Meda Mládková 1919 - 2022

Tomáš Weiss

Zemřela historička umění, sběratelka a mecenáška Meda Mládková. Ve věku 102 let podlehla zdravotním obtížím souvisejícím s pokročilým věkem. V tiskové zprávě to v úterý oznámila Nadace Jana a Medy Mládkových a Museum Kampa, které Mládková založila.

 

Meda Mládková (* 8. září 1919 Zákupy, roz. Marie Sokolová) byla historičkou umění, sběratelkou, mecenáškou, zakladatelkou Nadace Jana a Medy Mládkových a Musea Kampa.

Po skončení druhé světové války, kterou strávila částečně v zahraničí, vystudovala ve Švýcarsku ekonomii. Po komunistickém puči se odmítla vrátit do Československa a zůstala v cizině. V Paříži, kde v padesátých letech žila, provozovala české nakladatelství Editions Sokolova (například vydala vůbec první samostatnou monografii malířky Toyen) a zároveň vystudovala dějiny umění. Ve francouzské metropoli se seznámila s malířem českého původu Františkem Kupkou, jehož díla začala intenzivně sbírat, a s Janem Mládkem, jedním ze zakladatelů Mezinárodního měnového fondu, se kterým uzavřela manželství. V roce 1960 se přestěhovala do Washingtonu.

Dům ve Washingtonu byl otevřený celé řadě významných osobností – jak původem z Československa (Ferdinand Peroutka s chotí, Jiří Voskovec a další) a střední Evropy, tak představitelům kulturního a politického života z USA (mj. Madeleine Albrightová). Při svých návštěvách v Americe u Mládkových pobýval kupříkladu legendární spisovatel Bohumil Hrabal nebo pozdější prezident Václav Havel.

Ve Washingtonu se Meda mj. věnovala komplexní rekonstrukci velkých vil – rodinných domů, které podle svých návrhů celkově renovovala včetně nastavení vnitřního provozu a vybavení nábytkem a dekoracemi či uměleckými díly.

Od roku 1967 jezdila Meda Mládková do Československa a pravidelnou sběratelskou činností podporovala umělce, kteří nemohli svobodně vystavovat. Tato sbírka je základem dnešního Musea Kampa, které založila po svém návratu do Čech po sametové revoluci v roce 1989.

zdroj: Museum Kampa

Ukázka z knihy Meda Mládková - Můj úžasný život:

V druhé polovině šedesátých let v Československu nedocházelo jen k uvolňování politických poměrů – zrušení cenzury a opětovné umožnění svobody projevu a shromažďování – situace se začala měnit i ve sféře umění. V roce 1965 byl v tajném hlasování zvolen předsedou Svazu československých výtvarných umělců Adolf Hoffmeister, spisovatel, kreslíř, bývalý prvorepublikový redaktor Lidových novin a pozdější velvyslanec v Paříži. Spolu s ním se ve svazu prosadilo liberálně uvažující vedení a někteří do té doby zakázaní autoři díky tomu mohli opět veřejně vystavovat. Byť Národní galerie a jiná prestižní místa jim stále byla nepřístupná. V této atmosféře přijela do Československa Meda Mládková. Po devatenácti letech v exilu. Jejím cílem bylo proniknout do světa zdejších nonkonformních umělců. Kromě vlasteneckých motivů ji sem samozřejmě vedla i zvědavost a ambice objevit originální tvůrce, kterými by americkou kulturní veřejnost překvapila.

Když jste si v roce 1967 koupila letenku do Prahy, bylo to spontánní rozhodnutí, nebo jste o té cestě uvažovala už delší dobu? 

Měla jsem to promyšlené. Dost lidí mi totiž cestu rozmlouvalo. Patřil mezi ně i můj manžel. Měli jsme o tom několik vzrušených debat, pomatuji si třeba na jednu v New Yorku, při níž byl ještě Ferdinand Peroutka a Jiří Voskovec. Všichni tři byli proti mně a argumentovali, že svou cestou bych některé umělce mohla ohrozit, že je kvůli zájmu o mě a mého muže ze strany Státní bezpečnosti riziková, a ať proto raději nikam nejezdím. Trvala jsem na svém. V zápalu debaty to Voskovec nevydržel a hodil mým směrem popelník. Netrefil.

Jak jste si prosadila svou? 

Věděli, že jsem umanutá a že mě stejně nezastaví. Spoutat mě přece nemohli. Navíc to mělo i jeden čistě ženský rozměr, proti němuž byli pánové v úzkých. Roky jsem si kupovala šaty pro příležitost „až jednou pojedu do Prahy“. Po těch letech jsem už měla tolik narvaných skříní, že nebylo, kam je dávat. Bylo načase je trochu provětrat.

Proč jste tolik stála o to, poznávat nonkonformní československé autory? Měla jste přece svého Kupku. 

To je pravda, ale nějak intuitivně jsem si říkala, že teď se otevírá jedinečný prostor pořídit si další výjimečná díla. Země, která zrodila Kupku, přece musí disponovat dalšími skvělými tvůrci. Vedle toho mě sběratelství pohltilo, bylo to tak trochu jako droga. A důležitý motiv byl samozřejmě i ten vlastenecký – chtěla jsem pomoci talentovaným lidem, o něž ve světě ani doma nikdo neměl zájem.

Jaký byl váš první pocit, když jste vystoupila na ruzyňském letišti? 

Neletěla jsem z Washingtonu rovnou do Prahy, nejdřív jsem se zastavila v Paříži, ve Švýcarsku a Německu za známými. Někteří z nich mě upozorňovali, ať se připravím na šeď a zmar, ale zas tak hrozné to nebylo. Bylo před pražským jarem, z lidí byl cítit optimismus. Venku bylo krásně, byl květen, kvetly stromy a svítilo slunce.

Kam vedly vaše první kroky? 

Druhý den po příletu jsem se vydala na Hrad za ředitelem Národní galerie Jiřím Kotalíkem, kterého mi několik lidí v Americe doporučilo. Zprvu jsem ale skončila u jeho sekretářek. Když jsem jim řekla, že jsem přijela z USA kvůli umění a že bych s ním chtěla mluvit, vykřikli na mě, jestli jsem se nezbláznila, jak si to představuji, že si musím podat nejdřív oficiální žádost. Když jsem se ptala, za jak dlouho mě vyrozumí, odsekli, že za čtrnáct dní. Jen jsem povzdechla, nechala mu vzkaz a k němu přiložila doporučující dopis. Byl od emeritního ředitele Solomona R. Guggenheima, zakladatele slavného newyorského muzea. Ještě ten den odpoledne v hotelu Jalta na Václavském náměstí, kde jsem byla ubytovaná, mě zastihl telefonát od Kotalíkových sekretářek, že pan ředitel mě očekává druhý den ráno v deset hodin.

................

3.5.2022