Život člověka na konci 16. století

nakl. Argo

Sýr a červi Carlo Ginzburga - jedna z nejlepších historických knih vůbec, vypráví příběh furlánského mlynáře Menochia, jenž se díky svým názorům dostal do střetu s inkvizicí. Menochiovy výpovědi před soudním tribunálem se autorovi staly podkladem pro barvité vykreslení každodenního života člověka na konci 16. století včetně jeho úzkostí, radostí či naopak vytváření si osobitých představ o Bohu, vesmíru a posmrtném životě.

Ukázka:

1. MENOCCHIO

Jmenoval se Domenico Scandella, řečený Menocchio. Narodil se roku 1532 (v době prvního procesu uvedl, že jsou mu padesát dva roky) v Montereale, malé vesnici ve furlanských kopcích, která těsně přiléhá k horám, asi dvacet pět kilometrů severně od Pordenone. Tam také vždycky žil, s výjimkou dvou let vyhoštění za rvačku (1564–1565), strávených v nedaleké vesnici Arba a na blíže neupřesněném místě v Kraňsku. Byl ženat a měl sedm dětí; další čtyři zemřely. Kanovníku Giambattistovi Marovi, generálnímu vikáři inkvizitora v Aquileji a Concordii, uvedl, že pracuje jako „mlynář, stolař, pilař, že koná zedničinu i jiné věci“. Převážně však se věnoval práci mlynáře; nosil také tradiční mlynářský oděv, vestu, plášť a čapku z bílé vlny. Takto bíle oděn se dostavil k procesu. O několik let později inkvizitorům řekl, že je „velmi chudý“: „nemám jiného než dva mlýny v nájmu a dvě propachtovaná pole a z toho jsem živil a živím svou ubohou rodinu“.

Určitě však přeháněl. I když velký díl sklizně asi připadl, kromě splátek z pozemků, na zaplacení nájmu (pravděpodobně naturálního) dvou mlýnů, určitě ještě zůstalo dost k obživě a případně i na to, aby si v těžších chvílích pomohl z nesnází. Tak například když byl ve vyhnanství v Arbě, hned si najal další mlýn. Když se vdávala jeho dcera Giovanna (Menocchio zemřel asi o měsíc dříve), dostala věno v hodnotě 256 lir a 9 soldů, ne příliš bohaté, avšak vzhledem k místním zvyklostem v oněch letech také ne zrovna chudé. Celkově se zdá, že Menocchiovo postavení v sociálním mikrokosmu Montereale nebylo právě zanedbatelné.

Roku 1581 byl ve své vesnici a v okolních obcích (Gaio, Grizzo, San Lonardo, San Martino) podestou a v blíže neurčené době působil jako „camararo“, tj. správce farnosti, v Montereale. Není nám známo, zda i tady, tak jako na jiných místech Furlanska, byl starý způsob rotace funkcí nahrazen systémem volby. V takovém případě musela skutečnost, že uměl „číst, psát a počítat“, být Menocchiovi ku prospěchu. Camerari totiž bývali téměř vždy vybíráni z osob, které navštěvovaly veřejnou nižší školu a osvojily si případně i trochu latiny. Školy tohoto typu existovaly také v Avianu a v Pordenone; do jedné z nich patrně Menocchio chodil.

Dne 28. září 1583 byl Menocchio udán inkvizici. Obžaloba ho vinila, že pronesl „kacířská a svatokrádežná“ slova na adresu Kristovu. Nešlo o nějakou příležitostnou kletbu, Menocchio se dokonce pokoušel své názory šířit a zdůvodňoval je („praedicare et dogmatizare non erubescit“). To mu hned velmi přitížilo. Tyto pokusy o proselytismus potvrdily ve velkém rozsahu informativní výslechy, které byly zahájeny o měsíc později v Portogruaru, pak prokračovaly v Concordii a v samém Montereale. „Vždycky se nepohodne s někým z věřících pro způsob, jak se pře, dokonce i s farářem,“ uvedl před generálním vikářem Francesco Fasseta. Jiný svědek, Domenico Melchiori: „Má ve zvyku disputovat s kdekým, a když se chtěl vadit se mnou, řekl jsem mu: ‚Já jsem švec, ty mlynář, a nejsi učený: k čemu je ti o tom disputovat?‘“ Věci víry jsou vznešené a obtížné, nejsou pro mlynáře a ševce. Diskutovat o nich vyžaduje vzdělání a nositeli vzdělání jsou především kněží. Avšak Menocchio prohlašoval, že nevěří, že by církvi vládl Duch svatý, dodávaje: „Preláti nám rozkazují a chtějí, abychom byli poslušní, ale sami se baví“; pokud jde o něho, „zná Pánaboha lépe než oni“. A když ho vesnický farář odvedl do Concordie ke generálnímu vikáři, aby si ujasnil myšlenky, nabádaje ho: „tyhle tvoje rozmary, to je kacířství“, slíbil, že už se do takových věcí nebude míchat, jenže začínal hned zas nanovo.

Na náměstí, v hospodě, cestou do Grizza nebo do Daviana, při návratu z hor, „s každým, s kým mluví,“ řekl Giuliano Stefanut, „hned začne rozumovat o věcech Pána Boha a pokaždé v tom klíčí nějaké kacířství; a tak se hádá a křičí, aby svůj názor dokázal“.

2. VESNICE

Z vyšetřovacích spisů není snadné vyrozumět, jak vesničané na Menocchiova slova reagovali; je zřejmé, že nikdo nebyl ochoten připustit, že řečem podezřelým z hereze naslouchal s pochopením. Někteří si přímo dali záležet, aby generálního vikáře, jenž vedl vyšetřování, informovali o své zamítavé reakci. „Poslyš, Menocchio, pro smilování, pro lásku Boží, neodvažuj se vyslovit taková slova!“ vykřikl údajně podle svých vlastních slov Domenico Melchiori. A Giuliano Stefanut: „Vícekrát jsem mu řekl, hlavně když jsme šli do Grizza, že ho mám rád, avšak nemohu snášet jeho řeči o věcech víry, poněvadž bych se s ním musel bít, a i kdyby mě stokrát zabil a já znovu ožil, vždycky bych se nechal pro víru zabít.“ Kněz Andrea Bionima přímo pronesl zastřenou pohrůžku: „Mlč, Domenego, neříkej tato slova, neboť jednoho dne bys mohl litovat.“ Další svědek, Giovanni Povoledo, si před generálním vikářem dovolil jistou, třebaže povšechnou definici: „Má špatnou pověst, totiž že má nesprávné názory na způsob Lutherových.“

Tento jednohlasý chór nás však nesmí mýlit. Takřka všichni vyslýchaní prohlásili, že Menocchia znají velmi dlouho: někdo třicet či čtyřicet let, jiný dvacet pět, další zas dvacet. Jeden z nich, Daniele Fasseta, uvedl, že ho zná „od malička, protože jsou ze stejné farnosti“. Některé Menocchiovy výroky zřetelně nebyly proneseny před několika dny, nýbrž pocházely z doby před „mnoha lety“, dokonce i před třiceti. Po celou tuto dobu jej nikdo z vesnice neudal. A to přesto, že jeho výroky byly všeobecně známy: lidé si je opakovali, snad ze zvědavosti, snad s pochybovačným potřásáním hlavou. Ve svědectvích, která generální vikář shromáždil, nezaznamenáme vůči Menocchiovi opravdové nepřátelství, nanejvýš nesouhlas. Pravda je, že některá svědectví pocházejí od jeho příbuzných, jako je Francesco Fasseta nebo Bartolomeo di Andrea, bratranec jeho manželky, který ho označil za „šlechetného“. Ale i onen Giuliano Stefanut, jenž Menocchia okřikoval a prohlašoval o sobě, že je ochoten nechat se „pro víru zabít“, dodal: „Já ho mám rád.“

Tento mlynář, bývalý podesta v obci a správce farnosti, určitě nežil na okraji monterealské společnosti. Po mnoha letech, během druhého procesu, jeden ze svědků prohlásí: „Vidím, že se stýká s mnoha lidmi, a myslím, že se všemi se přátelí.“ Přesto však v určité chvíli došlo k jeho udání, které dalo popud k zahájení vyšetřování. Jak uvidíme, Menocchiovy děti okamžitě v anonymním udavači rozpoznaly faráře z Montereale, dona Odorica Voraiho. Nemýlily se. Mezi oběma muži existoval starý spor: Menocchio dokonce už čtyři roky chodil ke zpovědi mimo svou vesnici. Je pravda, že Voraiho svědecká výpověď, kterou se uzavírala informativní část procesu, byla výjimečně vyhýbavá: „Nemohu se přesně rozpomenout, co kdy řekl, jednak proto, že mám špatnou paměť, a také že jsem zaneprázdněn jinými věcmi.“ Zdálo se, že nikdo nemohl lépe než on poskytnout inkvizici informace v této věci, avšak generální vikář nenaléhal. Nebylo mu toho zapotřebí: byl to právě Vorai, kdo z popudu jiného kněze, dona Ottavia Montereale, patřícího k rodu místních pánů, předal podrobně vypracované udání, na jehož základě pak generální vikář adresoval přesné otázky svědkům.

Nepřátelství místního kléru je snadno pochopitelné. Jak jsme viděli, Menocchio v otázkách víry nepřisuzoval církevní hierarchii žádnou zvláštní autoritu. „Jacípak papežové, preláti, jací faráři! Tato slova pronášel s opovržením, protože jim nevěřil,“ uvedl Domenico Melchiori. Ustavičným diskutováním a přesvědčováním po cestách i hospodách Menocchio nakonec nutně ohrožoval autoritu místního faráře.

Avšak co tedy vlastně Menocchio prohlašoval? Jen na úvod: nejenže „neúměrně“ klel,on také zastával názor, že klení neznamená hřích (podle jednoho svědka rouhat se proti svatým prý není hřích, proti Bohu ano), a sarkasticky dodával: „Každý má své řemeslo, jeden oře, druhý má vinohrad, a mým řemeslem je rouhání.“ Dále činil podivná prohlášení, která vesničané generálnímu vikáři reprodukovali spíše útržkovitě a nesourodě. Například: „vzduch je Bůh (…) země je naše matka“; „co si představujete, že je Bůh? Bůh není nic než závan dechu, a všechno, co si člověk představí“; „všechno, co vidíme, je Bůh, i my jsme bozi“; „nebe, země, moře, vzduch, propast i peklo, to vše je Bůh“; „co jste mysleli, že se Ježíš Kristus narodil z Panny Marie? Není možné, aby porodila a zůstala pannou: může to být tak, že to byl nějaký počestný člověk nebo syn počestného člověka“. A konečně se říkalo, že má zakázané knihy, zejména Bibli v italštině: „Stále se pře s tím nebo oním, má Bibli ve volgare a myslí si, že z ní vychází, a je neústupný ve svých názorech.“

Zatímco přibývalo svědectví, Menocchio vycítil, že se proti němu něco chystá. Vydal se proto za Giovannim Danielem Melchiorim, vikářem z Polceniga a svým přítelem od dětských let. Ten ho nabádal, aby se sám dostavil k inkvizici, nebo alespoň okamžitě uposlechl případné výzvy, a varoval ho: „Říkejte jen to, na co se budou ptát, a nesnažte se mluvit příliš, ani se nepokoušejte tyto věci vykládat; odpovídejte pouze na to, na co budete tázán.“ Také Alessandro Policreto, někdejší advokát, s nímž se Menocchio náhodně setkal v domě svého přítele, obchodníka s dřevem, mu poradil, aby se dostavil k soudu a přiznal svou vinu, aby však zároveň prohlásil, že sám nikdy svým neortodoxním výrokům nevěřil. Menocchio se tedy vypravil do Maniaga, uposlechnuv výzvy církevního tribunálu. Když však následujícího dne, 4. února, sám inkvizitor, františkán Felice da Montefalco, zjistil, jak se vyšetřování vyvíjí, dal Menocchia zatknout a „v okovech odvést“ do vězení inkvizice v Concordii. Dne 7. února 1584 byl Menocchio podroben prvnímu výslechu.

překlad Jiří Špaček

5.8.2022