Dětství a rané mládí mi nějak intenzivně utkvělo v paměti - rozhovor s Olgou Sozanskou

Tomáš Weiss

PhDr. Olga Sozanská (*1947) je spoluzakladatelka Centra pro dobrovolnictví Hestia. Se svým mužem – malířem a sochařem Jiřím Sozanským – zorganizovala v rámci sdružení Symposion – FP desítky uměleckých projektů v ČR. Je matkou Moniky MacDonagh Pajerové a Kateřiny Bursíkové Jacques a babičkou zpěvačky Emmy Smetany. Své dětství a mládí popisuje v knize Poslední prvotina.

V doslovu píšete, že nejprve šlo o paměti, které jste sepsala pro bratra k sedmdesátým narozeninám. Co nakonec rozhodlo o vzniku knížky? Bylo třeba hodně upravovat, upřesňovat, cenzurovat - přece jen se zveřejněním najednou z věci soukromé stává věc veřejná?

Vzpomínky na naše společné dětství jsem napsala bráchovi k 70.tým narozeninám a měla jsem představu, že je doplní tím, co si on, jako o dva roky starší, pamatuje. Jenže čas plynul a brácha nic nenapsal. Můj manžel, který právě dokončil knížku Post scriptum, mě povzbuzoval, ať v psaní pokračuji. Dal rukopis přátelům bohemistům Libuši Heczkové a Janu Wiendlovi a ti mě také pobízeli, ať pokračuji.

Kniha začíná nechronologicky a zostra - úmrtím vaší matky. Popisujete matku jako velmi tvrdou a neempatickou ženu. Nekompromisní na okolí i na své děti. Proč myslíte, že byla taková?

Vzpomínky jsem začala psát až potom, co máma zemřela, což mi dalo možnost být naprosto otevřená, za jejího života bych takhle náš vztah rozhodně nepopsala. Máma byla ze statku, velmi si na tom zakládala, od dětství byla vedena k tomu, že je „něco lepší“, než ostatní lidé. Ráda říkala, že je      „ selská dubová palice“, což se projevilo také v tom, že nikdy, do konce života, neodpustila tátovi, že se s ní rozvedl. O její tvrdosti k sobě samé, ale i k druhým vypovídá fakt, že po rozvodu odmítla vidět bráchu, kterého měla velmi ráda. Prostě pro ni umřel, přestože žil.

Myslíte, že se váš celoživotní altruismus odvíjí od snahy vyhnout se tomu nebýt jako máma?

Máma byla spořivá, až lakomá, nepamatuji se, že by někomu pomáhala, ale ani sama si nikdy o pomoc neřekla. Já jsem od dětství tohle vnímala jako něco hodně špatného a myslím, že to, že jsem mámu neměla ráda, bylo způsobeno také tím, jak se k lidem chovala. Asi odtud pochází můj celoživotní altruismus, v profesi i v soukromí. 

Jste z antikomunistické rodiny, která se musela například z politických důvodů odstěhovat z pražských Vinohrad na vesnici. Jak rozumíte většinové toleranci, kterou ke komunistům i dnes lidé mají ?(nevadí jim volit lidi s komunistickou minulostí, zlehčují zločiny, idealizují si - nejen kvůli svému tehdejšímu mládí - dobu komunistické totality jako něco sociálnějšího atd.).

Mám už skoro padesát let chalupu na vesnici a tak mám možnost občas hovořit s místními. Proč vzpomínají na období totality jako na dobré časy? No protože jim nevadilo, že nevycházejí knížky, inteligence sedí v kriminálech, nemohou cestovat. To nějak zvládli, ale co je pro ně těžké, že ztratili jistoty, které socialismus nabízel.  V médiích jsou denně konfrontováni s negativními informacemi, kdo co ukradl, zpronevěřil, jak se vykroutil z odpovědnosti apod. Aktuálně například je pro ně těžké, a pro mě také, pochopit, jak polostátní ČEZ zvyšuje ceny energií, jeho vedení dostává milionové odměny a beze studu si je bere.

Ve Světlé nad Sázavou jsou sklárny, kde řada zdejších pracovala a  když vyprávějí, jak se po roce 1989 situace dělníků změnila k horšímu, s jakou arogancí se noví majitelé chovali, aby posléze sklárny téměř zlikvidovali, to všechno je pro ně těžko přijatelné a dá se pochopit, že na minulé časy vzpomínají se sentimentem.

Píšete, že jste se v dospívání stala vášnivou čtenářkou a udělala si ze čtení základní dovednost svého života. Ta čtenářská jiskra na vás přeskočila nějak sama, nebo ji něco vykřesalo? 

Knížky mě hodně ovlivnily. Po odchodu bráchy jsem se cítila osamělá a knížky mi nahrazovaly reálný život. Milovala jsem prázdniny, kdy jsem si mohla číst nebo když jsem byla nemocná, pořád jsem si četla.  Četla jsem všechno mayovky, werneovky, rodokapsy i knížky pochybné kvality, které ale měly vždycky nějaký morální rozměr, zlo bylo potrestáno a z toho jsem se učila, co je správné a co nikoliv.

Píšete o silném vztahu se svým bratrem, který byl zároveň v dětství vašim největším kamarádem. A pak se rodiče rozvedli a otec žil s bratrem a vy s matkou - a ta vám zakázala se s nimi vídat, což trvalo deset let. Nechtělo se vám tehdy utéct od matky za otcem a bratrem? 

Když se naši rozvedli,  zůstala jsem jen s mámou a co je zvláštní, na bráchu jsem skoro zapomněla. Tenhle traumatizující zážitek, kdy nás ze dne na den rozdělili, jsem úplně zasunula do podvědomí. Nevzpomínám si, že bych někdy kamarádkám vyprávěla, že mám bratra, to až kolem patnáctého roku, kdy konflikty s mámou vrcholily a já uvažovala, že odejdu z domova, ale nikdy ne k tátovi. To mě vůbec nenapadlo, i když to tak nakonec dopadlo.

Kniha končí vaším osmnáctým rokem - svatbou, narozením dcery Moniky a stěhováním vesnice v Česko-saském Švýcarsku. Jsme v 60. letech minulého století. Stačila jste nějak jako mladá máma vnímat tehdejší společenský pohyb?

Co se týká „ společenského pohybu“ koncem šedesátých let, v roce 1965 se z našeho pohledu nic moc nedělo, ale už vycházely zajímavé knížky a časopisy, hlavně jsme četli Dějiny a současnost, kde jsme k našemu údivu  zjišťovali, že co nás učili ve škole, byla pouhopouhá lež. O konferenci, věnované Franzi Kafkovi, která později byla označována jako určitý mezník v demokratizaci společnosti, jsme myslím, nevěděli. Až později, v roce 1968 na PF UK, kdy jsem byla zvolena do nově založené  Akademické rady studentů v opozici k ČSM, jsem se dost angažovala. Na štěstí v jsem roce 1970 podruhé otěhotněla a tím pádem mě ze školy nevyhodili.

Budou mít vaše paměti nějaké pokračování? Přece jen jste se poznala s mnoha zajímavými lidmi a a žila jste a žijete pestrý a bohatý a společensky angažovaný život?

Vzpomínky jsem nazvala  Poslední prvotina, přišlo mi to vtipné, v 75 letech vydat prvotinu a také jsem tím chtěla říct, že nehodlám v psaní pokračovat. Dětství a rané mládí mi nějak intenzivně utkvělo v paměti a další roky normalizace už jsou v jakési mlze. Moje pozdější práce je popsána v publikaci Symposion, 27 let činnosti, kde jsou s mnoha fotografiemi dokumentovány národní i mezinárodní projekty, které jsem vedla od roku 1992. Součástí je předmluva od historika uměni Jiřího T. Kotalíka a rozhovor, který se mnou vedla publicistka Hana Benešová a který docela dobře popisuje, jak se můj, nejen profesní život, odvíjel v dospělosti.

25.7.2022