Margita Czóbelová (1891–1972) prožila život plný zvratů
nakl. Argo
Podobně jako u předešlé knihy Nedělní šachy s Tisem i v Poslední baronce se slovenský spisovatel Silvestr Lavrík inspiruje mimořádnými příběhy ze slovenských dějin. V případě Poslední baronky však podniká snad ještě náročnější exkurz do národní kulturní paměti, když se hrouží do hluboké a pestré minulosti rodné Spiše.
Inspirací se Lavríkovi stává historická osobnost jisté Margity Czóbelové, jejíž jméno však dosud zůstává neznámé i většině Slováků. Přesto si Lavrík záměrně vybírá tuto historicky okrajovou postavu poslední baronky ze zámku ve spišských Strážkách s ambicí vystavět kolem ní příběh nedávné historie podtatranského regionu. Překvapivě však nemůžeme baronku jednoduše označit za protagonistku příběhu. Spíše než jako aktivní hrdinka s výraznou psychologizací vystupuje jakožto ústřední postava spojující různé dějové roviny textu.
Naopak narativně silnější pozici zaujímá jeden z vypravěčů, hochštapler Šlauko, který se nechtěně stává součástí nových politických sil v poválečném Československu. Vášnivá láska k vypočítavé zapisovatelce Cipoře ho vede přímo do rukou komunistické moci, pro kterou začne pracovat jako donašeč. A právě v roli špiona se pak dostane do sídla baronky Czóbelové, třídního nepřítele vládnoucí strany. Prostřednictvím postav baronky, Šlauka a Cipory tak sledujeme, jak autor zpracovává téma zničující konfrontace velkých dějin s osudem malého člověka.
z recenze Matúše Guziara
Ukázka:
Babu se ztrácela v mračnech zvířeného prašanu
Velebné ticho narušovalo jen funění a frkání cválajícího koně. Z doširoka rozevřených nozder se mu kouřilo. Bálint na hřbetě ho trochu mátl. Vedl ho sice rukou zkušeného jezdce, ale obvykle na něm jezdila Babu. Občas trochu ztřeštěná, ale byla to jeho paní. Ona ho rozmazlovala, on ji chránil. Doxi, ty jsi moje jediná láska, pošeptala mu kdysi. Tentokrát se vezla za ním. Dlouhé opratě byly připnuté z obou stran k sedlu. Obvykle je používali k vyklusávání v kruhu. Nic lepšího nemám, pokrčil Barončin štolba rameny. Instruktorovi zimních sportů se nezdály. V Norsku se za koňmi jezdí běžně. Dokonce i bez jezdce. Jenže k tomu je potřeba trénink a přiměřená výbava. Tažný řemen potřebuje mít lyžař omotaný kolem pasu. Ne napevno, protože co kdyby spadl a bylo by nutné urychleně se odepnout? Nic na tom není, trvala na svém Baronka. Když se udržím na lyžích při sjezdu z kopce, tohle zvládnu hravě, usmála se při té představě nedočkavostí. Bálint si sedne na Doxe a já se postarám jenom o to, aby mě neztratili. Babu měla rychlost a pohyb prostě ráda. Sníh se třpytil a svítil, až to bodalo do očí.
Údolí Popradu zalehlo ticho, které nastává jen za mrazivých zimních rán prozářených nízko visícím sluncem. Ptáci, pokud po krutě studené noci zůstali naživu, seděli schoulení pod pažemi větví. Dokonce i havrani v zámeckém parku ztichli, zobáky pod křídlem. Kam až se dalo dohlédnout, jedinou známkou života byla trojice tiše se přesouvající sněhovou plání. Je šikovná, musel uznat Andriš a upravil si řemen pušky. Při výstupu po úzkém dubovém schodišti mu trochu překážela. Proč jsem si ji vůbec bral? pomyslel si. Mnohem víc než lesníkem se cítil být sportovcem. Hlavně od té doby, co ho najal baron Czóbel, aby naučil jeho tři děti lyžovat. Nechápal, proč z plánovaného lyžařského výletu do Tatranské Polianky najednou sešlo. Vstával před svítáním, aby prošlapal sníh. V noci mrzlo, sníh byl prašný, nebyla to snadná práce. V devět hodin byl ale připravený, závody mohly začít. Když ho zavolali k telefonu, právě si v kuchyni sanatoria doktora Guhra dával pozdní snídani. Slaninu dušenou na cibuli a černou kávu zahuštěnou výpekem z té dobroty. K tomu bílý chléb. Od té doby, co začalo být v Budapešti a Vídni v módě jezdit do Tater, jídával jako pán. K snídani bílý chléb, k večeři víno. Byly to tvrdě vydělané peníze. Nikdo si nedokáže představit, kolikrát se musí pracující člověk kousnout do jazyka, když se pohybuje mezi pány. Personál říkal sezónním hostům za jejich zády pestigyerekek.
Nápad s lyžováním za koněm se nelíbil ani Bálintovi. I když s tím přišla slečna a pro tu by udělal cokoli. Jenže ani on, ani Andriš nebyli v postavení, kdy by mohli komukoli ze zámku klást všetečné otázky. A to i přesto, že mladá baronka Czóbelová s nimi mluvila nezvykle… srdečně. Jo, srdečně, usmál se Andriš sám pro sebe. Ten úsměv měl v sobě něco důvěrného. Aspoň Bálint to tak vnímal. Nerad. Nenechal si to pro sebe a ten, komu se s tím svěřil, udělal to samé. Když se ho tedy Andriš během masopustní oslavy uspořádané domácím pánem v jídelně zámku zeptal, jak to s tou důvěrností myslel, odpovědí mu bylo jenom pokrčení rameny. Odtrhli je od sebe, až když měli oba zkrvavené obličeje. Jag něznaš pic, něpi, poradil jim některý ze starších čeledínů u Czóbelových. Jediným štěstím obou kohoutů bylo, že domácí pán se o incidentu nedozvěděl. Nebyl pacifi sta, ale roztržky mezi personálem nesnášel. Byl přesvědčený, že drobné šarvátky prostého lidu, navíc kvůli hloupostem a v opilosti, škodí politice Vídně skoro stejně jako hloupost politiků přicmrndávajících kolem císařského trůnu. Chci být každému z vás spravedlivým a milujícím domácím pánem, pravil na závěr své novoroční řeči k čeledi a ostatním přizvaným, zabezpečujícím chod zámku. Za to požaduji příkladnou práci, čestné vystupování a nestrpím žádné jednání, které by v očích veřejnosti poškozovalo zájmy monarchie, Uher a našeho vřele milovaného podtatranského kraje. Vivat! Prosit! Egészségünkre! Až do dna! dodal po malém zaváhání, protože místním nářečím nemluvil často. Odměnou mu bylo spokojené bručení od nejvzdálenějšího konce stolu. Opanoval se tedy a obsah své sklenice vypil jedním douškem. Následnou šklebící se grimasu se pokusit skrýt. Kromě jiného proto, že mu zvyk nalévat si do plna a pít až do dna připadal un petit devastée.
překlad Jiří Popiolek
29.6.2022