Dobrodružná mysteriózní detektivka ze staré a ještě starší Prahy
nakl. Argo
Ono vyjde něco od Pixyho! Tak se radovali ti, kteří už znali předchozí blogy programátora a milovníka češtiny Petra Staníčka (1968). Román Komtur je jeho beletristickou prvotinou.
V kvetoucí Praze roku 1878 se chystá podvod století. Klára je okouzlující mladá dáma vychovaná uličkami starého židovského města, bohémský Šimon vyrostl u cirkusu. Oba skvělí herci, mistři převleků a hlavně talentovaní podfukáři.
Ukázka:
Klára Dům č. 901, Kostelní ulička, Staré Město pražské pondělí, 9. září 1878, podvečer
Tmavý pokojík s jediným oknem do slepé Kostelní uličky nevypadal dvakrát útulně. Stěny na své poslední bílení už dávno zapomněly a podlaha si při každém kroku hlasitě stěžovala na svůj věk a sem tam se obyvatelům připomněla bodnutím nějaké té uražené třísky do chodidla. Stará prostá šatní skříň s velkým zrcadlem na vnitřní straně dveří, dvě ustlané postele, malý stůl s jednou židlí pod oknem a stolek se smaltovaným umyvadlem a džbánem vedle dveří – a mezi tím už jen hromady truhlic, kufrů, proutěných košů, krabic na klobouky a knih, páté přes deváté.
Klára stála před zrcadlem otevřené skříně ve spodním prádle, utaženém černém korzetu a vysokých černých šněrovacích botách na podpatku a právě se snažila uvázat si kolem pasu turnýru – nesmyslné monstrum z proutí, koňských žíní a pentlení, které si podle současné módy dámy připevňovaly nad zadek, aby to vypadalo, že mají ty zadky nejmíň tři, a kterému se v těchto končinách říkalo roztomile honzík. Klára tuhle hloupost z duše nenáviděla, jako by už nebylo dost na těch těsných korzetech – ale když musela být za dámu z dobré společnosti, nebylo zbytí a musela se do všech těch komplikovaných konstrukcí nasoukat a zašněrovat. Naštěstí její honzík byl z těch jednodušších a té nejmenší velikosti, kterou ještě místní smetánka byla ochotna akceptovat, aniž by někdo pohoršeně zvedal obočí, jak nahastrošená si to někam dovolila přijít. Problém byl jen v tom, že slečinkám a paničkám z pražských salonů pomáhaly s navlečením všech těch postrojů a šněrováním desítek metrů tkanic služky, často i dvě najednou, a ona musela všechno zvládnout sama.
Zavázala si tkanici v pase, srovnala turnýru na bedrech, aby správně seděla, a přes hlavu si natáhla obrovskou sukni s mohutným řasením vpředu a ještě mohutnějším vzadu. Přehrnula ji opatrně přes své obludně zvětšené pozadí a s trochou námahy vyrovnala všechny faldy a záhyby, které se tam udělaly. Díky bohu za tyhle oddělené sukně a kabátky, co se teď nosí, pomyslela si s úlevou. Do šatů vcelku už by se vážně sotva sama nasoukala, i když její štíhlé tělo bylo pružné a ohebné a prsty měla šikovné a obratné. Srovnala si sukni, zapnula několik knoflíčků a utáhla pár dalších tkanic a pentlí, spokojeně se ze všech stran prohlédla v zrcadle a z jedné z otevřených proutěných truhel vytáhla tmavý kabátek se světlou náprsenkou. Lehce ho protřepala a oprášila z něj pár viditelných smítek. Smutně pohlédla na řadu čtyřiadvaceti drobných baculatých knoflíčků, které ji za chvíli čekalo jeden po druhém protáhnout dírkami v druhé klopě. Hodina je málo, příště si musím na tohle oblíkání dát aspoň o půl hodiny víc. Obratným pohybem si navlékla kabátek, srovnala vzadu dlouhý plisovaný šos, sahající jí téměř po kolena, a očima přejela několik nachystaných hromádek, které ji ještě čekaly, než bude konečně moci vyrazit. Krabička s líčidly na stolku. Náušnice a brož. Hřeben. Klobouk. Paraplíčko. Vějíř. Rukavice. Kabelka. Povzdechla si a pustila se do zapínání nekonečné řady knoflíků.
O necelou půlhodinu později stála už hotová před zrcadlem a spokojeně obhlížela své dílo. Je čas. Naposledy zkontrolovala obsah kabelky, popadla vějíř i paraple, rozhlédla se po pokoji, jako by se chtěla ujistit, že je vše tam, kde má být, vytáhla ze zámku bytelný železný klíč, otevřela dveře a vyšla z místnosti. Zvenčí zamkla, natáhla se na špičky a klíč položila na obnaženou cihlu místy oprýskaného robustního komínu, který se vpravo ode dveří tyčil do výšky mezi krovy a po pár metrech se ztrácel ve tmě. Tenhle komín byl jednou ze dvou předností, kvůli kterým si Klára tenhle nevelký pokojík držela už léta. Díky němu celá vnitřní zeď místnosti hřála jako kamínka, kdykoli dole v dílně zatopili. Od podzimních plískanic až do teplých jarních dnů se díky tomu nemusela nikdy starat o zatápění, shánět dříví, a měla přitom celou zimu teplo jako někde v chaloupce za pecí.
Jediný malý vikýř sem z podkroví posílal zbytky chabého podvečerního světla, to ale stačilo, aby bezpečně sešla po dřevěných schodech až k malým dveřím zasazeným do mohutných dubových vrat. Ta uzavírala poměrně velký prostor, v němž se pod schody ocitla. Bývala to kdysi stáj, teď tu ale uprostřed stál jen starý žebřiňák, patřící k truhlářské dílně zabírající zbytek přízemí domu. Vůz byl rozhrkaný a nepoužívaný, jenom letos v létě s ním mistr Najvirt poslal dva učedníky kamsi na venkov pro dřevo, aby tu mohlo pár let pořádně prosychat – v ratejně byl neustálý průvan, což je pro kvalitní dřevo neocenitelné dobrodiní, špatně vysušené se kroutí a praská a pořádný nábytek se z něj vyrobit nedá. Hrubě otesané trámy a fošny teď ležely vyskládané podél stěn a hezky to tady vonělo pryskyřicí a lesem. Stejně příjemně už byla provoněná i Klářina komůrka.
Původně to vlastně byla řezbářská dílnička, která už byla truhláři k nepotřebě, a tak ji vybavil prostým nábytkem a pro přilepšení pronajímal studentům nedalekého semináře. Tihle katoličtí pámbíčkáři ovšem dost nelibě nesli polohu domu. Stál totiž v čele skupiny nízkých cechovních domků v okolí kostela svatého Ducha, která byla jako klín vražená málem až do samotného srdce židovského Josefova, ze všech stran obklopená budovami i nezaměnitelným duchem starého pražského Židovského města. Nakonec byl Najvirt rád, že si pokoj chtěl pronajmout aspoň někdo. Tím někým byla Klára, a měla předplaceno rovnou na pár let dopředu.
Otevřela dveře a vyklouzla ven. Hlavní vchod do domu i samotná truhlárna se nacházely na opačné straně, na hlavní třídě. Z téhle strany vedla do domu jenom ona vrata a dvířka, kterými kromě Kláry nikdo další neměl důvod chodit. V potemnělé slepé ulici, sevřené domy ze tří stran, nebylo ani živáčka, ostatně jako skoro vždycky. A to bylo tou druhou a nejhlavnější výhodou, proč si Klára držela právě tenhle jinak neútěšný kamrlík – jen těžko by hledala v centru města druhý takový dům, kde nemá žádné sousedy, kde žádná bába celý den vyložená z okna nesleduje, kdo a kdy přichází a odchází, a kde potažmo není nikoho, kdo by se mohl podivovat, že každý den z domu vychází úplně jiná žena. Jednou šarmantní dáma, podruhé ošuntělá služtička, potřetí růžolící venkovanka s košem, jindy zas postarší staropanenská učitelka s přísným pohledem.
27.7.2022