Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Další z dílů průvodce světem knih, který připravuje literární redaktor a nakladatel a ve své sobotní Víkendové příloze jej uvádí v premiéře Český rozhlas Vltava.
MeziŘádky 23. 4. 2022
Když se to tak vezme, člověku je líp v kavárně než v dějinách, uvažuje při svém rozpomínání na mládí starý profesor literatury v jedné z pěti povídek souboru Zakřivený čas v Kremži. Claudio Magris, nedávno třiaosmdesátiletý, se podobně jako Bohumil Hrabal v sérii svých posledních textů ohlíží za životem ve dvacátém století s melancholickým nadhledem, ale nikoli se smutkem. Zároveň zůstává Magris věrný svému stylu. Píše prózu, i když se pohybuje na pomezí literatury faktu a esejistiky, podobně jako ve svém nejznámějším románu Dunaj. I zde se hlásí ke své intelektuální domovině, tedy k zemím, které kdysi sdružovala habsburská monarchie. A jistě proto vybral titul poeticko-filosofické sbírečky podle povídky se jménem rakouského města na Dunaji. Kremsu, města meruněk a bílého vína, ale paradoxně už nikoli té hořčice, protože ta se zde dlouho nedělá. Zato je tu kromě před třiceti lety zřízené univerzity také jedna z nejmodernějších rakouských věznic.
To už jsem odbočil téměř k cestopisům. I když vlastně přirozeně. Magris i v těchto svých povídkách také putuje ‒ prostorem, ale hlavně časem. Všechny hlavní postavy jsou staří muži, nejen Italové. V první povídce je to dokonce moravský Němec z Hanušovic, dříve Hannsdorfu, který se za mlada vydal do Terstu a uspěl. Ve chvíli, kdy ho Magris zastihne, už většinu svých podniků prodal. V jednom ze svých domů se nechal u správcovské firmy zaměstnat jako vrátný a užívá si pohledu zdola. Další příběh patří židovskému učiteli hudby z Haliče, jehož osud je snad až čítankově charakteristický pro spletité evropské dějiny: pedagogův otec Meierstein přestěhoval počátkem třicátých let 20. století rodinu – a teď začínám citovat ‒ do Terstu z lásky k Mojšelemu-Mussolinimu. Neboť, a zase cituji z povídky, „Tenhle Mojšele, pro nás dělá, co může,“ dodával spokojeně. Jenže potom přišly rasové zákony, a tak se Meiersteinové z Terstu vydali do Palestiny a do Ameriky. A pak znovu do Terstu.
Magrisova povídková miniatura Zakřivený čas v Kremži je však půvabná nejen pohybem v prostoročasu, abych použil jeho slovo, ale i schopností popsat místa a polapit do slov náladu okamžiku. A z příběhů se vynořuje Magrisův terstský amarcord, jako třeba tahle vzpomínka: Před mnoha lety bylo v Terstu na Viale XX Settembre kino se dvěma velkými plátny ve dvou sousedících sálech oddělených jen několika schůdky, z nichž se šlo k řadám a sedadlům. Film se hrál na obou plátnech stejný, aby se vyhovělo požadavkům často velmi početných diváků. Z každého sedadla v obou sálech mohl člověk, pokud chtěl, sledovat obě plátna, jedno přímo před sebou a druhé šikmo. Na obou plátnech běžela souběžně stejná sekvence filmu. Pro Magrise je tahle situace námětem pro úvahu, že by promítací čas nemusel být shodný, ale tím by se život hrdinů vymknul z času. A Magris se ptá, jestli i naše životy neprobíhají podobně, čas budoucí i minulý jsou jen jeden bod, jeden čas – to je právě ten zakřivený čas z titulní povídky.
Pět mistrovských povídek Claudia Magrise Zakřivený čas v Kremži vydalo nakladatelství Academia v překladu Kateřiny Vinšové.
Před čtrnácti dny patřila mezi kandidáty na letošní cenu Magnesia Litera v kategorii nakladatelský čin vědeckopopularizační ediční řada Zip, kterou od roku 2005 vydávají společně nakladatelství Argo a Dokořán. Předposledním vydaným svazkem s pořadovým číslem 77 je práce známého dánského statistika a ekologa Bjørna Lomborga Falešný poplach s podtitulem Proč nás klimatická panika stojí tisíce miliard, škodí chudým a planetě nepomáhá.
Lomborg vstoupil do debaty o klimatické změně v roce 2001 průlomovou knihou Skeptický ekolog, česky ji vydalo nakladatelství Dokořán s Liberálním institutem v roce 2006. Lomborg se nezabýval dojmy a přáními, ale interpretoval čísla ze statistik. A z nich mu vyplývalo, že ekologický aktivismus se ve značné míře orientuje na zavádějící témata a možnosti, jak vůči klimatickým změnám postupovat. Lomborg klimatické změny nepopírá, naopak je považuje za velmi vážnou věc, ale věcně a s důkladnou argumentací kritizuje chybné strategie.
Jednou z jeho základních tezí je, že se přeceňuje důraz na snižování emisí a podporu obnovitelných zdrojů – vede to podle něj k plýtvání prostředky, které by se daly využít lépe a efektivněji. Vadí mu, jak podceňovaná je schopnost lidské adaptace. Některá jím uváděná adaptační opatření jsou zpětně velmi prostá. Los Angeles se v šedesátých letech začalo dusit ve smogu. Řešením mohl být zákaz osobních vozidel – což by jednak asi politicky neprošlo a zadruhé by to znamenalo všestranný úpadek oblasti. Skutečným řešením se stal vynález katalyzátoru: ovzduší se zlepšilo, i když aut jezdí víc. Jiné adaptační nápady jsou bez nadsázky omračující. Po větě ‒ Tmavé střechy jsou pro lidské zdraví nebezpečné. ‒ následuje stručný souhrn dat a příkladů. Bílé odrazivé povrchy střech a asfalt ulic natřený šedým nátěrem by mohly snížit letní teploty v New Yorku o 1,8° C. A jedna z analýz pro Londýn naznačuje, že podobné opatření by tam mohlo srazit ve vedrech teplotu o neuvěřitelných 10° C. Přitom mě napadá, čemu v Česku prospěla v poslední dekádě v architektuře módní černá.
Jednou z Lomborgových základních tezí je důraz na odstraňování chudoby. Pro chudé je zdražování energií způsobené odchodem od lacinějších uhelných zdrojů smrtící a Lomborg to dokládá příklady. Uzavírá pak: Působí perverzně, když bohatí svatouškovsky prohlašují, že chudým ve světě bychom měli pomáhat snižováním uhlíkových emisí, aby jejich budoucnost byla jen o trochu méně špatná, jestliže máme možnost přispět k zásadnímu zlepšení jejich životů nesrovnatelně rychleji a účinněji než snižováním emisí.
Bjørn Lomborg v knize Falešný poplach se důrazně staví proti panikářům a katastrofistům. Připomíná také, že obavy z klimatických změn nahrávají navazujícímu byznysu. Nejde jen o výrobce a provozovatele solárů či větrných elektráren, ale také o už provařený evropský systém emisních povolenek ‒ za prvních osm let jejich obchodování v Evropské unii na nich energetické firmy vydělaly dodatečných 80 miliard dolarů, protože je z větší části dostaly zdarma, ale jejich cenu zákazníkům účtovaly.
Lomborgův apel na rozumný přístup ke klimatickým změnám, knihu Falešný poplach, přeložil stejně jako jeho předchozí knihy Petr Holčák.
Dva měsíce ruské agrese na Ukrajině odsunuly stranou problémy s měnícím se klimatem jen zdánlivě. Ve skutečnosti ho právě v Evropě masivně zdůraznily. Přesněji řečeno odhalily slepotu unáhlených, nebo, řečeno s Lomborgem, panikářských kroků, mezi něž patří obrat Angely Merkelové z roku 2011. Německá kancléřka po havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě zcela otočila svůj přístup k jádru a její vláda rozhodla o uzavření německých atomovek do roku 2022. Píše o tom Martin Jonáš ve své výtečné knize Fenomén Angela Merkelová. Portrét jedné éry. Jonáš byl sedm let zpravodajem České televize v Berlíně a zúročil je v poutavé kritické analýze, která je z dnešního pohledu neradostnou předpovědí i vysvětlením současného německého kličkování ve vztahu k Rusku. Za Angely Merkelové se žilo Němcům dobře, protože mohli těžit z práce předchozích vlád. Merkelová však s žádnou novou vizí nepřišla a hrála především na jistotu včetně Ruska a Číny. Situaci, kdy si Putin, který věděl, že se bojí psů, přivedl k jednání svou černou labradorku, ustála, ale nepřečetla ji správně ‒ že totiž Putin je obyčejný darebák, který bude vždycky zkoušet, co si může dovolit. A tak se stalo, že Německo se neobejde bez ruského plynu. Bundeswehr, kdysi hlavní síla NATO ve střední Evropě, je v zuboženém stavu a nemá na Ukrajinu napadenou darebáckou armádou co poslat.
Znamenitou knihu Martina Jonáše o kancléřce a jejím Německu Fenomén Angela Merkelová. Portrét jedné éry vydalo nakladatelství Argo.
20.6.2022
