Víš, Jozefe, tohle’s mi neměl dělat! Neříct ani vyliž nám p...,
nakl. Kodudek, Památník národního písemnictví
Soubor sedmi obsáhlých dopisů dřevorytce Josefa Váchala (1884–1969) jeho jedinému žáku a celoživotnímu příteli Josefu Hodkovi (1888–1973), napsané mezi lety 1949 a 1963 je nemožné vnímat chladně. Texty jsou to osobité obsahem, větnou stavbou a typickým prorocko-kazatelským tónem a svérázným humorem tohoto českého každým coulem originála.
Ukázka:
Napsal jsem už ve svém Malíři na frontě, že čtenář může se rozhodnout buď pro Medka, či pro Haška. Dnes zapomenuti jiní lidé, než-li byl Medek, nejen u nás. Nesetkal jsem se po dlouhá léta se jménem nejslavnějšího ruského malíře Roericha, jehožto dílo vesměs v USA se nalézá a který kdys v Manesu mně okouzlil. Revoluce zasáhla krom hospodářství i ducha a vše z dřívějška tilé a krásné, bylo nám dnes vyvlastněno, či-li dle slov K. Horkýho: „Bylo nám to vzato tak prostě, jako z kapsy se vezmou zděděné hodinky.“ Říká se nám, že to vyvlastnění je pouze pro vlast, aby vlastnili vše ti, kdož nic nevlastnili, ale je to vlastně – škoda slov. Protože jsme přesvědčeni, že vše, co se jinak předělává a líčí, jest dílo ďábla, nepřítele Božího, tedy i přírody, tím jejím podmaňováním i těmi chystanými výlety mimo Zem. Komunismus zničil jako žíravou kyselinou to, co příroda dává lidem na společných citech. Zůstaly jen nízké pudy s reformovaným prý humanismem a je to vlastně jen boj o židovskou světovládu. Na lehkověrný český optimismus dopadnul mrzský pessimism semitský a tož jsem stal se posledními léty jedním z posledních melancholiků ze staré doby, pessimističtější než Schopenhauer, vzdor té zábavě, kterou občas se starými bábami na poli mívám.
Namítneš, že přece jen jisté klady nová doba nám přinesla, od t – stůj pero, ať zaměním tě za nové a i nový inkoust si béřu! Od psaní vyrušila mne včera ve čtvrtek 19. listopadu zpráva v Lid. Demokracii, přinášející občas zprávy o „zapadlých vlastencích“, samozřejmě zaplacené, že dne 16. náhle zemřel básník a spisovatel dr. Josef Šimánek. Pohřeb v pátek ve 14. hodin na vinohrad. hřbitově. Byl jsem vzrušen tímto oznámením, neb o rok či o dva starší mne přítel – mrtev! Tož už je TAM. Kde, mohu si na desaterý způsob vysníti. Přítel od roku 1906 do let kolem roku 1913. Oženil se on, oženil jsem se já a cesty naše se zas oddělily. Posledně jsem ho viděl a s ním mluvil tuším před 16 léty a doprovodil jej k domovu. On k mým řečím zacpával si uši a dělal patřičná zednářská gesta – .˙. bratří ze staré gardy zapláčí dnes nad snaživým a ušlechtilým zedníkem, jistě přijavším svátost posledního pomazání! A tak se tam sejdou na hřbitově duše podnájemníka kdys Šimánka a kvartýrské, mé matky, kde as dva roky dlel a doktorát dělal, jehož oslava celou ulici vzbouřila. Půl kilometru od nich pohřbena byla v r. 1909 fenka ital. chrtka, kterou oba dva spolu tehdá jsme ubíti museli.
Ach! Nechávám lkání a bědování, neb máme každý setsakramentsky svůj život napredestinován a neujdeš souzenému. Museli jsme se před víc než pětapadesáti léty sejít, abychom tuctu lidem úlohu jim přidělenou dohrát nechali a ten šaušpíl Prozřetelností s námi sváděný nekazili. Jistě už je na věčnosti i Hermína Schleichertová, o Weinfurterovi, cestovali Fričovi a globetrotru Čermákovi nemluvě. Už i vybledá přípis Šimánkův v jeho knize Křišťálový pohár, o jejíž zneužití vedli jsme oba soudní spor s nakladatelem Zmatlíkem a kteréžto připsání zní: „Josefu, Pepíčkovi Váchalovi, jenž v mystických vždy vodách loví a v taji vonných spodniček, dal Šimánkovic Pepíček.“ Tehdy začínala sezona dadaismu, a co pak jsme spolu netančili, za bílého poledne na chodníku ulice, Petite Tonkinoise? A kterak jsme se vraceli napilí po Chianti a muškátovém z italské vinárny u Perňoly? Anebo kterak jsme zasedali s mafií státoprávníků v lesní rokli u Jindřichova Hradce a kterak jsme se chovali tam při koncertu, a na besedě katolické inteligence v létech pozdějších? Je-li říše Duchů, tož se tam dobře baví o tom s básníkem Odvalilem, knězem z Kartouz. Slyším v duchu tohoto lidumilného a štědrého kněze, který vše rozdal, jak tam Šimánka v záhrobí poučuje: „Kartouzy? Dnes? Potřebovalo se as pět set lidí z lehkého na těžký průmysl převést a na jejich místa dát pět set ženských z jablonecké bižuterie. Ale to stát nesmí, a tož si na tuhle trestnici vzpomenuli. Doplnili ten počet vězni z Mírova a odjinud, vystavěli tam nové budovy a pět komínů chrlí ve dne v noci kouř. Umělé hmoty tam vyrábějí a bižuterii. Aby to šlo rychleji, zavádějí tam vysokoproudné napětí, staví stožáry pro vedení a kácí v oboře staré stromy, i Váchalův dub, tři sta let starý. Váchal? Zuří a proklíná, kdykoliv jde kolem sáhů rozřezaného z dubu dřeva. Ale on je ďáblu dávno zapsaný a tahle selanka v nebi by mu nestačila. Jeho osud je spjat s osudem kácených stromů a vyvražďované zvěře. Nejen na jatkách a honbách, ale i těch obětí lékařské vědy. Ostatně nemáme jistotu ani my, tady, zda-li ty miliony opic, prasknuvší na ty pokusy s léky proti obrně, nejsou vtělení zase ti experimentátoři z minula.
Tamhle jde, pane kolego Šimánku, kolega Kašpar, kdys z Nicova – to si o tom lumpovi V. více spolu pošprechtíte. Bouška, Sigismund? Och je, ten je stále jen…“ Dr. Šimánek byl jistě též dobou odstaven a i jeho jubileum prošlo dost tiše. Já on něm léta už nic nezvěděl, měl-li ještě dům, jejž vyženil, a jakého titulu se mu do výslužby dostalo. Snad: vrchní archivářský rada. Jistě byl též dědečkem, neb dcera se mu už před 15 léty vdala, a určitě trávil klidný svůj věk, zamilován do antiky. Ale jeho Božstva a kulty už to víc nebyly a ty Kapky jedu, vydané v době, kdy u nás bydlel, vstřebaly se ideově do zednářství. Zemřel náhle… Snad ho netrefil šlak, když teprve teď nabídli mu kýs dědicové po zemřelé Elišce K., kterou jsem, ubožáka, defloroval as v roce 1904, rukopisný román o frajmauerech, s podotknutím, aby až jí bude finančně nejhůře, došla si s ním k Šimánkovi, ten že určitě jí za onen paskvil padesátikorunu dá? Že by to měl z kouření cigaret, imfart? Josefe, Jozefe, volám za Ním do záhrobí, Tebe as spořádaný život rodinný umořil, Tys nestřídal potravu a ženský – o zdravotních likérech ani nemluvě – a také, chudáčku, nebyls na tom jako já, nemoha si dopřát ani dumlíků (tuřínu), když v Praze koupiti se nedá. Měl’s to asi napredestinováno, že Tebe tato válečná kdys strava, pravý to lék pro starce, minula. Já letos napsal v jistém říkání pro Nové Město na Moravě, že jedině s válkou řišedší zas ku cti tuřín ozdraví příští generaci, až jednou to stroncium s hůry padat začne. Aby mládež, dokud má zuby, pilně dumlíky hryzala, neb je v nich fůra vitamínů.
A vidíš, Jozefe (Hodků), neseženeš tohoto prevíta nikde. Jeden občan od nás celý měsíc ztrávil hledáním semen tuřínu, než je sehnal. Až nedávno byla v Lid. Demokracii zprávička, že kdes v Pošumaví sklidili ze dvou hektarů tisíc centů dumlíků. Jest-li to tam sami snědí, jak zdravej národ z toho vzejde! Já začátkem října objevil na státního statku dvou korcích, mezi zasázenou mrkví pro dobytek, nějaké zelené pod chrástem bulvy, i dím, toť nějaká vodnice. Přinesu to domu a M. prá, že to bude tuřín a proč jsem to tam nenechal, dorůst. Dobrá. Chodil jsem kolem toho delší čas, a když začali zdejší družstevníci se sklizní řepy, nacházel jsem na cestách spoustu zbytků natě a okrájených tlustě dumlíků. Lidé si prostě tuřín vytáhli, ořezali a snědli pouze prostředek. Tož jsem se odvážil ku krádeži i já. Nota bene, občan dumlíky na svém zahuménku pěstující, nabídl mi pět kusů jak hlavy velkých. Bohužel, nedalo se mi, bezzubému, tuřín nastrouhat, tož jsem jej vařil, přidav do vody dymián, někdy i majoránku neb nové koření. Jozefe, to je prima žrádlo! Já to jím jako desert anebo co přílohu k masu. Rozvařený tuřín dá se dobře rozmačkat lžící a lze ho užít s krupičnou kaší, an jesti sladký, na přípravu ala jahelníku, to jest péci ho v troubě. Zejména je-li k tomu skopové maso, a toho letos sbaštil jsem přenáramně, věř mi!
Ty holt, Jozefe, nečekej, až smrt mistra Tvého zbaví Tebe strachu, co že by si pomyslel, žes tu železnou svou krávu dal do sběru a zkrátka: osvobodil se; Ty ještě za jeho života musíš nalézt pochopení, že se nic teď nevydělává a že ty vejdělky nejsou takové, jako bývaly, nemyslet si, že mistr je také člověk, kterému souzeno, aby se tím tuřínem a skopovým užral, alébrž abys násilně přerval vztahy vykořisťování člověka člověkem, dal si pokoj a řek’, že více už nebudeš házet nic do tlamy líného studňanského eremity, řádně už napitého, nažraného – zvlášť když teď nastane sezona ryb – a obutého, s pláštěm Dukla navíc. Tu minulost dřív odstraní jen vítězná revoluce a vlídná domluva Tvé rodiny, abys si radš’ šetřil na přenosná kamínka k rybníkům, až tam malovat zas pojedeš, neb předpokládá se příští rok sychravým a studeným. Počítej, Olga dorůstá a brzo-li nebude potřebovat nový podprdelník do kupé k těm výletům na Měsíc, a tož jí přijde vhod dar od dědečka, až se na Marsu zasnoubí a Tebe na svatbu na Jupiteru pozve, a Ty, nemoha pro ty svoje ochromené od rybničních vlhkostí hnáty přijeti, alespoň nějakou maličkost, dárek to koupený na světové výstavě Expo v Čičově, budeš chtít jí koupit. Tož jen vítězná proletářská revoluce odstraní onen vliv starého ultramontána, který ještě na Tebe vykonávám, a onen šlajer předsudků vděčnosti a přátelství ku stařičkému mistru, který neví, kde by si co dobrého uvařil, a kterou rozšafnou, od 50 let nahoru zemědělskou dělnici zas nově nabulíkoval. Počítej, že při starém způsobu reakčního myšlení slušnost Tobě káže, abys zasloužilému mistrovi Tvému, až zhebne, věnec řádný přivezl – a co dnes pořídíš za 150 Kč? – anebo nechtěje upadnouti do osidel staré svůdnice Mackové, na funus radš nepřijedeš a obnos na věnec určený složíš ve prospěch ovdovělých žen po zaměstnancích plzeňského pivovaru, a tuť abys měl aspoň pět stovek při ruce. Ovšemže je lépe, když tu renumeraci mistrovi přímo jemu pošleš, než abys sám alimenty ňáké bábě tam u vás platil, protože tys hovado a neumíš v tom chodit a taková soudružka od vody nebo z Kokšína byla by štont přinést direkt Tvé Marii, že jsou to Tvoje, dvojčata třeba.
6.4.2022