Absynt uvádí knihu o indickém utopickém městě Auroville

nakl. Absynt

"Poprvé jsem se o Auroville doslechla náhodou, v roce 2009, když jsem cestovala po jižní Indii. V průvodci jsem se dočetla, že kousek od Puduččéri (Pondicherry), někdejší francouzské kolonie, leží město, ve kterém se lidé celého světa snaží vybudovat společnost bez peněz, bez soukromého vlastnictví, bez institucí, bez náboženství a bez rozdílů. Všichni jsou zváni. " Katarzyna Boni

Úvod

....Pozvání jsem využila. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice a v poušti jsem sázela stromy. Po týdnu jsem chtěla utéct. Kamkoli jsem šla, shlížely na mě z fotek oči ženy, které Aurovillané říkali Matka. Připomínaly mi oči velitele, který má monopol na pravdu. Všichni citovali slova jakéhosi guru, který je prý v Indii slavný, protože bojoval za nezávislost ještě před Gándhím, ale po pobytu ve vězení se rozhodl, že namísto osvobozování Indie bude raději duchovně měnit svět. O žádném Šrí Aurobindovi jsem ale nikdy předtím neslyšela.

Aurovillané neměli čas si povídat, byli až příliš zaujatí svou misí. Dny jsem trávila s ostatními dobrovolníky. Na cestě k moři jsme míjeli indické vísky, kde si kozy, psy a děti hrály ve stokách a ženy se myly pod veřejnými kohoutky, přičemž svá nahá těla zakrývaly kouskem sárí.

Francouzka se srdeční vadou, kterou otec nepouštěl z domu, dokud jí nebylo osmnáct, mi nad datlovým koktejlem řekla, že se chce k Aurovillanům přidat. Zeptala jsem se proč. Když se zasněným výrazem prohlásila, že je to jediné místo na Zemi, kde může být lepším člověkem, nevydržela jsem to.

Copak se dá být lepším člověkem opravdu jenom tady? Copak tady neexistují rozdíly ani rasismus? Opravdu jsou do Auroville zváni všichni? Proč za koktejl platíme rupiemi, když tady peníze měly ztratit hodnotu? Copak nikdy neslyšeli o komunismu, ve kterém jsem vyrůstala? Copak nevědí, kam víra v utopii vede?

Úroveň naivity a slepého idealismu se stala nesnesitelná. Odjela jsem.

O osm let později jsem se vrátila, abych se dozvěděla, před čím jsem utekla ve skutečnosti.

 

Monzun (ukázka)

*

 

Když jsem přijela do Auroville, myslela jsem si, že budu psát příběh o neúspěchu. Taková je lidská přirozenost: naše sny se nenaplňují, protože nám překáží realita a naše ego. Na jaké kompromisy jsou idealisté ochotní přistoupit?

Možná jsem v duchu počítala s tím, že budu psát příběh o úspěchu. Toto je místo, kde existuje nové společenské uspořádání, kde byly všechny problémy vyřešeny. Jeho obyvatelé se zajímají jen o to, co je důležité pro ně, a nemusí se strachovat, jak to vydrží do prvního. Můžou jít za svými cíli, experimentovat s totožností, hledat a zkoumat sebe samé. Děti se odmalička nepřipravují na zaujímání neměnných společenských rolí. Vědí, že si mají věřit, jak rozlišit impuls od potřeb, jak sáhnout po tom, co opravdu potřebují, a jak utvářet vlastní dílek světa. Lidé tu jsou svobodní, skutečně svobodní. Dokonce od sebe samých.

A my můžeme přijít k hotovému.

Přijmout pravdu je mnohem náročnější. Hotová řešení neexistují. Existují pouze nabídky k jejich hledání.

*

Hraju si s myšlenkou, kým bych tu mohla být. Které z nevyužitých vtělení bych si vybrala? Někteří dělají to, co dělali, než přijeli do Auroville – Daniel peče chleba, Uma navrhuje šaty. Jiní zcela změnili život jako Johnny – architekt, který sází les. Nebo jako Otto, který v Německu pracoval jako bankéř a v Auroville pekl prosný chleba v nehotové peci. Vím, že se nakonec vrátil k finančnictví – pracuje na radnici –, ale nevím proč. O rozhovor neměl zájem.

Chtělo by se mi tu zůstat?

Potkala jsem Aurovillana, který mi u čaje a sušenek – dává si je vždycky o páté, nizozemských zvyklostí se nezbavil – říkal o šílenství. O šílenství západního světa, ve kterém se lidé nedokážou nasytit. Jakmile něco získáš, už chceš získat něco dalšího. Víc, víc, víc. Pro mě, pro mě, pro mě. A ještě lepší by bylo, kdyby se podařilo prožít celý život bez jediné výzvy. Ani si nevšimneš, že mrháš životem v práci, kterou nesnášíš. Jsi veden k výsledkům, důležité je jenom to, jak to dopadne. Není tu místa pro neúspěch. Není tu místa pro chyby. Není tu místa pro život.

To on mi poradil, abych si změnila jméno. Prý se tak něco změní také v člověku. A dodal: „Život je nápaditější než my sami. Teprve když člověk nechá práce, stálého příjmu a přestane pořád myslet na budoucnost – teprve pak nás může překvapit a obdarovat. Na Západě se tomu říká nedostatek zodpovědnosti. Já tomu říkám život.“

*

Drbu Colonela za uchem. Má to rád, ale víc mi nedovolí – není to pes, který by se rozvalil před člověkem a žadonil o poškrábání po břiše. Déšť je čím dál silnější, dnes už nikam nepojedeme.

Jméno jsem si nezměnila. Stačí, že jsem vynechala příjmení. Je to jedna z prvních věcí, od kterých se po příjezdu do Auroville oprostíš. Už po několika týdnech jsem se ve všech mailech podepisovala „Love, Kasia“.

Ale co by se stalo, kdybych to všechno opravdu nechala a dovolila, aby se život dál odehrával bez mé kontroly?

překlad Michael Alexa

 

 

5.4.2022