Co si mozek zapamatuje a proč zrovna tohle? Je zapomínání součást naší hygieny?
nakl. Práh
Jestliže porozumíme, jak paměť doopravdy funguje, její výpadky nás přestanou vyvádět z míry. Renomovaná americká neurovědkyně Lisa Genova ve své nejnovější knize poutavě a na mnoha názorných příkladech ze života i z nejrůznějších psychologických experimentů vysvětluje principy pamatování si i zapomínání. A zdaleka nejen to.
Úvod
Představte si v duchu korunovou minci. Každý z nás ji viděl nesčetněkrát, takže bychom si ji měli bez větších potíží do detailů vybavit. Přece ji musíme mít vrytou do paměti. Anebo ne? Co přesně má na lícové straně? Je svatováclavská koruna osázená drahokamy? Co je tam za nápis? A kde konkrétně? Určitě? A co lev na rubové straně? Je stejný jako na desetikoruně? Kolik má ocasů? Dokázali byste z hlavy nakreslit obě strany korunové mince, a to do nejmenších podrobností? Jak to, že si ji člověk sice dokáže vybavit, ale přitom si je schopen vzpomenout na tak žalostně málo detailů? Klame nás snad paměť? Vůbec ne. Naopak. Dělá přesně to, co má.
Lidský mozek tvoří neuvěřitelně komplexní systém. Dennodenně zvládá bezpočet úkonů, až je to svým způsobem zázrak – vidí, slyší, rozeznává vůně a pachy, určuje chutě, vnímá doteky či teplotu. Cítí radost, bolest i strach a celou škálu dalších značně různorodých emocí. Dokáže plánovat i řešit problémy. Umí se orientovat v prostoru, postará se, abychom nenarazili do stěny nebo neupadli, když scházíme z chodníku. Pomáhá nám porozumět jazykovým sdělením i je vyjadřovat. Zpracovává touhu po čokoládě i po sexu, projevuje empatii vůči druhým a umožňuje člověku uvědomovat si vlastní existenci. A zároveň má za úkol si to všechno zapamatovat.
Nekorunovanou královnu všech povýtce komplexních schopností lidského mozku totiž představuje paměť. Paměť je podmínkou učení. Bez ní by nám získané informace i nabyté zkušenosti byly nanic. Lidé, jež bychom potkávali, by pro nás navždy zůstávali cizinci. Než by tato věta dospěla ke konci, nedokázali bychom si už vybavit předchozí. Na paměť se spoléháme, když máme po práci zavolat rodičům nebo zapít večer před spaním léky na srdce. Bez ní bychom netušili, jak se ráno obléknout, jak si vyčistit zuby, jak přečíst tato slova, jak hrát tenis či řídit auto. Paměť zaměstnáváme od samého probuzení až do chvíle, kdy se večer odebereme na kutě, a dokonce ani potom nepřestávají paměťové procesy dál běžet. Příběh našeho života, náš narativ, naše identita se skládá ze střípků všech důležitých životních prožitků a faktů. Jedině díky paměti si uvědomujeme, kým jsme dřív byli a kým jsme nyní. Kdo z vás někdy zblízka zažil, jak člověka dokáže zbavit osobnosti i jeho vlastní minulosti Alzheimerova choroba, ten z první ruky ví, nakolik paměť tvoří zcela zásadní složku samotné podstaty našeho lidství.
Jakkoli je však paměť všudypřítomná, navýsost potřebná a po všech stránkách zázračná, k dokonalosti má rozhodně daleko. Lidský mozek není uzpůsobený: aby si uměl na požádání vybavit všechna jména a názvy, vždycky věděl, co všechno máme v plánu, nebo si dopodrobna pamatoval, co přesně a v jakém pořadí jsme ten který den prožili. Ba co víc, drobná selhání jako by přímo tvořila součást jeho továrního nastavení. I těm nejbystřejším z nás někdy vynechá paměť. Dokonce i onen slavný pán, co dokáže z hlavy odříkat sto tisíc desetinných míst z čísla pí, může zapomenout, že má jeho manželka zítra narozeniny nebo pro co se to vlastně vydal do kuchyně. Téměř každý z nás si už druhý den nepamatuje převážnou část toho, co se včera všechno přihodilo. Což podtrženo, sečteno, znamená, že v paměti neudržíme valnou většinu vlastního života. Kolik dní z uplynulého roku si přesně, do detailu vybavíte? V průměru si nevzpomeneme na víc než osm, maximálně deset dní. Z doby jen nedávno minulé si tedy nepamatujeme ani tři procenta všech prožitků a událostí. A z doby před pěti lety to bude ještě míň. Jako by to nestačilo, co nám v paměti nakonec ulpí, bývá navíc dost nepřesné a neúplné.
Vzpomínky bývají až ošemetně náchylné k nezáměrným úpravám i vynechávkám. Schválně, pamatujete si, kde jste byli, kdo byl s vámi a co jste dělali, když státní hranice překročila vojska Varšavské smlouvy, když padla Berlínská zeď nebo když v New Yorku 11. září 2001 sestřelili Dvojčata? Vzpomínky na události, jež nás emocionálně zasáhly a rozrušily, si člověk umí i po letech velice živě vybavit. Jestliže jste pak o nich ale četli v novinách, viděli je ve zprávách nebo je s kýmkoli rozebírali, je víc než pravděpodobné, že jste překvapivě velkou část vašich zaručeně vlastních a detailně propracovaných vzpomínek ve skutečnosti sami vůbec neprožili. Co si tedy mozek – bez ohledu na přesnost – nejspíš zapamatuje? Vaši první pusu v životě. Kolik je šest krát šest. Jak si zavázat tkaničky. Den, kdy se narodil váš syn. Den, kdy zemřela vaše babička. Barvy duhy. Vaši adresu. Jak se jezdí na kole. A co náš mozek nejspíš zapomene? Vaši desátou pusu. Co jste měli minulou středu k večeři. Kam jste dali telefon. Jak se jmenovala učitelka, co vás učila v páté třídě. Jméno paní, kterou jste před pěti minutami potkali. Kvadratické rovnice o více neznámých. Vynést odpadky. Heslo k wifi.
Proč si člověk vzpomíná na svou první pusu, a na desátou už ne? Čím to, že si něco zapamatujeme a něco ne? Paměť má zřetelnou tendenci k úspornosti. Zjednodušeně řečeno, náš mozek se vyvinul, abychom si zapamatovali, co má pro nás význam. A zapomněli, co jej nemá. Převážnou většinu našeho života popravdě tvoří navyklé, rutinní a vcelku bezvýznamné činnosti. Vyčistíme si zuby, osprchujeme se, vypijeme si kávu, jedeme do zaměstnání, pracujeme, naobědváme se, vrátíme se domů, navečeříme se, díváme se na televizi, strávíme na sociálních sítích víc času, než by bylo záhodno, a jdeme spát. Každý den totéž jako včera. Jaké jsme minulý týden strčili do pračky prádlo, si už vybavit nedokážeme. Což je naprosto v pořádku. V takovém případě není zapomínání vůbec na závadu. Asi se víceméně shodneme, že zapomenout, jaká byla vaše desátá pusa v životě, co jste prali minulý týden, co přesně jste měli ve středu k obědu nebo jak vypadá lícová strana korunové mince, nás až tolik netrápí. Nejde o zvlášť podstatné momenty či detaily. Jenže náš mozek často zapomene i spoustu věcí, na nichž nám záleží. Jsou chvíle, kdy bych si vážně moc ráda vzpomněla, že máme vrátit knihu, kterou měla moje dcera už dávno odnést do knihovny, proč jsem to vůbec šla do kuchyně nebo kam jsem zas odložila brýle. Rozhodně se nedá říct, že by to pro mě nemělo význam. Jenže někdy si člověk nedokáže vzpomenout, nikoli protože by to bylo výhodnější, ale protože mozek v pravou chvíli nedostal dostatečně kvalitní podnět, aby si vytvořenou vzpomínku mohl vyvolat.
Drobná všední selhání tvoří zcela běžnou součást nastavení naší paměti. Většina z nás to ale nechápe, protože pořádně neovládá její manuál. Troufám si tvrdit, že bychom si více pamatovali a méně zapomínali, pokud bychom lépe rozuměli, jak mozek v tomto ohledu funguje. Jestliže člověk cokoli zapomene, většinou se nejedná ani o příznak nemoci, ani o vadu charakteru a není to ani reálný důvod k obavám – což bývá obvyklá reakce, kdykoli nás zradí paměť. Jakmile si nemůžeme vzpomenout na něco, o čem jsme v hloubi duše přesvědčení, že bychom si měli pamatovat nebo bychom si dřív, když jsme byli mladší, určitě pamatovali, přepadne nás stísňující pocit, začneme se stydět, nebo nás dokonce jímá hrůza. Vycházíme totiž z předpokladu, že s věkem paměť slábne, pomalu nás začíná zrazovat, až o ni nakonec úplně přijdeme.
Nejen coby neurovědkyně, ale i coby autorka knihy Pořád jsem to já už víc než deset let na konferencích i na setkáních se čtenáři pravidelně hovořím o problematice paměti a Alzheimerově chorobě. Bez výjimky pokaždé na mě pak vždycky někdo z auditoria netrpělivě čeká v předsálí, aby mi sdělil své osobní strachy a obavy ohledně paměti a zapomínání. Mnozí z posluchačů mají rodiče, prarodiče nebo životního partnera, který trpěl či trpí nějakou formou demence. Zblízka zažili, jak bolestné a zničující je pomalu přicházet o veškeré vzpomínky. Jakmile si pak sami nedokážou vybavit, co mají za heslo do Netflixu nebo jak se jmenoval ten film, co v něm hrála Catherine Deneuve, zhrozí se, jestli to nejsou časné příznaky ztráty paměti způsobené nevyhnutelnou nemocí, která je časem zachvátí.
Příčinou obav však není jen hrůza ze stárnutí nebo z Alzheimerovy choroby. Jsou způsobené i nejasným strachem, že by naše paměťové schopnosti mohly být jakkoli narušené. Paměť totiž představuje natolik důležitou součást nás samých, našeho fungování ve světě i naší identity, že pokud člověk začne zapomínat, nemůže si vybavit slova nebo soustavně hledá klíče, brýle či telefon, snadno ho přepadne panika, aby neztratil i sám sebe. Což je vcelku ospravedlnitelná obava. Zapomínání tak sice míváme tendenci vnímat jako svého úhlavního nepřítele, ne vždy ale představuje překážku, již je třeba překonat. Aby totiž naše paměť efektivně pracovala, bez zapomínání se někdy neobejde. A že nám čas od času selže, ještě nemusí znamenat, že je s ní cosi v nepořádku. Byť je tedy zapomínání nepříjemné a frustrující, tvoří zcela přirozenou součást našeho člověčenství. Jestliže porozumíme, jak paměť ve skutečnosti funguje, její výpadky nás přestanou vyvádět z míry. Mnohým z nich se nám pak navíc podaří zabránit, protože budeme vědět, jak se vyhnout obvyklým chybám i nesplnitelným očekáváním. Poté co posluchačům vysvětlím, proč zapomínají jména, proč si nepamatují, kde zaparkovali nebo jestli už si dneska vzali vitaminy, když jim popíšu, jak se vytvářejí vzpomínky, jak se vyvolávají a proč zapomínáme – nikoli kvůli patologickým projevům nemoci, ale protože se nám tak vyvinul mozek – viditelně se jim uleví. Jako by si oddechli. Jako by ke své vlastní paměti zaujali úplně jiný postoj. Jako by jim to vědomí vlilo novou krev do žil. Když si člověk osvojí, jak paměť funguje, když si uvědomí a pochopí, jaký v sobě skrývá potenciál i jaké mívá vrtochy, v čem tkví její omezení a v čem téměř magické schopnosti, nejenže ho přestane vyvádět z míry, pokud náhodou něco zapomene, ale otevře se mu zároveň možnost své paměťové schopnosti zlepšovat.
...................
překlad Karina Matějů
16.5.2022
