Hedvika ze Sudet a její potýkání se s životem a dobou
nakl. Argo
Kniha Bílý Pramen je holdem městu Aši, po kterém dnes neštěkne ani pes. Pořád zde nacházíme pozůstatky minulosti. Rozpadlé zdi domů, sklepy, studny. Je to krajina tajemná, kde si daň za historický vývoj vybrala příroda. Přesto ho ve své fantazii vidí Klára Teršová jako město bohaté a krásné, s obrovským potenciálem. Proto o něm píše, proto zde žije.
Klára Teršová se narodila v roce 1989 v Aši. Vystudovala politologii na Univerzitě v Hradci Králové a ekonomii na České zemědělské univerzitě. Dva semestry absolvovala ve španělské Salamance a Granadě, jako stážistka působila v Bruselu. Po studiích pracovala ve státní správě a chtěla se stát diplomatkou v některé z hispánských zemí. Souhra okolností ji zavedla zpátky do Aše. Neutišená situace města v pohraničí ji podnítila k založení neziskové organizace Smrčiny, jejímž cílem je rozvoj tohoto rozporuplného, i když krásného místa. V současné době autorka vede kavárnu ve Vernéřově u Aše. Píše blog o životě na konci světa, o Ašsku a o pečení.
Ukázka:
Hřbitov rok 1997
U hřbitovní zdi stála řada náhrobních kamenů. Některé byly omlácené, jiné čerstvě opískované, leštěné žulové destičky byly buď špatně čitelné, anebo písmo znovu vyzlatili. Celá ta chvíle se mi zdála stejně rozpolcená jako pohled na oprýskané kameny ve tvaru kvádru, které se snažily měřit s přesnými hranami těch, jež nechali potomci mrtvých opravit jako výraz vlastní hrdosti. Dívala jsem se na tu přehlídku smrti, zašlých časů a zmaru. Vybavila jsem si několik okamžiků svého mládí, kdy jsem na hřbitově stála u příležitosti pohřbu někoho z naší vsi, z Wernersreuthu. Tehdy byli všichni pečlivě oblečení ve svátečních šatech, děvčata měla černé šatečky s mašlí u krku, kabátky, vlasy pod čepcem nebo alespoň svázané stuhou, pokud se pohřeb konal za teplého počasí. Chlapci měli dlouhé tmavé kalhoty. Naši otcové sňali klobouky a tiskli se k matkám, které klopily oči do trávy, některé plakaly, muži nikdy.
Při prvních příležitostech, kdy jsem mohla jít na pohřeb, jsem se dokonce těšila na to, až ta chvíle přijde. Bavilo mě číst ve tvářích, snažila jsem se odhadnout, jak velký je žal vdov a osiřelých dětí, synů a dcer, a při nemnohých příležitostech matek a otců. Po skončení obřadu jsem se jako všechny ostatní děti rozběhla někam na dvorek, na hřiště, zkrátka tam, kde jsme nebyly na očích našim rodičům, kteří šli popít s pozůstalými. Pokaždé jsem dávala velmi důrazně najevo, jak moc se mě pohřeb dotknul, a popisovala jsem utrpení, jímž si blízcí pochovaného procházejí, nebo jsem uváděla hříšky mrtvých, o kterých se veřejně nemluvilo, ale o nichž jsem slyšela šeptat své rodiče. Teď tu stáli městští papaláši z české i německé strany. Slavnostně posvětili svými projevy znovuobnovení hřbitova, který desítky let spal pod sutinami větví, listovím a pod pozůstatky lidské neoblomnosti. Papaláši se pietně vzdálili, aby se nechali vyfotit do novin u hřbitovní branky. Hrob mojí matky, ani jeho fragmenty, se nenašel. Sužoval mě pocit, že leží nehluboko pod povrchem země, sedmdesát let stará tělesná schránka, ze které zčistajasna vyprchal život, a mohlo by se stát, že svou holí píchnu do měkkého mechu, do místa, kde dlí. Zahnala jsem tu vtíravou myšlenku a rozhlédla se po starých tvářích, které osvětlovalo jasné podzimní slunce. Nebyli si podobní, vůbec nebyli podobní těm dětem, mladým lidem plným života, které jsem znávala. Všichni vypadali, jako by si na obličeje natáhli gumové masky, jako by je nalíčili pro nějaký fi lm, aby z nich udělali starce.
I já jsem tak vypadala. Polochromá kulhavá bába s hlubokými rýhami kolem úst, s řídkými vlasy, v oblečení, které postrádalo jakýkoli šmrnc. Přišel ke mně Johann a snažil se mě podepřít, chtěl se zamotat do mého předloktí. Sám sotva stál. Ucukla jsem, už zamlada jsem se vyhýbala situacím, ve kterých by mě viděl jako slabocha. Ale nedalo se nic dělat, teď jsem byla stará a vetchá, to se nedalo ničím zakrýt. On byl vysoký, ale shrbený, měl velké břicho a já se nedokázala ubránit představě degradace našich těl, tenkrát mladých a pružných, nyní postrádajících pevný obal, hmotu, jež by je držela pohromadě v přívětivém stavu. Bylo mi dvaaosmdesát a v mojí hlavě měla stále první místo jistá dichotomie, která se dokázala projevit umírněnou zchátralostí, ale ve svém důsledku i perverzní žádoucností. Žádné emoce nikdy nezmizely, jen se časem zploštily.
Znovu jsem se zahleděla na Johanna. Vlasy měl pořád světlé, velmi málo protkané šedinami, jako by to bylo jen tupé. Nebo bylo? Nevím, myšlenky se rozprskly do všech stran a nedokázala jsem je usměrnit. Nakonec je utnul jeho hlas: „Udělali jsme tady kus práce.“ „Kus práce, jak se to vezme. Jestli nazýváš kusem práce vyhrabování náhrobků z hlíny.“ „Jsi sarkastická.“ „Ano, sarkasmus se stal stálým přítelem mé povahy.“ Muselo se mu zdát, že jsem na něj naštvaná, věděl, že nápad zrekonstruovat hřbitov našich předků mi připadal jako zbytečný zakrnělý lidský ocas. K ničemu. Ale nezlobila jsem se, jen jsem opovrhovala sama sebou a tím, že jsem si neuměla zakázat účast na tom velice pošetilém nápadu, jímž byla rehabilitace místa posledního odpočinku, které dávno zavál čas. Vůbec si nejsem jistá, proč jsem souhlasila, že se téhle šarády zúčastním. Ale měla v tom prsty moje zvědavost a také celoživotní puzení. To puzení, část mě samé, kterou jsem nedokázala amputovat – docela jsem si na ně zvykla, ale nikdy ne úplně, pořád mě otravovalo jako siamské dvojče, které vás ve spánku kope do žeber.
„Mrzí mě, že se nenašel náhrobek tvé matky.“ Na chvíli se odmlčel a potom pokračoval asi v tomhle duchu: Vzpomínáš si, co jsme se toho navyváděli kolem Elsteru, jednou jsem se v něm málem utopil, pamatuješ si, jaký jsem byl vzorný žák, stejně mi to nakonec bylo k ničemu, když nás odsunuli, zamáčkli nás jako štěnice. Řekl, že nikdy nezapomene na poslední dny ve Wernersreuthu, které mu, když se ohlédne, teď připadají jako vykoupení z dlouhého utrpení válečných let a jako to poslední, na co rád z našeho rodiště vzpomíná. U toho se mi díval zpříma do očí. Potom zničehonic přešel k Idě, mluvil o tom, jak moc pro mě musela znamenat, že to musela být výjimečná osobnost mého života, že na Idu Auerovou se v uprchlickém táboře často vzpomínalo, protože pomohla přivést na svět skoro všechny děti ze vsi. Vršil minulost na sebe bez ladu a skladu a mě se to nesmírně dotklo, nelíbilo se mi to, nehodilo se to. Pak nasadil výraz plný očekávání, myslel, že mu vtisknu naději, že se z dívky plné života nestala zapšklá čarodějnice. Že se rozpovídám a nostalgicky mu povyprávím o našem mládí a o Idě, o všem, co pro moji rodinu udělala. „Máš pravdu, Ida po smrti mojí mámy převzala její roli,“ odpověděla jsem stručně, protože jsem ho nechtěla zklamat. Na to ostatní, co zmínil, jsem nereagovala.
Ve skutečnosti se mi v tu chvíli zdálo, že je mi zase třicet a snažím se mu vyjít vstříc, věřila jsem, že se stane kouzlo, které by nás vzalo proti proudu času, kdy změnit život bylo ještě velmi snadné. Samozřejmě že jsem si to všechno pamatovala, ale bylo to ukryté velmi hluboko, jako by moji duši také zakryla prsť. Pohřbila jsem to pod tím vším, co jsme prožili po odsunu. Chvíli bylo ticho. Potom dodal: „Nejsi ráda, že máme kam na Dušičky nosit květiny? Myšlenka, že moji předci jsou pod hromadou rozvrácených ostatků, nebo že si dá někdo z Čechů náhrobní kámen z babiččina hrobu na zahradu jako podstavec pod květináč, mě děsila.“ Nosit někam na Dušičky květiny bylo to poslední, co bych měla v úmyslu dělat. „Život tady byl vždycky utrpení, proč se k tomu vracet. Já jsem jen chtěla udělat za vším, co se stalo ve Wernersreuthu, tečku.“ Řekla jsem to, i když jsem byla hluboce přesvědčená, že ať už jsem v mládí podstoupila jakýkoli zármutek a těžkosti, byla jsem tehdy mnohem šťastnější než kdykoli v průběhu chřadnutí, jež se dnes korektně nazývá stárnutím.
Skutečně jsem chřadla, mohla jsem se každým dnem zřítit do vykopané díry, stačilo, aby mě trošku zahrnuli hlínou a navrch nakladli hromádku oblázků a dřevěný kříž. To by bývalo stačilo, netoužila jsem po obřadu ani po jednom z těch opracovaných šutrů, které lemovaly před mýma očima zídku hřbitova. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách. Johann nehodlal hovor ukončit: „Veřejně jsme deklarovali, že se vzdáváme veškerých myslitelných nároků na bývalý majetek našich rodin. A Češi nabídli akt smíření tím, že uznali svoje viny spojené s vyhnáním Němců.“ „Kam tím míříš? Viděl jsi, co zbylo z našeho domu? Nic. Těla jsou prach, domy taky.“ „Třeba budou jednou promlouvat tyhle kameny.“ „Nevím.“ „Věř mi, že se jednou najde někdo, kdo o tomhle bude chtít mluvit.“ „Pochybuju. Za pár let tu nezůstane ani nikdo z nás. Nikdo už nikomu nic neřekne. Všechno to pěkně usne, v učebnicích napíšou jen o divokém odsunu, ale nikoho nebude zajímat, co bylo tady. Teď nemyslím odsun, teď myslím všechen ten život, který tu byl.“ „V něčem máš pravdu, tady to bylo naposledy, kdy se mi zdálo, že jsem skutečně žil.“ „Já jsem sarkastická a ty patetický.“ „Patos se k dnešku hodí nejlíp.“
Mluvili jsme spolu po velmi dlouhé době a ve mně se díky odpovědím, které s přesností udeřily na struny mých myšlenek, probudily jiskry, které se rozlétly po mém zpustlém těle, aby v něm znovu zažehly vzpomínky. Nedala jsem mu nic najevo, nic se nedalo vrátit. Odbelhala jsem se do auta, než si někdo stačil všimnout, že mizím. Slovo „mizení“ se mi usadilo na prsou a pálilo mě tam. Kolik lidí, které jsme znali, milovali a nenáviděli, jsme už nikdy neviděli? Některé jsme ani nestihli řádně pohřbít. Vzpomínám si, jak jsme narychlo balili těch pár kilo, které jsme si mohli vzít. Věci osobní potřeby, cennosti, vše, co by se dalo třeba zpeněžit, ale i předměty sentimentální povahy, cetky, co měly pouze srdeční hodnotu. Vybavily se mi dny, kdy jsme byli internováni v jedné z ašských továren, přeprava do bytčáky do Německa, kde nás vozili po všech čertech za šílených hygienických i stravovacích podmínek. Vzpomněla jsem si na babičku, svoji milou babičku, která zemřela v uprchlickém táboře, už v Bayreuthu, zlomená, ale nečekaně klidná. Na neustálý strach o svoji dceru, aby mi ji někdo ve spánku nesebral, nebo aby nám neukradli to málo, co jsme měli. Na to, jak jsme se jako sudetští Němci stali cizinci v naší pravlasti, jak jsme se protloukali, chudí jako kostelní myši, byli jsme přítěží pro nové Německo i sami pro sebe. V důsledku toho bledlo všechno, o čem Johann hovořil. Bledly květiny, které by bylo možné nosit k náhrobkům, jako by šlo o nějakou útěchu. Bledl hřbitov. Bledl celý Wernersreuth. To bylo naposledy, co jsem se tady ukázala, řekla jsem si.
Seděla jsem na místě spolujezdce, řídila dcera. Moje chorá hlava se nedokázala zastavit, mrtvé se dávalo do kontrastu se živým. Minulé generace, navždy ztracené, nová generace sedící vedle mě, tak plná života, inteligentní, úspěšná, nezatížená, a přesto s minulostí spjatá. Ti po nás si mohli brát, co chtěli, život jim ležel u nohou. Neúprosný koloběh nás samozřejmě vrátil na dráhu věčného boje o přežití, kdy jsme se postavili znovu na vlastní nohy, pracovali jsme, znovu jsme nabývali majetek a vztahy, které dopadaly dobře či špatně. Přesto, nebo možná právě proto, jsem začala znovu snít. O tom, co bylo a co být mohlo. Johann mi toho připomněl příliš mnoho.
14.6.2022