Chlapec Vilík zachraňuje plyšáka Olíka - a porušuje spoustu rodičovských pravidel
nakl. Argo
Záhadná země hraček skrývá mnohá tajemství. Platí v ní zákony staré jako dětství samo a naplňuje se tam kouzlo, kterým se z obyčejné hračky stává hračka dítětem nejmilovanější. Olíka ušila Vilíkova maminka a plyšáček se stane chlapcovým nejlepším kamarádem, a ano, i jeho největším oblíbencem. Jenže v říši hraček žijí také padouši, a nejobávanější z nich je její král, šašek Zozo. William Joyce: Olíkova dobrodružná výprava.
Dobrodružný příběh o převeliké odvaze a síle přátelství zavede čtenáře do tajuplné říše obývané nejoblíbenějšími dětskými hračkami. Netflix podle knižní předlohy připravuje čtyřdílný rodinný seriál.
Ukázka:
Ztracený a nalezený
Když se Vilík narodil, rodiče ho málem ztratili. Přišel na svět s malou dírkou v srdci a prvních pár dní života byl s maminkou a tatínkem jen málokdy. Převáželi ho z pokoje do pokoje bludištěm chodeb v nemocnici, kde se narodil. Lékaři ho všelijak zkoumali, většinou aby zjistili, jak velká ta dírka je a jestli je to něco, „kvůli čemu je potřeba si dělat starosti“, jak se vyjádřil jeden z nich.
Když Vilíkovým rodičům o téhle dírce řekli, slovem starosti se vůbec nedalo vystihnout, jak se cítili. Báli se tak, jak se jim to nestalo už od dětství, od dob, kdy ještě neznali slova, kterými by dokázali své pocity popsat. Hluboké znepokojení a zoufalství, jež se jich zmocnilo, se slovy vůbec nedalo vyjádřit. Pro maminku a tatínka je novorozené miminko to nejdražší, co mají. V jediném zázračném okamžiku vznikne pouto pevnější než všechna ostatní v životě. Vilík má díru v srdci. Uzdraví se? Musí. To byly jediné myšlenky, které si dovolovali mít.
A tak Vilíkovi rodiče seděli v nemocnici a čekali, čekali a čekali, až se dozvědí něco nového, prožívali tichou, děsivou úzkost z toho, že nevědí. Když mají strach děti, schovají se pod deku, pláčou nebo křičí: „Já se bojím!“ Dospělí ale jen naprosto klidně sedí a snaží se předstírat, že je všechno v pořádku – a třebaže mají pocit, že by se nejradši schovali, plakali nebo křičeli, většinou to neudělají. Je to taková dospělácká věc, které se říká „zvládání“, a je to prostě zdvořilý způsob, jak dát najevo, že je někdo vyděšený k smrti. Vilíkův tatínek to zvládal tak, že co nejpevněji svíral ruce a zatínal zuby, až ho z toho rozbolela čelist.
Vilíkova maminka to zvládala tak, že vyráběla pro Vilíka malou látkovou hračku. „Hračka“ je slovo, na které rádi myslíme a vzpomínáme. Ale zároveň má i svá omezení. Za správných okolností se z ní může stát něco mnohem důležitějšího než věc, se kterou si hrajeme nebo se s ní bavíme. Může být zázračná. Ta hračka, kterou šila Vilíkova maminka, byla zvláštní už sama o sobě. Byla sestavená z různých druhů příjemně měkoučkých látek, vybraných s největší péčí. Měla i velice příjemný tvar. Vypadala jako medvídek, ale Vilíkova maminka jí z důvodů, kterým sama nerozuměla, udělala dlouhé uši, takové jakoby králičí. Takže to nebyl medvídek ani králík, ale něco zcela jedinečného.
Zvířátko bylo oblečené do modře pruhované mikiny s kapucí, kolem krku mělo červenou šálu a z jeho prosté tvářičky vyzařovaly naděje a laskavost. Vilíkova maminka se při šití téhle legrační maličké králičí hračky nechala vést svým vkusem a mateřským instinktem. Ušila ji bezchybně. Hračka byla sice vyrobená podomácku, ale nevypadala divně ani otrhaně – naopak pevně a neobyčejně roztomile. Tahle hračka bude důležitá, říkala si maminka. Seděla v nemocniční čekárně, snažila se nestrachovat o maličkého Vilíka a přidala do hračky poslední věc, díky které bude jiná než kterákoli hračka na celém světě. Opatrně jí všila do hrudi maličké srdíčko. Bylo vyrobené z útržku látky, jež pocházela z něčeho, co mamince bylo drahé nadevše – z hračky, kterou milovala jako dítě. Z hračky, která byla její nejoblíbenější.
překlad Viola Somogyi
30.6.2022