Tehdy, v 50. letech 20. století, byli přesvědčeni, že ledovce jsou věčné...
nakl. Argo
Islandský autor Andri Snaer Magnason v knize O času a vodě dokázal zkombinovat prastaré mýty, vlastní rodinnou historii a vědecká fakta do přesvědčivého, znepokojivého obrazu: náš svět, tak jak ho známe, mizí, a chceme-li, aby se i naše děti mohly šťastně sejít u rodinného stolu se svými vnoučaty, každý z nás musí proměnit slova v činy.
Nechť zažijete zajímavé časy
Všímej si, čeho si všímáš.
Þorvaldur Þorsteinsson
Když k nám přijedou hosté ze zahraničí, beru je občas na projížďku ulicí Borgartún, které říkám Boulevard of Broken Dreams. Ukážu jim Höfði, bílou dřevostavbu, kde se v roce 1986 setkal Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem. Řada lidí ten dům vnímá jako symbol konce éry komunismu a pádu železné opony. S ním sousedí černá krabice ze skla a mramoru, kde dříve sídlilo vedení banky Kaupþing. Když banka v roce 2008 přišla na mizinu, následoval čtvrtý největší krach v historii kapitalismu, a to nikoli v přepočtu na hlavu, nýbrž v absolutních číslech: 20 miliard dolarů, zhruba dva tisíce miliard islandských korun, dva miliony milionů. Neraduju se z cizího neštěstí, ale zažít kolaps dvou obřích ideologií ještě před dosažením středního věku mi připadalo fantastické. Udržovali je při životě lidé, kteří v převládajícím mocenském a vzdělávacím systému vystoupali až na vrchol, a protože stáli na špičce pyramidy, požívali značných výhod. Lidé uvnitř těchto společenských struktur se až do posledního dne museli tvářit jakoby nic. 19. ledna 1989 prohlásil Erich Honecker, vrcholný představitel východního Německa: „Berlínská zeď bude stát i za padesát, ba i za sto let.“
V listopadu téhož roku zeď padla. 6. října 2008 sliboval ředitel banky Kaupþing v televizním pořadu Kastljós poté, co jeho peněžní ústav od islandské centrální banky Seðlabanki obdržel nouzový úvěr: „Stojíme si velmi dobře a nepochybujeme, že ty peníze vrátíme […]. To můžu říct bez uzardění.“ Tři dny nato banka zkrachovala. Když se systémy hroutí, vysvobozuje se jazyk z okovů. Slova, která měla vystihovat skutečnost, zůstávají viset ve vzduchoprázdnu a pozbývají platnost, učebnice přes noc zastarávají a společenská hierarchie se rázem přeskupí. Lidé najednou s obtížemi hledají výrazy a pojmy, které by dokázaly popsat realitu. Höfði a ústředí banky Kaupþing od sebe dělí travnatý palouk a uprostřed něj stojí prořídlý hlouček stromů: šest smrků a jedna vzrostlá vrba. Lehl jsem si v proluce mezi oběma budovami na trávu mezi stromy, zadíval se do nebe a uvažoval, který systém se asi sesype teď a jaká velká myšlenka ho nejspíš vystřídá.
Vědci poukazují nato, že planeta Země, sám pramen života, nám vypovídá službu. Hlavní ideologie 20. století pohlížely na Zemi a přírodu jako na levnou a nevyčerpatelnou surovinu a beztrestně jim to procházelo. Lidé se tvářili, jako by zemská atmosféra dokázala absorbovat emise donekonečna, moře mohlo odpad polykat věčně, půda zatěžovaná stále větším množstvím hnojiv plodila čím dál víc a řada zvířecích druhů mohla donekonečna uhýbat člověku, jenž si uzurpuje stále větší prostor.
Prokáže-li se, že vědecké prognózy stavu oceánů, atmosféry, dynamiky počasí, ledovců a přímořských oblastí se nemýlily, můžeme si položit otázku, které slovo dokáže podstatu tak rozsáhlé problematiky vyjádřit. Která ideologie něco takového obsáhne? Co si mám přečíst? Miltona Friedmana, Konfucia, Karla Marxe, Zjevení Janovo, korán či védy? Jak máme zkrotit naše tužby, spotřební návyky a posedlost hromaděním, které dříve či později povedou k ochromení života na zeměkouli, jak předpovídají veškerá měření?
Dá se říct, že tato kniha pojednává o „času a vodě“. V příštích sto letech se povaha vody na Zemi zásadním způsobem promění. Převážná většina ledovců až na oblasti severního ajižního pólu roztaje, hladina oceánů stoupne, teplota na Zemi se zvýší, což nevyhnutelně povede k obdobím sucha a záplavám, a kyselost oceánů vzroste víc než za posledních padesát milionů let. To vše se odehraje za života dítěte, které se narodilo právě dnes a dožije se stejného věku jako moje pětadevadesátiletá babička. Nejmocnější síly Země se vymkly geochronologické rychlosti, nyní je jejich působení patrné během jednoho lidského života. Změny, které dříve probíhaly po statisíce let, se nyní odehrávají za pouhé století. Taková rychlost je doslova mytická. Dotýká se veškerého života na Zemi a kořenů všeho, o čem přemýšlíme, co si vybíráme, co vyrábíme a čemu věříme. Zasahuje všechny, které známe, i všechny ty, které milujeme. Změny, se kterými se potýkáme, jsou složitější než většina běžných problémů, se kterými si naše mysl musí poradit. Přesahují veškerou naši předchozí zkušenost. Náš jazyk ani metafory, které využíváme k pochopení skutečnosti, na ně většinou nestačí. Tyto procesy můžeme také přirovnat k nahrávání hluku doprovázejícího sopečný výbuch. Ve většině přístrojů se zvuk při určité hlasitosti láme a je slyšet jen bzučení.
Většina lidí vnímá sousloví „klimatická změna“ jako bílý šum. Utvořit si názor na méně závažná témata je snazší. Když se zničí něco v ceně milionu korun, někdo zastřelí zvíře nebo se překročí rozpočet nějakého projektu, snadno to pochopíme. Když ale jde o něco nekonečně velkého a nesmírně cenného, vlastně o samotný základ našeho života, nedokážeme adekvátně zareagovat. Jako by mozek nebyl s to takové měřítko obsáhnout. Bílý šum nás mate. Čteme novinové titulky a jsme přesvědčeni, že jim rozumíme: „tání ledovců“, „teplotní rekord“, „zvyšující se kyselost oceánů“, „nárůst emisí“. Mají-li vědci pravdu, jsou tato slova závažnější než vše, co se v historii lidstva dosud odehrálo. Kdybychom je plně pochopili, asi by měla přímý dopad na naše chování a rozhodování. Zdá se ale, že devětadevadesát procent jejich významu je přehlušeno šumem. Šum možná není správná metafora, protože fenomén, o kterém mluvím, se spíš podobá černé díře. Tu žádný vědec nikdy neviděl, ačkoliv černé díry mohou dosahovat hmotnosti odpovídající milionům Sluncí a dokážou pohltit veškeré světlo. Černou díru můžeme detekovat jen tak, že se díváme mimo ni a pozorujeme přilehlou vesmírnou mlhu a hvězdy. Když mluvíme o jevech, které se týkají veškeré vody na Zemi, celého zemského povrchu i atmosféry, pak tato problematika všechen význam jednoduše pohltí, protože je nepředstavitelně rozsáhlá. Lze o ní psát jen tak, že se k ní přiblížíme zezadu, ze strany či zespoda, budeme skákat v čase dozadu a dopředu, psát osobním i velmi vědeckým tónem a využívat jazyk mytologie. Musím o těch záležitostech psát tak, že vlastně nebudu psát přímo o nich; musím proniknout za ně, abych pokročil vpřed. Žijeme v době, kdy se myšlení i jazyk vymaňují z ideologických okovů. Žijeme v časech kletby, jejíž původ se mylně připisuje Číně, ale vlastně platí pro nás pro všechny: „Nechť zažijete zajímavé časy.“
přeložila Marta Bartošková
5.5.2022
