I Britské ostrovy zažily za druhé světové války okupaci

nakl. Argo

Německá invaze na Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu začala 30. června 1940 a byla dovršena kapitulací ostrova Sark 4. července 1940. Z ostrova Alderney byli všichni až na dvacet obyvatel evakuováni do Británie, spolu s mnoha muži ve věku vhodném pro vojenskou službu a některými ženami a dětmi z Jersey a Guernsey. Ostrovy byly osvobozeny až 8. května 1945. Byly jedinou částí Britských ostrovů, která během druhé světové války zažila okupaci. Mary Chamberlainová - V utajení

KAPITOLA PRVNÍ

DORA

Londýn, o několik měsíců dříve, březen 1985

Prosím, nezlobte se, že Vám píše někdo, koho neznáte, ale snažím se dohledat jistou Doru Simonsovou nebo Simmonsovou, naposledy spatřenou v roce 1943 na ostrově Jersey. Myslím, že pracovala jako porodní asistentka… Dopis byl napsaný na hlavičkovém papíru penzionu Huntington Bed & Breakfast v Bloomsbury a datovaný 24. března 1985. Dora tyhle podniky dobře znala. Vzorované koberce, polyesterové povlečení, kompletní anglická snídaně. Zkrátka laciné. Vaši adresu mi poskytl pan Joseph O’Cleary z La Ferme de l’Anse ze Saint Martinu na ostrově Jersey… Dora přeložila dopis na polovinu a ztěžka dosedla na kuchyňskou židli. Hruď se jí tak sevřela, že se téměř nemohla nadechnout. Neměla zdání, kdo ten Joseph O’Cleary je. Představa, že by i po všech těch letech na farmě někdo žil, se příčila jejímu rozumu, a už vůbec netušila, kde mohl vzít její adresu. Nikomu ji při odjezdu nedávala. A se žádným Irem se také nesetkala, anebo pokud ano, tak na to zapomněla. Ať byl ten O’Cleary, kdo chtěl, uvedl její jméno špatně. Jmenuje se Simonová. Ne Simonsová. Ani Simmonsová. Nebylo těžké to takhle poplést, když jste ji neznali osobně. Taky to mohl být podvod. Odpověděla by a vzápětí by jí vnutili předplatné časopisu Reader’s Digest nebo členství v nějakém kuchařském klubu, o který neměla nejmenší zájem. Podobné dopisy jí chodily v jednom kuse. Blahopřejeme! Získáváte hlavní cenu v naší milionové loterii! Pokud si ji chcete vyzvednout, objednejte si roční předplatné…

Dora dopis zmačkala. Přešla ke dřezu a natočila do konvice vodu. Šálek čaje. To bude ono. Jak se jen za ty roky poangličtila, při každé krizi teď pije čaj. Už ho dokonce snese i s mlékem. Pustila si rádio. Zpívali v něm něco řvavého a nemelodického. Natáhla se po cigaretách a koutkem oka mrknula na zmuchlaný papír na stole. Nevěděla, co hrají za skladbu, hudba to v jejích očích ale rozhodně nebyla. Nemělo to žádnou melodii, jenom jednotlivé úseky, které se pořád dokola opakovaly a rvaly jí uši. Znovu otevřela dopis, rozložila ho a prsty vyhladila záhyby. …i když mě upozorňoval, že nemusí jít o současnou adresu. Proto bych Vás chtěla požádat – pokud nejste Dora Simonsová (nebo Simmonsová) –, zda byste byla tak laskavá a odpověděla mi, abych Vás mohla ze svého pátrání vyškrtnout. Vstala a pro jistotu se opřela o opěradlo židle. S přátelským pozdravem Barbara Hummelová Pisatelka nijak nenaznačila, proč se chce s Dorou spojit. Doře její jméno nic neříkalo.

Třeba byla Barbara Hummelová jedním z miminek, která přivedla na svět. Málokdy se dozvěděla, jak se budou jmenovat. O tom se rozhodovalo až později, při křtinách, a na ty porodní báby nikdo nezval. Navíc Hummelová nebylo anglické příjmení. Spíš skandinávské. Nebo německé. Dopis byl napsaný dokonalou angličtinou, ale to nic neznamená, pomyslela si, na kontinentu umí učit cizí jazyky mnohem lépe než v Anglii. Na kontinentu, jako by Anglie nebyla součástí Evropy. Jako by ani ona nebyla její součástí. Hummelová mohlo být samozřejmě také vyvdané příjmení. Vyřídí ten dopis později: Vážená paní Hummelová, děkuji za Váš dopis ze dne 24. března 1985. Anebo ho může ignorovat, předstírat, že jí nic nepřišlo, znovu ho zmačkat a hodit do odpadků. Může to být smyšlené příjmení. Může jít o zločinné spolčení. Co když ji chtějí vydírat?

Vypnula rádio. Venku pršelo, a navíc foukal vítr. Konvice se s cvaknutím vypnula a Dora nalila vodu do čajníku. Alespoň že se ještě neuchýlila k čajovým sáčkům. Tolik se zase nepoangličtila. Stále používala sypaný čaj. Skutečné čajové lístky, které se ve vodě rozvinou a pak prospívají kompostu. Vylouhované lístky slévala do sítka ve dřezu a pak je přidávala do kbelíku, do kterého vyhazovala slupky a jádřince z jablek a který jednou denně vynášela na kompost. Zahrada byla její chloubou a radostí. Strýček Otto se o ni nezajímal. Byl rád, že se jí Dora ujala. Aspoň ušetřím, prohlásil. To ale nebyl pravý důvod. Byl přesvědčený, že to pro ni bude terapie, a nemýlil se. Trvalo jí roky, než ji dala do pořádku. Keře teď byly husté a vysoké, trvalkový záhon bujný a barevný a třešeň – nesoucí oblíbené ovoce jejího otce – dospělá a plodná, i když její úrodu mnohdy snědli dřív ptáci než ona. Nebude to trvat dlouho a třešeň se obalí květy. Objevovaly se vždycky spolu s kaméliemi, po magnólii, a vytvářely hotový vodopád růžové, který z týdne na týden zaplnil celou zahradu. Vysadila do ní plaménky a popínavé růže, vistárii a hortenzii, takže se tam v průběhu roku objevovaly další tóny květinové palety a zaplňovaly ji sladce nostalgickou vůní. Zakrátko pokvetou i narcisy. Nepoddajné narcisy. Sledovala, jak je vítr ohýbá a jak déšť buší do poupat.

Zamračené nebe nedávalo naději na oddech. Bude se muset postavit živlům, obléknout si trenčkot, nasadit nepromokavý klobouk a obout pevné polobotky. Tak bude dostatečně v suchu. Vodu ze sebe setřese a zase se narovná, jako narcisky. Deštníky nesnáší. Zabírají místo a ve větru se obracejí naruby. Možná by mohla té Barbaře Hummelové napsat a zeptat se jí, proč chce Doru Simonovou vypátrat. Šlo by to, aniž by přiznala, kdo je? Jsem v kontaktu s Dorou Simonovou (povšimněte si prosím správné podoby jejího příjmení), která mě požádala, abych se Vás zeptala, proč si ji přejete dohledat. A dost. Nic jí nehrozí. Dech se vrátil k normálu, ruce se zklidnily, krize pominula. Není to nic než dopis. Znovu ho zkroutila a vyhodila do koše na odpadky.

Z komory pod schody vytáhla nákupní tašku na kolečkách, zkontrolovala, že má peněženku a klíče, a v chodbě pohlédla do zrcadla, aby se před odchodem ujistila, že je upravená. Kdy jí takhle zbělely vlasy? Pořád je měla husté a zvlněné, jejich sytá sluneční barva se však dávno proměnila v zimní tóny. Připomínaly srst polární lišky nebo zajíce běláka. Možná by si je měla obarvit. Nevolila by nic výrazného, nic křiklavého. Nejspíš jen přeliv, tlumený odstín, který by jim dodal barevný nádech. Její koruně krásy. Nosila je teď sčesané dozadu, všechny kudrny natažené a vyhlazené, sepnuté do jednoduchého uzlu. Působila v něm přísně, nepřístupně. „Lidé si myslí, že není snadné se s tebou sblížit,“ řekl jí jednou Charles. „Že jsi odtažitá. Hrozivá.“ „Nezatěžuje to rozpočet,“ odpověděla. Jak si měla ze své penze z univerzity dovolit pravidelné návštěvy u kadeřnice? Mohla si tehdy požádat o povýšení, jenže na to nikdy neměla dost sebevědomí.

Po všechna ta léta strávená prací jí stačilo, že ve své kategorii patří mezi nejlepší. Její srdce zemřelo už za války, to si dobře uvědomovala. Tělo zatím přežívalo, teď ji však všechny ty roky začínaly dohánět. Vypadala staře. Slušel by jí krátký účes? Kdyby dala svým vlnám volnost? Dobrý střih by vydržel i měsíce. Vtáhla tváře, pootočila hlavu a koutkem oka se prohlížela. Ubral by jí roky. Byla ve svých zvyklostech neústupná a věděla to o sobě. Charles jí to říkal v jednom kuse. „Jsi jednoduše tvrdohlavá.“ „Mám svoje návyky,“ prohlásila Dora. „Jsou prostě jiné.“ Byla pravda, že se nikdy nemusela nikomu přizpůsobovat, brát ohledy na potřeby někoho druhého, tedy alespoň od smrti strýce Otta.

Narazila si klobouk do deště a sklopila jeho krempu. Na chvilku zaváhala a pohlédla na koš na odpadky, ve kterém vězel zmačkaný papír. Ten dopis ji tahal zpátky na místo, o němž byla přesvědčená, že ho nebude muset už nikdy navštívit. Znepokojoval ji. Nesnášela, když ji něco takhle disharmonizovalo. To bylo pořádné slovo. Svým způsobem hodné němčiny, už kvůli tomu počtu slabik. Vyvedlo ji to z rovnováhy. Od války držela otěže svého života pevně v rukách, její sebekázeň však byla chabým vězením s mřížemi pružnými a tenkými jako vlákna pavučiny. Není divu, že chce změnit účes. A co si rovnou pořídit i umělé opálení, když už v tom bude? Nebo plastiku. Uniknout do někoho jiného. To je vážně tak hrozivá? Knížky z knihovny. Nahlédla do nákupní tašky na kolečkách. Samozřejmě že je tam dala, když je dočetla. Dělala to tak celý život. Asi už stárne. Zapomíná. Vytvořila si proti tomu jisté strategie. Neustále se něčím zaměstnávala, zvlášť teď, po odchodu na odpočinek.

„Nikdy se nenuď,“ říkával jí otec. „Neboj se ale vychutnat si nečinnost.“ Byl samé úsloví. Myslela na něj každý den, i když zemřel už před víc než padesáti lety. Díky myšlenkám mrtví žijí dál, stávají se nesmrtelnými. Kdo bude vzpomínat na ni? Neměla vlastní děti. „Prach prachu.“ I to říkával její otec. „Věda nám poskytuje odpovědi. Kdo potřebuje rabíny a kněží?“ Hrála závodně bridž, neustále trénovala, rozdávala si karty na kuchyňském stole a tři večery v týdnu chodila do klubu. Jezdila na turnaje do Eastbournu nebo Scarborough. Každý čtvrtek měla pěvecký sbor, jezdila autobusem na zastávku Tufnell Park. Taky cvičila na klarinet, kupovala si noty v hudebninách Boosey & Hawkes na Regent Street. A když z Kentu přijel Charles, jednou týdně spolu povečeřeli, buď u ní doma, nebo v restauraci. „Co kdybychom spolu bydleli,“ navrhl. „Nemusíš si mě brát.“ „Mně to vyhovuje tak, jak to je.“ A měla taky zahradu. To byla její opravdová radost. Pletí, prořezávání, stříhání a krácení. Vypadala divoce, ale nebyla neuspořádaná. V La Ferme de l’Anse rostla vistárie, zkroucená letitá rostlina, která objímala průčelí domu a v květnu byla v plném květu. V duchu ji viděla, její skvostné voňavé ověsy v odstínech ametystové a purpurové. A taky růže. Divoce rostoucí popínavé růžové v živém plotě, opojně vonící bílé nebo vínové stromkové růže v záhonech. Nikdy dřív si na ně nevzpomněla. Cítila, jak jí v podpaží vyrazil pot, jak se jí roztřásly nohy a ruce. Chytila se okraje stolu. Klid. Jenom klid. Zhluboka se nadechla. Seber se. Pokoušelo se ji její nevědomí znovu vytvořit? Jde snad o dávnou vzpomínku, křehkou a nepřesnou, která se teď začala množit a proměňovat jako rakovinná buňka? Je snad její zahrada pouhým mementem mori, připomínkou? Ale čeho? Času? Lásky?

...........

překlad Klára Šumová a Jiří Hrubý

8.4.2022