Napětí, špiónské intriky a sebeobětování
nakl. Metafora
Dojemná meditace o bolestné ztrátě a odvaze začít znovu. Román Dům na Riviéře je drsnou připomínkou toho, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Silné a zajímavé ženské hrdinky, stateční muži, příběh lásky na pozadí dobových kulis 2.světové války.
Ukázka:
Pokud bylo na koho čekat, skládala Éliane ubrousky. Zákazníků chodilo málo, a protože dva stoly obsadili přátelé jejího otce – ti, kteří tam přišli kvůli vínu ve slevě –, věděla, že to bude trvat dlouho, nebo nejspíš navěky, než jí bude dopřáno stát se studentkou denního studia na École du Louvre. Před půl devátou zahlédla, jak na ni v pasáži mávla Angélique, a tak vyklouzla ven. „Co se děje?“ „Yolande nemůže najít svou panenku. Tu, se kterou ráda spí.“ Éliane zavřela oči a snažila se přemýšlet. V jejich poloprázdném bytě nebylo mnoho míst, kam by se dalo něco schovat. „A taky mi chybí rukavice,“ dodala Angélique tiše. „Ty, které jsi mi dala k narozeninám.“ Obě se podívaly do kuchyně, kde jejich otec připravoval večeře. Pak se Élianiny oči upřely do sestřiných. „Možná je ještě neprodal,“ řekla. „Možná je najdu.“ „Yolande bez své panenky neusne.“ Její obvykle vznětlivá sestra mluvila rezignovaně, a tak si ji Éliane přitáhla do náruče a políbila ji na čelo, protože pochopila, kolik námahy Angélique stálo, aby myslela na Yolandinu panenku, a ne na své vlastní drahocenné rukavice.
„Dej jí na spaní něco mého,“ řekla Éliane, protože věděla, že nevyspalá Yolande by všem zkazila náladu. „A můžeš si půjčit moje rukavice.“ Angélique si ji prudce přitáhla do náruče a Éliane si po milionté přála, aby mohla sebrat všechny své sestry a utéct. Jistě by se jí dařilo lépe než zkrachovalému otci a vyčerpané matce. Zamračila se, když spatřila Angélique, jak stoupá po schodech. Možná by se měla na uměleckou školu vykašlat a pracovat v Louvru i dopoledne. Minuty ubíhaly. V deset hodin se ozval zvonek u dveří a Éliane, která doufala, že už bude zavírat, se s obvyklým úslužným úsměvem otočila ke dveřím. Stál tam Xavier.
„Napadlo mě, že si dám skleničku vína,“ promluvil. Na přízvuku jeho mateřského jazyka se pobyt v Anglii téměř nepodepsal. „Luc tu není,“ zareagovala, protože věděla, že její bratr bude někde v Montparnasse popíjet víno a předstírat, že návštěvami kaváren, kam chodí umělci z pařížské školy, sám vytváří umělecká díla. Očekávala by, že Xavier bude s ním. „Celé dvě hodiny jsem v Montparnasse poslouchal Lucovo básnění o múzách nad nahým tělem modelky. Zatoužil jsem po nějakém tišším místě.“ „V tom případě,“ ukázala na spoustu prázdných židlí, „jsi našel tu nejtišší restauraci v Paříži.“ Zasmál se. „To asi není ten nejlepší slogan, jak získat zákazníky, ale na druhou stranu to naprosto vyhovuje mým potřebám.“ Élianin úsměv už byl opravdový. Usadila ho ke stolu a nalila mu víno. Xavier střelil pohledem do kuchyně, odkud se ozýval podnapilý hlas jejího otce, který si prozpěvoval nějakou přisprostlou písničku. „Můžeš se posadit?“ Přikývla. Xavier k ní přistrčil víno. „To je pro tebe.“ „Děkuju,“ řekla, napila se a hned cítila, jak jí z nohou mizí tíha únavy.
„Jsi v Paříži na dovolené?“ zeptala se náhle dychtivá po informacích o muži, který jí koupil víno a požádal ji, aby se posadila k němu. „Zdá se, že nás čekají Natasha Lesterová divné časy,“ poznamenala. Vedle nich ležely noviny, jejichž titulek hlásal znepokojivou zprávu, že Sovětský svaz podepsal s nacisty pakt o neútočení. Éliane je odstrčila loktem. „A právě proto tu jsem.“ Xavier se na židli zaklonil a ona nevědomky přemítala, proč navštívil právě ji, sestru svého přítele, která neměla čas na to, aby si po celý den průběžně nanášela rtěnku, měla na sobě jen obyčejné bavlněné šaty a tvář pravděpodobně stále červenou od otcova posledního políčku. „Nejsem si jistý, jestli víš, že tady můj otec vlastní uměleckou galerii,“ pokračoval. „Ještě má jednu v Londýně a další v New Yorku.“ Éliane se hořce pousmála. „Tenkrát jsem asi byla příliš zaneprázdněná okřikováním malých dětí, zatímco jsi o tom vyprávěl Lucovi.“ Xavier se znovu usmál a ona se přistihla, že není schopná odvrátit zrak od jeho temně hnědých očí, o jejichž odstínu si nebyla jistá, zda vůbec existuje na paletě. Možná by bylo příliš složité jej i namíchat. Jako by první sluneční paprsky tančily na bronzovém podkladu. „O tvé rodině si toho moc nepamatuju, ale dobře si vzpomínám, že jsi nikdy nekřičela,“ namítl. Éliane vstala a sundala z police další sklenici. Navzdory tomu, že měla původně v plánu zamést podlahu a jít do postele, nebyla najednou vůbec unavená. „Za chvíli jsem zpátky,“ řekla. Strčila hlavu do kuchyňských dveří a promluvila na matku: „Já pak zamknu. Je tu poslední zákazník. Ale jídlo nechce.“ Její otec něco zavrčel, sundal si zástěru a vyšel ven, aniž by počkal na matku, která ještě před odchodem políbila Éliane na tvář. Poté se Éliane vrátila ke Xavierovi s lahví vína, nalila mu a její úlevný povzdech se rozlehl nyní prázdnou restaurací.
.............
překlad Zdenka Lišková
13.6.2022
