Viktore, pro mě budeš vždycky básník! To zní hezky, díky, Radku, někam si to zapíšu. Co se prózy týče: v jeden okamžik mi přišlo, že psát básně je tak neúnosně těžké, že prostě musím změnit obor. To jsem ovšem ještě nevěděl, jak těžké je psát prózu. Teď už ale nemůžu zpátky — psát básně jsem totiž mezitím úplně zapomněl.
Divíš se, že se to dá zapomenout? Tak to ti, Radku, závidím. Já jsem vždycky měl spíš problém vzpomenout si, jak se to dělá :) Próza není těžší. Obojí je těžké příšerně, tedy aspoň pro mě. Že poezii moc lidí nečte? Ano, to je skutečně protivné a velmi to bere motivaci pro tu dřinu (i pro tu moji). Ovšem mám pocit, že s povídkami jsem si moc nepomohl.
Je to období naprosto výjimečné. Stejně jako všechna ostatní životní období. Prožívám ho většinou tak, že se snažím zaznamenat, v čem jeho výjimečnost spočívá. S dětstvím se mi to nepovedlo, s mládím taky ne, tak, kruciherdek… Ve stáří budu mít Alzheimera.
Předlohy hledám zásadně sám v sobě. Spoléhám přitom na to, že se mi strašně rychle mění osobnost.
Asi jo. Vždycky když něco píšu, tak velice o sobě. Jenomže jak se pak změním, tak se v tom už nepoznám.
Moc se tam nenaučím, ale určitě mi to hodně dává! S oblibou totiž vykrádám svoje studenty. Naštěstí jsou úplně neznámí, takže jim to nikdo nevěří.
Výtvarná práce je té literární podobná především v tom, že sežere mnohem víc času, než jste si původně plánovali. To myslím, prosím, vážně! Vyhrávají především ti, co mají trpělivost — a navíc neumějí nic jiného. Nejlepší motiv pro každou tvorbu je zničit si všechny ostatní životní možnosti do té míry, že už člověku nezbývá než pokračovat v psaní nebo malování. Myslím, že spoustě zapálených lidí se tohle povedlo velmi dobře.
A jinak — mám dost výrazný pocit, že výtvarno a psaní (a jiná umění) se kdesi vespolek potkávají v takovém temném chumlu v našem vědomí, v takovém kompaktním cucku nebo kokonu. Z kokonu se potom souká každá nit trochu vlastním směrem, ale chrchel je jen jeden. Tak mi to teda připadá.
Jenomže mé dílo se nakonec bude jmenovat Čistý a skromný život. S a. Už nikdy, prosím, název mého díla jinak neříkej! (Jaká byla otázka? Mluvili jsme o čistotě a skromnosti?)
No... vtip je asi v tom, že on se tou vyrovnaností „honosí“ upřímně. Takže vlastně „navenek jinak“ nevypadá. Ten člověk prostě nelže, i když každému hned nevěší na nos, že by se třeba chtěl zabít. Ano, všichni jsme takoví. A on se nakonec stejně nezabije. I v tom jsme jako on.
rozhovor byl připraven pro Kavárnu Hostu
17.6.2022