlásil a tu práci jsem dostal.
# Čím ti Asie tak učarovala?
Jsou to zejména historické souvislosti. Nejsem sice historik, ale vždycky mě zajímaly dějinné události spojené s tímhle regionem – ať už první indočínská válka, při které došlo k vyhnání Francouzů, nebo samozřejmě události sedmdesátých a osmdesátých let. A pak také ty obrovské možnosti cestování. Oblast východní a jihovýchodní Asie je natolik rozsáhlá, že nemůžete sedět na jednom místě, a nezbývá vám než při práci hodně a pořád cestovat. A to mě baví.
# Kde jsi měl základní tábor?
Až do začátku koronavirové pandemie v Pekingu, a to proto, že v letech 2017–2019 byla Čína kvůli aktivitám prezidenta Zemana v kurzu. Pak jsem se přesunul do Bangkoku. To stěhování v době těsně před covidem ale byla náhoda. Řešili jsme tehdy s vedením, že technicky už nelze vysílání z Číny zajišťovat v plné míře, protože spousta věcí spojených s připojením k internetu je nelegálních, a to i pro novináře, a takové porušení zákona vede často k vyhoštění a k zrušení akreditace. Nemenší problémy pak byly i s respondenty, třeba i z podnikatelského prostředí, protože ti potřebovali k rozhovoru s vámi spoustu různých povolení, a tak jste zjistili, že na vstupu, který trvá třeba dvě a půl minuty, pracujete týden i déle – a do poslední chvíle nevíte, jestli to vůbec klapne.
# Kolik zemí vlastně zpravodajsky pokrýváš?
Osmatřicet. Ale to se samozřejmě nedá obsáhnout, a to ani kdybychom tam seděli dva nebo tři. V podstatě je to prostor od Indie po Japonsko a od Mongolska po Indonésii, takže musí být reportér sám arbitrem, co si pro reportáž zvolí. Každý den se odehrává spousta paralelních událostí, které musíš vytřídit – a jsi za to zodpovědný a musíš si to zdůvodnit.
# Tvou knihou od začátku do konce prostupuje motiv Číny jako obrovské země, ekonomického hegemona, který se snaží ovládnout svoje sousedy. Nejzřetelněji je to v poslední době vidět zejména na Hongkongu. Zažil jsi tohle utahování šroubů na vlastní kůži?
Hongkong je pro novinářskou práci v současné době možná nebezpečnější než samotná Čína. Jde o to, že čínský režim to vzal tak z gruntu, že se to utahování šroubů týká nejen médií, ale také školství nebo třeba soudnictví. A ty jako novinář, když pracuješ v Hongkongu, nikdy nevíš, co na tebe Čína má, při čem tě nahrála. A třeba jenom informování o demonstracích znamená v Číně porušení zákona. Takže netušíš, na čem jsi, a tak spousta novinářů z té země proto teď raději odchází. Z původně svobodné výspy čínského území už nezbylo prakticky nic.
# Co ekonomický nátlak Číny směrem ke svým chudším sousedům? Můžeš uvést nějaký takový příklad?
Teď aktuálně třeba Srí Lanka, odkud utekly vládní špičky a ukrývají se někde v Singapuru. Na počátku všeho tady byly čínské půjčky, které pomohly vybudovat kupříkladu hlubokomořský přístav ve městě Hambantota. Čínští investoři do stavby zainvestovali – a smlouva je nastavená tak, že pokud Srí Lanka není schopná úvěr splácet, tak věřitel – v tomto případě Čína – sáhne té zemi na celou řadu fondů nebo zdrojů. A to je prvopočátek toho, že Srí Lanka v současné době nemá ani na nákup nafty, potravin a jiných produktů. Ještě markantnějším případem je Laos, kde na konci minulého roku Čína dokončila moderní železnici vedoucí z hlavního města Vientiane na sever do Číny, což je pro Laos možná stavba tisíciletí, která stála asi šest miliard dolarů. Jenže Laos nemá peníze na splácení, a tak si Čína vzala laoskou elektrickou rozvodnou síť. A to je strašný průšvih, protože Laos 80 % svého HDP tvoří prodejem elektřiny.
# Ve své knize poměrně přesně popisuješ obě setkání severokorejského diktátora Kim Čong-una s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Zajímavé bylo, jak se severokorejský vůdce na ta setkání dostával…
Tak na to první do Singapuru letěl normálně letadlem, které měl půjčené od Číňanů. A to i přesto, že mu Donald Trump na konci summitu nabídl, že ho domů „hodí“ svým Air Force One. Jenže Kim se obával, že by tím dal signál, jak je na Americe závislý, a odmítl. Kim se obecně snaží vystupovat jako svébytný, nezávislý vůdce, a tak u druhého setkání ve Vietnamu zvolil ještě bizarnější způsob cestování, aby to nevypadalo, že je závislý třeba i na Číně. Do Vietnamu se proto vydal opancéřovaným vlakem, který už používal jeho dědeček Kim Ir-sen v padesátých letech minulého století. Cesta mu trvala čtyři dny, a představte si, jaké vrásky to způsobilo všem čínským železničářům, když se jim po jejich vysokorychlostních drahách, kde vlaky pravidelně jezdí rychlostí kolem 300 km/h, ploužil obří, těžký Kimův vlak. Lépe řečeno dva úplně stejné vlaky, protože ony jsou kvůli bezpečnosti dva, Kim jede teprve v tom druhém. Super přesné čínské vlaky nabíraly obrovská zpoždění – a k tomu všemu Kim musel hned po přejezdu vietnamských hranic vystoupit, protože horské mosty ve Vietnamu by jeho těžký opancéřovaný vlak neudržely, nasednout do limuzíny a zbytek cesty dojet autem.
ukázka z rozhovoru, který pro internetový měsíčník #mojeargo vedl Jiří Popiolek
8.8.2022