Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Podle vlastního vkusu vybírá literární redaktor a nakladatel z nekonečné řady vycházejících knih ty, které chce doporučit. Kdo z nás občas takové doporučení nepotřebuje, že ano? Meziřádky můžete pravidelně poslouchat v sobotní Víkendové příloze Českého rozhlasu Vltava.
MeziŘádky 21. 5. 2022
Zdenka Krejčová je výjimečná česká ilustrátorka. Svými obrazy doprovodila stovky knih, sama je prý spočítané nemá. Katalog Národní knihovny uvádí 240 titulů. Ale nejde o délku knihovnické police, pilných kolegů má víc, a kromě ilustrací se Zdenka Krejčová věnuje také animovaným večerníčkům. V Česku jedinečná je technika, kterou Zdenka Krejčová tvoří zejména ve volné tvorbě: její specialitou je malba na hedvábí a také variace čínské tradiční kresby.
Tahle zvláštnost souvisí s tím, že ve třinácti letech, v roce 1958, odjela s rodiči na dva roky do jihočínského města Kchun-ming. Tatínek se tam jako geolog podílel na stavbě přehrad. Po návratu vystudovala výtvarné školy, na UMPRUM ji učil Karel Svolinský. Teprve letos však vyšla díky nakladatelství Trigon Zdence Krejčové její vlastní kniha, tedy kniha, kde je také autorkou textu. Jmenuje se Jako sen, je vyvedena Tomášem Nedomou v bibliofilské úpravě, ve švýcarské vazbě, a je to kniha krásná na pohled a uchvacující na počtení.
Zdenka Krejčová vzpomíná nesoustavně, v útržcích, ale přitom o tehdejších zážitcích a zkušenostech vypráví nesmírně sugestivně, doslova zpřítomňuje jak svoje tehdejší vidění, tak tamější realitu. A především je to vyprávění o setkání s Tibeťany. Do Kchun-mingu tenkrát přijela vyjednávat s provinční vládou delegace z jednoho tibetského kláštera. Zdenka Krejčová to zažívala takhle:
Setkání s Tibeťany pro mě mělo hluboký význam, i když jsem to tehdy úplně nechápala, jenom se mně strašně líbili. Na rozdíl od bledých Číňanů byli opálení, vždycky shodili kožich a hráli hry do půl těla nazí, dávali hrozné rány, až míček přeletěl celou zahradu. Byli otevření, zpívali, zatímco Číňani byli celí vystrašení. Jenže pak přišla invaze do Tibetu, nás v té době zavřeli do jakési vily – neřekli nám, co se děje, mysleli jsme si, že je v Evropě válka. Teprve po čtrnácti dnech přišly noviny, kde jsme se dočetli, že to byl Tibet. A ty kluky, s kterými jsem se znala a dokonce jsme si i chvilku psali, ty všechny pozabíjeli. Těžko ten žal nějak popsat. A pak se mi začali objevovat ve snech.
Krejčová tím připomíná masakry po povstání v roce 1959, při nichž i podle čínských zdrojů bylo zmasakrováno asi 85 000 Tibeťanů.
Těch snů o Tibeťanech je v knize převyprávěno sedm. Dotvářejí kolážovitou podobu knihy, která má dva zdroje – deníky Zdenky Krejčové a rozhovor, který s ní vedla Božena Správcová, a ta také dala textu konečnou podobu svérázné poetické prózy. Obrazovým doprovodem nebo přesněji obrazovou součástí vyprávění jsou reprodukce kreseb na papíru z Tibetu, na některých jsou předtištěné motivy. A kresby, jak to Zdenka Krejčová prozrazuje, vznikaly prý v jednom zátahu asi měsíc. Chce se mi doříct, že v jakémsi tibetském rauši.
Kniha Zdenky Krejčové Jako sen se vymyká šuplíkovému zařazení. Snad se o ní dá říct, že jejím vydáním nakladatelství Trigon stvrzuje své zaměření na publikace krásné formou i obsahem, jak ho naplňoval jeho zakladatel Vladislav Zadrobílek.
Marek Epstein byl po vydání své prozaické prvotiny Ohybač křížů v roce 2007 považován za slibný talent a naději české literatury. Ale vystudovaný scenárista se věnuje především své původní profesi a je tak podepsaný pod asi třicítkou filmů celovečerních i televizních. Knihy přesto píše zvolna dál a v pořadí čtvrtou, povídkový soubor Nerez, považuji za kandidáta na nějakou cenu. Sedm příběhů s roztodivnými, ale vlastně obyčejnými protagonisty, vypráví Epstein suverénně a přesvědčivě. Ani jedna z těch historek nenudí. Jsou to svižné, čtivé, s důkladnou znalostí prostředí a se smyslem pro psychologii vyprávěné příběhy. Pečlivě vypointované, což dnes ne každý povídkář dovede. Kromě jiného jsou dokladem staré pravdy, že dobrý spisovatel dokáže najít silný námět i v tak poklidném prostředí, jakým se vyznačuje přes všemožné politické haštěření současné Česko.
Povídky Marka Epsteina ve sbírce nazvané Nerez vydala Euromedia v edici Listen.
Blíží se pátek 27. května. Před osmdesáti lety se v ostré zatáčce nedaleko od nemocnice Bulovka v Praze odehrál útok na zastupujícího říšského protektora, generála policie a šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinharda Heydricha. Akci, jména obou vojáků Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše ani následující události nemusím popisovat. Význam a symbolika jejich činu postupně, i když především až po roce 1989 získaly odpovídající vážnost a Gabčík s Kubišem vstoupili do českého hrdinského panteonu. Tahle čest in memoriam patří však i jejich spolubojovníkům, především dalším pěti výsadkářům, s nimiž o tři týdny později, 18. června 1942, podlehli v nerovném boji s nacisty v kostele svatého Cyrila a Metoděje. Do hrdinské kroniky patří i jména desítek lidí, kteří jim pomáhali.
Nadporučík Adolf Opálka byl nejen velitelem tříčlenného výsadku Out Distance, ale po seskoku do protektorátu velel členům několika skupin včetně Gabčíkova a Kubišova Anthropoidu. Patřila mu tedy role významná, přesto se mu zatím větší literární pozornosti nedostávalo. Tuhle absenci jako první napravil historik a spisovatel Dalibor Vácha románem Smrt na kůru.
Vácha už si historickou prózu vyzkoušel několikrát. Za román Červenobílá o československých legionářích v Rusku dostal v roce 2014 Cenu Knižního klubu. Druhé světové válce a německé okupaci se také věnoval, naposledy v románu M + B + M o třech králích českého odboje Mašínovi, Balabánovi a Morávkovi.
Autoři románů o skutečných hrdinech nedávné minulosti musí respektovat fakta a popravdě vymýšlet si moc nemohou. Úspěch jejich literárních rekonstrukcí spočívá v empatickém vhledu do psychologie postav. Musí se orientovat v dobových reáliích, porozumět atmosféře doby. Dalibor Vácha se v doslovu hlásí především ke dvěma kolegům. K Jiřímu Šulcovi, rovněž nositeli Ceny Knižního klubu z roku 2007 za čtenářsky velmi úspěšný román Dva proti říši, který literární zájem o výsadkáře restartoval. Jmenuje Francouze Laurenta Bineta, jehož Goncourtovou cenou ověnčený román HHhH z roku 2010 probudil zájem o český protinacistický odboj napříč Evropou a inspiroval i filmovou podobu pod názvem Smrtihlav. Vácha připomíná také velkou popularizační práci Jiřího Padevěta a jeho historických Průvodců.
Román Smrt na kůru se odehrává v krátkém, finálním úseku Opálkova života, od seskoku 28. března do marného boje v pražském kostele 18. června 1942. Vácha samozřejmě v příběhu připomíná v reminiscencích Opálkovo širší osobní zázemí, ale pozornost soustřeďuje právě na ty necelé tři měsíce v protektorátu. V roce 1942 se Němci považovali za pány Evropy, přesvědčení o svém brzkém konečném vítězství. Porážka u Stalingradu, natož pád Berlína se ještě skrývaly v nepředstavitelné budoucnosti. Heydrich hned po svém nástupu do Prahy na začátku podzimu 1941 prohlásil, že „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat“, a v praxi začal konečné řešení české otázky provádět okamžitě prostřednictvím stanného práva. Ihned dal také zatknout předsedu protektorátní vlády generála Eliáše, kterého pak K. H. Frank nechal na kobyliské střelnici popravit den po likvidaci parašutistů v cyrilometodějském kostele.
Právě tíživou atmosféru strachu v protektorátu, ale i strach odbojářů a vojáků se Váchovi podařilo do románu vepsat. Je to svým způsobem akční, ale také psychologická próza. Pozornost obrací i k oběma dalším členům Out Distance. Tedy nešťastnému Ivanu Kolaříkovi, který flagrantně porušil základní příkaz nebrat s sebou do protektorátu žádnou osobní věc. Kvůli při seskoku ztracené peněžence s fotografií své milé Milady Hrušákové s věnováním plným jménem strhnul tak ji i její a své příbuzné na popraviště. Vácha nevynechává ani třetího, zrádce Čurdu. Antipatii se Vácha neubránil, přiznává však Čurdovi váhání, postupné podléhání tlaku, na který Čurda nebyl stavěn.
Ale román patří Adolfu Opálkovi a jeho příběh ve Váchově podání je dobrým vkladem do literatury o českém hrdinství. Vácha totiž nezapomíná ani na další méně známé postavy odboje, třeba na Boženu Kropáčkovou, u které se Opálka skrýval a která jako jedna z mála téměř zázračně unikla pozornosti běsnícího gestapa.
Román Dalibora Váchy Smrt na kůru vydalo nakladatelství Argo.
27.6.2022
