Stával se pro ostatní klaunem, aby zamaskoval odcizení
nakl. Slovart
Autor románu, japonský spisovatel Osamu Dazai (1909 - 1948), bez sentimentu zaznamenává náhodné krutosti života a prchavé okamžiky lidské pospolitosti, porozumění a něhy. Jeden z nejprodávanějších japonských románů je důkazem toho, že významné literární dílo nemusí během let ztratit nic ze své nadčasové aktuálnosti.
Předmluva
Viděl jsem tři fotografie toho muže.Na jedné, pocházející, lze-li to tak říct, z období mladosti – odhadem kolem deseti let věku –, stojí u zahradního jezírka obklopen houfem žen (představuji si, že to jsou sestry a sestřenice). Má na sobě kalhotovou suknici s širokými pruhy a nehezky se usmívá. Nehezky? Lidé tupí (myslím na ty, kteří nevěnují pozornost půvabu a ošklivosti) se nad ní asi zatváří neurčitě a slušně podotknou:„To je moc roztomilý chlapec.“Nebude to však znít jako úplně prázdná lichotka, neboť stín jakési běžné „roztomilosti“ nelze tomu dětskému úsměvu rozhodně upřít. Postačí ale, aby se na fotografii zadíval člověk aspoň maličko zběhlý ve věcech půvabu a ošklivosti, vlastně postačí, aby ji zahlédl jedním okem,a hned zavrčí nepříjemně znepokojen:„Jakže, tak podivné dítě!“Potom asi fotografii s odporem odstrčí, jako kdybychtěl smést housenku.Těžko říct proč, ale čím déle jsem se na tu usmívající dětskou tvář díval, tím víc ve mně budila pocit něčeho nepříjemného a odpuzujícího. Smavá tvář to v žádném případě není. To dítě se totiž ani v nejmenším neusmívá.Důkazem toho je, že tam stojí zatínajíc pevně obě ruce do pěstí. Žádný člověk se přece nemůže usmívat se zaťatými pěstmi. Opička je to. Šklebící se opičí obličej. Vlastně jen nakrčená tvář plná ošklivých vrásek.Skoro jsem měl chuť říkat mu „chlapeček-dědeček“,protože na té fotografii má opravdu nepěkný a něčím odporný výraz, až se z něj člověku zvedá žaludek. Předtím jsem nikdy, ani jedinkrát, dítě s tak divným výrazem neviděl.Také tvář na druhé fotografii prozrazuje přetvářku v nečekaně úděsné míře. Je to obrázek studenta. Nedá se přesně určit, jde-li o snímek z let středoškolských nebo vysokoškolských, rozhodně ale zachycuje studenta nebezpečně pohledného. Jenže i v tomto případě jsem z něj měl pocit stejné podivnosti. Jako by to ani nebyl skutečný člověk z masa a kostí. Sedí v proutěném křesle nohu přes nohu, na prsou mu z kapsičky studentského stejnokroje vykukuje bílý kapesník a samozřejmě – usmívá se. Smějící se tvář na tomto snímku už nepřipomíná vrásčitou opičku. Zdobí ji skutečně vydařený krásný úsměv, který se přesto od běžných lidských úsměvů v něčem liší. Není v něm špetka opravdovosti,ať už si pod tím představujeme pulsující krev či plnost prožitku. Je to úsměv lehčí než pták, lehký jako pírko,úsměv pro aršík bílého papíru. Působí zkrátka dojmem něčeho ve všem všudy vyumělkovaného. Nechybí mudomýšlivá póza ani lehkovážnost a zženštilost, ani – jak se dá očekávat – módní okázalost.
Pečlivému pozorovateli neunikne, že v tomto přitažlivém studentovi je něco ošklivého, co připomíná strašidelný příběh. Do té doby jsem nikdy, ani jedinkrát, neviděl mladého muže tak podivného půvabu. Poslední ze tří fotografií je nejhroznější. Vůbec už nelze určit, kolik mu na ní může být let. Zdá se, že hlavu má už zčásti bílou. Sedí v koutě hrozně špinavé místnosti (na snímku je zřetelně vidět zeď na několika místech rozpukaná), natahuje ruce nad malé ohřívadlo a tentokrát se neusmívá. Nemá žádný výraz. Řekl bych, že je tofotografie, z níž čiší neštěstí a opravdová ošklivost, jakoby ten, který si na ní hřeje ruce nad ohřívadlem, už ani nežil. Měl jsem možnost zevrubně prostudovat jeho rysy, snímek byl pořízen poměrně zblízka, obličej je tudíž dost velký. Obvyklé čelo, obvyklé vrásky na čele, obvyklá víčka, oči, nos, ústa, brada, jenže bez výrazu, zkrátka tvář, která nic neříká. Nemá žádnou osobitost. Například jsem se zkusil na fotografii podívat a potom zavřít oči. Sotva je zavřu, zapomenu, co na ní bylo. Dokážu si připomenout stěnu pokoje, malé ohřívadlo, ale dojem z tváře hlavní postavy se rázem vypařil, nevzpomenu si na ni ani s největším úsilím. Tvář pro malíře nezajímavá. Dokonce ani karikaturista by z ní nic nevytěžil. Otevřu oči. Není mi však dopřáno ani tolik potěšení, abych si mohl říct:„Aha, tak takhle vypadá, už jsem si vzpomněl.“ Přehnaně řečeno, i když otevřu oči a znovu se na fotografii zadívám, nemůžu se upamatovat. Je mi jenom jaksi nepříjemně, zneklidním a dostanu chuť odvrátit zrak.Člověk, na nějž už, jak se říká, „sáhla smrt“, by byl možná výraznější a výmluvnější než tento tvor, na jehož lidském krku jako by seděla hlava tažného koně, tvor,který ač neznámo čím, způsobí, že vám přeběhne mráz po zádech a pocítíte nevolnost. Dosud jsem nikdy, opravdu ani jedinkrát, neviděl muže s tak podivnou tváří.
přeložila Zdenka Švarcová
12.5.2022