Živočišné nespokojené mručení současné literatury
nakl. Paseka
Literární kritik Jan Bělíček se ve své svébytné čítance současné beletrie V chapadlech murmuru zabývá tématy jako gender, úzkosti nebo rasa a hledá jejich odraz v dílech současných autorů, například Eleny Ferrante, Michela Houellebecqa, Karla Oveho Knausgårda, Édouarda Louise či Sally Rooneyové. Přináší tak svěžího průvodce aktuální literární tvorbou.
Ukázka z Úvodu:
............
V současné próze tak nacházíme úzkost z toho, že literatura nedrží tempo s realitou a díky své vlastní pohodlnosti se drží osvědčených postupů, které za posledních dvě stě let neprošly žádnou radikální proměnou. Pro tyto autory a autorky se klasické literární postupy staly svého druhu lží a chtějí jí do protikladu postavit pravdu, upřímnost i sebekritičnost a zároveň doufají, že síla této pravdy dokáže proměnit i zbytnělé a okoralé struktury literárního vyprávění.
Někdy kolem roku 2007 něco takového zažívá i norský spisovatel Karl Ove Knausgård. „Při pouhém pomyšlení na fikci, pouhé představě smyšlené postavy ve smyšleném ději se mi dělalo špatně, reagoval jsem na to čistě tělesně,“ tvrdí o tehdejším zážitku. A také jeho šestidílná série Můj boj, která se stala naprosto nečekanou literární senzací, představuje svého druhu antiliterární projekt, který vzešel z odporu k beletristickým zvyklostem. Knausgårdova metoda je přitom poměrně jednoduchá. Prostě zasedl za stůl a začal psát. Jeho knihy jsou jednou velkou asociací, jejímž jediným subjektem je autorův život. Úzkost, kterou jako autor prožíval, vycházela ze strachu, že jeho tvorba – a literární tvorba obecně – lže, zahaluje a vytváří propast mezi životem a tím, jak ho literatura zpracovává a prezentuje. Jeho ambicí bylo psát co nejvěrněji, nejpravdivěji o jediném subjektu, který skutečně dokonale zná – o sobě samém.
Pikantní na tom všem je, že svůj rukopis nechtěl už nikdy číst. Prostě ho odevzdal svému editorovi, ať s ním naloží, jak uzná za vhodné. Nechtěl tento svůj proud vzpomínek a asociací nijak upravovat, editovat, „vylepšovat“. Pokusil se nabídnout syrové a transparentní psaní, omezit stylizaci a autocenzuru. Příběh Mého boje je navíc záměrně neheroický. Literatura se zpravidla orientuje na jedinečné protagonisty, výjimečné osudy a prožitky, a tím deformuje naše očekávání od skutečnosti. Knausgård naopak zachycuje zcela obyčejný příběh středostavovského kluka z norského zapadákova, který špatně vychází se svým otcem, rád hraje fotbal a kvůli své plachosti nedokáže navazovat vztahy se ženami. Knausgårdovo vyprávění je tak důsledně antihrdinské, že jsme často nuceni na několika stránkách pročítat detailní popis toho, co dává hlavní postava do košíku v supermarketu.
Knausgård bývá často srovnáván s Marcelem Proustem a jeho Hledáním ztraceného času. Můžeme mezi nimi skutečně najít celou řadu paralel. Především jejich pokus vynést prchavý individuální prožitek prostřednictvím literatury do nadosobní zkušenosti. Jak Proust, tak Knausgård v podstatě posvěcují uplynulý čas a pokušejí se ho vymanit ze záhuby. Podobná je také jejich asociativní metoda: smyslové vjemy nebo vzpomínky jsou přímými mosty k jiným zážitkům a prožitkům. Oba autoři tak vytvářejí poměrně komplexní řetězce simulující fungování lidské mysli a paměti. Tím zásadním rozdílem je ovšem to, že Knausgård na rozdíl od Prousta nedbá na co nejdelikátnější literární styl, svůj rukopis znovu nezkrášluje, nesnaží se vybrousit kompozici, cílem je zachycení samotného procesu vzpomínání v co nejhrubější a nejsyrovější podobě. Ne každý by samozřejmě touto metodou došel k podobnému výsledku jako Knausgård, který v ní naplno využívá svého literárního talentu, pohotovosti a nesmlouvavého vidění skutečnosti. Můj boj díky tomu představuje pozoruhodnou směsici silných výjevů z autorova dětství, dospívání a dospělosti, s únavnými banalitami nebo filozofováním nad zcela běžnými věcmi, kterým většinou ani nevěnujeme pozornost. Zničující pasáže popisující umírání autoritativního otce, který se na sklonku života proměnil v alkoholickou trosku, nebo působivé a zraňující postřehy z partnerského života dvou mladých rodičů se v knize proplétají třeba se zdlouhavým a detailním vyprávěním, jak si několik puberťáků užívalo jednu konkrétní silvestrovskou noc na norském maloměstě.
Jeho knihy v nás vzbuzují jakýsi pocit univerzality a sounáležitosti. V podstatě nám říkají, že každý život je pro toho, kdo ho prožívá, jedinečnou a neopakovatelnou událostí a že v každé, i té nejbanálnější individuální lidské zkušenosti se skrývají dramata a tragédie antických proporcí, které se však ještě nikdo neodvažoval umělecky zachytit. Knausgård na čtenáře převádí banalitu, ale i naprosto nečekanou hloubku středostavovské evropské existence, zároveň v něm však vzbuzuje podivný pocit účasti. Jeho kniha je bez jasné zápletky, skladby a vyústění – tak jako téměř každý lidský život.
Karl Ove Knausgård měl pocit, že se mu jeho antiliterární experiment vydařil. Úplně poslední věta závěrečného dílu totiž zní: „Budu si užívat, opravdu si budu užívat myšlenku, že už nejsem spisovatelem.“ Neužíval si ji ale dlouho. Okamžitě po vydání Mého boje bylo jasné, že není zase tak jednoduché uniknout síle fikce, která vše napsané autorovi okamžitě odcizuje. Projevilo se, že postulát Rolanda Barthesa z poloviny šedesátých let není zase tak banální, jak by se mohlo zdát. Autor vždy po dokončení rukopisu částečně umírá a přichází o kontrolu nad textem. Jeho významy vždy unikají autorské intenci, což vyplývá ze samotné heterogenní podstaty jazyka. Próza, která vznikla ze silného znechucení literaturou a fikcí, se stala jedním z nejúspěšnějších literárních děl poslední dekády. Karl Ove Knausgård tak přestal být spisovatelem opravdu jen na nepatrný okamžik.
Paralelně sledujeme i italskou spisovatelku vystupující pod pseudonymem Elena Ferrante, která si s konceptem autofikce pohrává ve své neapolské tetralogii Geniální přítelkyně až postmoderně. Vypráví totiž příběh pohledem spisovatelky Eleny, která vzešla z chudinské neapolské čtvrti, dostala se mezi italskou intelektuální smetánku a zpětně komentuje své dětství a příběh sociálního vzestupu. Podle všeho však autorka vystupující pod tímto pseudonymem v Neapoli ve skutečnosti nikdy nežila, přestože její knihy působí až neskutečně věrohodně a autenticky. Svým způsobem tak využívají popularitu a přitažlivost autofikčních literárních strategií, přestože si s nimi a s čtenářskými očekáváními ironicky pohrávají. Ferrante vydává toto literární vyprávění v podstatě klasického střihu za intimní literární zpověď.
Zmiňovaní autoři a autorka vnášejí do literatury zcela novou dynamiku, která proměňuje podobu současné produkce. Skutečným cílem bylo utkat se na tomto půdorysu se zbytnělými konstrukcemi a strategiemi prozaického psaní a přenést médium literatury do 21. století. Literatura má svoje úzkosti a krize, výsledkem celého sporu kolem autofikce je nakonec především to, že literatura sebe samu jako unikátní médium obhájila. Pokud někdo pochyboval o tom, jestli má ve věku digitálních technologií ještě co nabídnout, specifika literární tvorby dnes před námi vyvstávají možná ještě živěji než dříve. V jistém ohledu totiž literatura působí jako netradiční protilék na nejistotu, chaos a zmatení. Představuje jednu z možností, jak se proti zmatku bránit. Akt psaní vytváří jiný modus přemýšlení a sebevyjádření. Když píšeme, nebo naopak čteme, čas se zpomalí a my propůjčujeme svému těkavému a nepřehlednému myšlení nějaký tvar, případně společně s autorem sledujeme pohyb jeho složitého a rozvětveného uvažování. V této knize budeme tedy společně zkoumat, jak vypadá náš svět pohledem současné literatury a jestli nám literární texty ukazují nějakou unikátní cestu, jak se vymanit z chapadel Murmuru.
Jan Bělíček
17.6.2022