Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Meziřádky jsou jedním ze zdrojů, skrze který se ke čtenářům dostávají informace o tom, co vyšlo a co stojí za to číst. Pochopitelně, že podle individuálního vkusu arbitra, tedy v tomto případě literárního redaktora a nakladatele. Meziřádky můžete také poslouchat každou sobotu dopoledne ve Víkendové příloze stanice Český rozhlas Vltava.
Odstup znamená lepší výhled a týká se to krajiny i lidí.
Loni posmrtně vydaná autobiografie Karla Gotta Má cesta za štěstím, kterou vydala Karel Gott Agency, tedy Ivana Gottová jako majitelka firmy, je obsáhlým, do detailů propracovaným obrazem. Zpěvák na knize pracoval už s vědomím blížícího se konce. Uvědomoval si, že tuhle práci za něj nikdo udělat nemůže, a výsledkem je doslova monumentální kniha, která završuje Gottovu celoživotní důslednou péči o sebeprezentaci. Je tak z jedné strany úctyhodným a nepominutelným zdrojem informací, ale zároveň nemůže být úplná, protože některé zákruty či epizody svého života autor lidsky pochopitelně interpretuje ze svého pohledu, upravuje nebo pomíjí. I přesto v tomhle finále Gott, domnívám se, obstál. Jen pro příklad: rozpomínání na normalizační dvacetiletí uvozuje přiznáním, že když chtěl zpívat, nezbylo mu, než aby se ‒ a teď užívám jeho slova ‒ kroutil, přetvařoval, ustupoval. Navíc s vědomím, že i jen drobná chyba v té hře ho může o všechno připravit. Byla to doba, kterou jsem si přál ze svého života vytěsnit, píše. Tohle jeho přiznání nesvědčí o Gottově slabosti, ale především o těch, kteří se cítili pány. Ale i proto je potřebný pohled z odstupu a ten je úkolem pro jiné autory.
Prvním takovým důkladným jiným životopiscem se stal Pavel Klusák, hudební publicista dostatečně starý na to, aby Karla Gotta zažil, a přitom pořád ještě dostatečně mladý, aby mohl sepsat zprávu o největší hvězdě české populární hudby bez zátěže zkreslujících pamětnických klišé. Klusákova kniha Gott. Československý příběh je vydařenou protiváhou i doplňkem Gottova autoportrétu. Ostatně dosavadní zájem čtenářů to potvrzuje.
Pavel Klusák totiž zaprvé pracoval jako historik s dokumenty, prohledal nejen dobové časopisy, ale i archivy, a tak mohl úspěšně znevěrohodnit některé mýty či legendy a doplnit to, o čem Gott nevěděl. Drží se přitom dobových souvislostí, které jsou právě u tak známé veřejné osoby někdy klíčové. To je zejména část věnovaná rozhodování Gotta a bratrů Štaidlových ze začátku sedmdesátých let, zda emigrovat. Klusákovi se tu podařilo vylíčit průběh peripetie téměř jako doku-drama. Popsal zároveň charakter normalizační moci, v níž se potkávala politika s osobními zájmy a druhé se schovávalo za první. Gottova a Klusákova verze se až překvapivě shodují v průběhu a interpretaci. Gott přidává osobní vzpomínku, že si ho později pozval sovětský velvyslanec Červoněnko, aby mu řekl, že do jejich případu se vložili i sovětští představitelé. Klusák dokládá, kolik dalších lidí bylo do řešení Gottovy emigrace více nebo méně zataženo. Že to byly doslova manévry. Druhým znakem Klusákova vyprávění o Karlu Gottovi je profesionální respekt. Klusák nepatří ke Gottovým fanouškům, svými hudebními zájmy je jejich naprostým opakem. Nedá mi to, abych nepřipomněl, že Pavel Klusák je autorem scénáře a hudby krátkometrážního filmu Vynález Krásy z roku 1994, který jako svůj první, ještě studentský film režíroval Marek Najbrt. Je to vydařená parodie na dokument věnovaná právě Karlu Gottovi. Ve své knize však Klusák ke Gottovi přistupuje otevřeně, věcně, jde mu o hledání a nalézání odpovědí. Skládá Gottův obraz co nejpodobnější pravdě – právě díky osobnímu i časovému odstupu se mu to daří.
Kniha Pavla Klusáka Gott. Československý příběh může být obohacením i pro Gottovy skalní příznivce. Vydalo ji nakladatelství Host.
S Pavlem Klusákem ještě zůstanu. S jeho knížkou Uvnitř banánu se totiž ocitneme v hudebním světě, který má rád a do nějž se s nadšením a zájmem archeologa zanořuje. Je to kopa, tedy šedesátka glos, medailonů, historek o hudebních lůzrech, o postavách tak okrajových, že se leckdy ocitají dokonce až za horizontem takzvané normality.
Na obálce knihy je připsáno slovo Příručka. V samém úvodu Pavel Klusák objasňuje, co že to vlastně napsal, takhle:
Příručky se většinou soustředí na informace, tuto však víc zajímá vyprávění příběhů. Co mají společné? Hudebníky, kteří neprožívali konvenční úspěch, nevítězili v žebříčcích a celkově nezapadají do věku popularity. U outsiderů však přesto roste stranou jejich příběh jako nenahraditelná zpráva. Všemi šedesáti hesly pak nenápadně prochází téma hodnot a jejich relativity, jak ji dokáže vyjevit hudba. Existují zpěvačky, muzikanti, nahrávky, události a producenti, kteří jako by vůbec nesplňovali obvyklá kritéria na „hodnotnou“ hudbu. A přece si jich ceníme: když si to uvědomíme, možná nás napadne, že bychom svá měřítka měli uvolnit a uvažovat o nich jinak.
Jako příklad takové mini historky je možné vybrat vyprávění o Ursule Bogner z oddílu Senzační objev. Ursulu Bogner objevil berlínský elektronik Jan Jelinek. Podle něj to byla nenápadná německá hausfrau z majetných poměrů, která si pro zpestření domácí nudy už jako studentka v šedesátých letech pořídila malé domácí studio a v něm si pak i po sňatku nahrávala různé elektronické zvukové kompozice. Jelinek se dostal k magnetofonovým páskům a tři vinylové desky vzniklé z těchto záznamů najdete na internetu ke koupi i dnes. Ovšem jestli Ursula Bogner opravdu existovala, není nijak doloženo. A Klusák připouští, že Jelinek by mohl být takovým Hankou německé elektronické hudby a elpíčka jsou jejím Rukopisem královédvorským.
Sbírka textů Pavla Klusáka o hudebních outsiderech Uvnitř banánu se blíží beletrii a jsem v pokušení říkat jim povídky. Natolik jsou psané se smyslem pro vtip a pointu, nabízejí dobrodružství objevů a leckdy vzbudí podezření, že si z vás Klusák dělá blázny.
Knihu Pavla Klusáka Uvnitř banánu vydalo nakladatelství Fra.
Když jsem se s Pavlem Klusákem dostal od Karla Gotta až na hudební okraj, můžeme se podívat, co je za ním. Klusákovi outsideři se pořád ještě pohybují v rámci systému, ale svět, do něhož dává nahlédnout Mirek Vodrážka ve své objemné knize Fuck the System s podtitulem Esej o kontrakultuře, je založen na odmítání systému.
Vodrážkova kniha připomíná skládačku, jejíž jednotlivé díly jsou samostatnými obrázky, a složené dohromady vytvářejí nadřazenou kompozici. Je to 14 esejů, které nahlížejí kontrakulturu a její podoby z různých úhlů. V první řadě je to underground, k němuž Vodrážka náležel, a také anarchismus. Obě větve však po roce 1989 prakticky uschly. Podle Vodrážky se undergroundová kontrakultura zredukovala na subkulturu a anarchismus se postupně dostal do ideologické pasti, neboť jeho identitu začali mladší, podle Vodrážky zejména levicoví aktivisté odvozovat místo od kultury právě od systému.
Ve výkladu kontrakultury se Mirek Vodrážka opírá o amerického sociologa, historika a rovněž ekopsychologa Theodora Roszaka počínaje jeho základní prací Zrod kontrakultury z roku 1969, která v českém překladu vyšla přičiněním nakladatelství Malvern v roce 2015. Druhým pilířem, důležitým pro českou specifiku kontrakultury, je pojetí Ivana Martina Jirouse a zejména jeho Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975.
Hodnota Vodrážkovy práce spočívá především v polemice s mladší generací zejména k levici se hlásících intelektuálů, ale Vodrážka si všímá i jejich paradoxního oboustranného přibližování k intelektuální pravici. Hlavním cílem polemiky je jejich z Vodrážkova pohledu revizionistický výklad historie 70. a 80. let, metoda vycházející z pojetí ruského, ve Spojených státech působícího antropologa Alexeje Jurčaka. Zjednodušeně řečeno Jurčak zastává podobnou tezi jako Václav Klaus – že režim porazili zelináři a chalupáři. Ne proto, že by žili ve lži, ale proto, že se nebouřili a dokázali v systému žít normálním životem. Jurčak se domnívá, že nikoli ruská liberální inteligence, ale obyčejní lidé jsou skuteční hrdinové, i když se hned nebouří. Vodrážka dopsal knihu dlouho před 24. únorem 2022 a nemohl tušit, že s tímhle datem se Jurčakův výklad ocitne brutální válečnickou zkratkou na smetišti popletených představ a přání. O to větší roli hraje v knize kritika adresovaná řadě českých historiků a sociologů.
Inspirativní, ostře polemickou knihu Mirka Vodrážky Fuck the System vydalo Centrum pro dokumentaci totalitních režimů.
1.6.2022
