Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Z knižních novinek vybírá v pořadu Českého rozhlasu Vltava Meziřádky literární redaktor a vydavatel opakovaně to hodnotné a nějak vyčuhující. A řekněme si upřímně - oddělovat výběrem zrno od plev vždycky někdo musí.
MeziŘádky 19. 2. 2022
V lednu 2021 jako by se do Česka na několik týdnů vrátil fenomén z dob seriálů Jaroslava Dietla. Celonárodní debaty nejen o doktoru Štrosmajerovi vzaly do značné míry za své s příchodem privátních televizí a seriálovou inflací. Televize se začaly dělit o koláče sledovanosti a diváci podle toho, jakou ordinaci si večer ovladačem vyberou. Až teprve Božena zase vtáhla na krátký čas do hry téměř každého. V domácnostech i v zaměstnáních, všude, kde tomu covidové zákazy nebránily, se čtyřdílná televizní minisérie věnovaná nejznámější české spisovatelce více nebo méně nějak přetřásla.
Do diskuse už vstoupit nemohla Věra Chytilová, pro niž se stal film o Boženě Němcové nesplněným snem. Bohužel pro ni a bohužel pro diváky. Tohle dvojité bohužel říkám s jistotou po přečtení filmové povídky Tvář naděje, kterou ještě s vročením 2021 vydalo nedávno nakladatelství Kodudek. Povídku Tvář naděje napsala Věra Chytilová už koncem šedesátých let nebo nejpozději na přelomu s lety sedmdesátými, přesná datace doložena není. Doba vzniku je však patrná z energie, která z textu vyzařuje ‒ je to nezpochybnitelně dílo autora, tedy autorky, v plné síle, psané naprosto suverénně, které i dneska, víc než půstoletí od vzniku, doslova ohromuje bohatým jazykem a jedinečným stylem.
Když Chytilová píše tuhle prózu, vede ji pochopitelně představa filmových obrazů, jejich střídání a prolínání. Životem Němcové postupuje chronologicky, ale to jí nebrání v časových prostřizích. Chytilové jde o to, dalo by se říct, aby Němcovou stále zachycovala ve všech jejích podobách – aby se všechny bytosti v Němcové neustále projevovaly: žena milující, matka, manželka, spisovatelka. Jedním z nejpůsobivějších obrazů je loučení s umírajícím otcem rámované sekvencemi s dětmi. Rychlý, až pekelně dynamický scénosled kreslí Němcovou jako člověka, který žije naplno ve všem, co dělá, v každém činu, gestu, slově.
Označení Tváře naděje povídkou, přesněji filmovou povídkou, je z hlediska okolností zrodu a určení přirozené. Ale komplexností obrazu, rozmachem, poetikou se Tvář naděje vzpírá kategorizaci. Věra Chytilová napsala o Boženě Němcové úchvatný román, a stejně dobře by se o Tváři naděje dalo říct, že je to jedinečná báseň v próze.
Ještě bonusy knižního vydání: prvním je úvod Pavla Hájka o peripetiích, kterými Věra Chytilová a její úsilí natočit film o Němcové procházely, a závěr patří životopisu režisérky od pečlivého encyklopedisty a filmového knihovníka, bohužel už také zesnulého Miloše Fikejze.
Možná je přechod k další knize hodně ostrý, ale vzpomínková nebo možná až pamětnická próza Petra Placáka Škola od svatého Norberta má podle mne v jednom ohledu k Věře Chytilové blízko. Je to umanutá zaujatost tématem, ačkoli u Placáka je to vyrovnávání s minulostí, jak vlastní, tak společenskou.
Nejdříve anamnéza: Petr Placák se narodil v roce 1964, vyrůstal v pražské čtvrti Střešovice, kde navštěvoval právě onu vzdělávací instituci, která se ovšem úředně jmenovala Základní devítiletá škola Norbertov. V té se dodnes děti učí, stojí naproti kostelu svatého Norberta, jen jí v názvu chybí slovo devítiletá. Petrův otec Bedřich Placák patřil k angažovaným českým lékařům, v roce 1944 se připojil k partyzánům v Bílých Karpatech, po válce odjel jako dobrovolník do jugoslávského Mostaru, v roce 1951 nastoupil jako chirurg do Ústřední vojenské nemocnice, v letech 1953 až 1954 vedl vojenskou nemocnici v Koreji. Po návratu spoluzakládal československou kardiochirurgii. Jenže pak odsoudil sovětskou okupaci a byl odsunut k nevýznamným lékařským zaměstnáním, po podpisu Charty 77 ho vyhodili i ze zdravotnictví, sebrali mu vyznamenání a degradovali z plukovníka na vojína. Osvětlení rodinného zázemí napovídá, že Petr Placák vyrůstal nejprve v rodině zajištěné a značně elitní, ale zároveň nekonformní společensky i politicky. Navíc projevoval, jak v knize dokládají citáty z matčina deníku, od útlého mládí ke vzpurnosti a nonkonformismu výrazné vlohy.
A podobně píše i své vzpomínky Škola u svatého Norberta. Rozbaluje v nich kdeco, ale hlavním tématem a motivem téhle knihy je svědectví o tom, jak a z čeho vyrůstal po roce 1968 český underground. Placák spíš bezděčně, než záměrně odkrývá, že do značné míry šlo o generační záležitost – už jako děti přišli jeho pozdější aktéři na to, že s režimem je něco v nepořádku, a nejprve intuitivně a posléze programově se vůči němu začali vymezovat. Těžko se tomu dá říkat odboj, byla to především distance, kterou v sedmdesátých letech teoreticky a programově definoval výrazně starší Ivan Jirous. Placák to ovšem nahlíží zdola, i když zpětně, a možná to nepřeženu, když k přirovnání vyberu knihu Louise Pergauda Knoflíková válka. Placák je také skatologicky otevřený a vtipný, zato více nekompromisní a postavy jeho vzpomínek spojuje odolnost a neústupnost vůči vnějšímu pořádku. Nostalgicky se tu připomíná, že takové dětství už dnešní děti nemají prakticky šanci prožít – který rodič by dneska například pustil dvanáctiletého školáka na vandr jen s partou podobných výrostků. O jejich takřka naprosté každodenní svobodě na ulici nemluvě.
Kromě historek a vyprávění o kamarádech, které ovšem nijak nešetří, připojil Placák do knoflíkovských memoárů také kapitolu o člověku, který ve své době sehrál pro underground významnou roli guru. Jistěže – Egon Bondy. Kniha o Bondym zatím napsána nebyla, ale Petr Placák tady vystřihl krátký, ale výtečný Bondyho portrét. Je to osobní pohled, přesto mimořádně objektivizující. Placák v něm opouští hravě ironický styl a s až nečekanou vážností se pokouší Bondyho popsat a vysvětlit. Je to zatím hloubkou empatie jedna z nejdůkladnějších studií o Bondym, přestože má podobu vzpomínky.
Knihu Petra Placáka Škola u svatého Norberta vydalo nakladatelství Torst.
I třetí kniha dnešního výběru je takzvaně jiná a s předešlými dvěma má společnou obtížnou zařaditelnost. Mezi prvními knihami vydanými v roce 2022 se objevil román Daniela Petra Odečítání pohybu souřadnic. Už název napovídá, že můžeme čekat netuctový příběh, a možná nebudu daleko od pravdy, když se pokusím odhadnout, že autor je zároveň poučeným čtenářem Iana McEwana, Michela Fabera nebo Michela Houellebecqa. V české próze je hledání paralel k Petrově knize obtížnější. Do minulosti míří k romanetům Jakuba Arbesa, mezi současnými autory má vystudovaný historik a bohemista Daniel Petr nejblíž zřejmě k makabrózním prózám Miloše Urbana. Za jeden z klíčů k románu i k autorovým ambicím považuji Petrovu zmínku na adresu domácí literatury, která svědčí o jeho cílevědomosti. Předloni v rozhovoru pro televizní pořad Třistatřicettři řekl, že čeští autoři píší až na výjimky nahodile a že je třeba se vrátit k řemeslu.
Tak co se za tím matematickým názvem Odečítání pohybu souřadnic skrývá. Američan Mickey Watts z městečka Bangor ve státě Maine se v roce 2008 usadil v Praze jako technik obráběcích NC strojů. Tedy žádný intelektuál, natož pseudoumělec toužící objevit v Praze někdejší Paříž Henryho Millera, jako sem zamířily na začátku devadesátek stovky jeho krajanů. Po desetiletém pobývání, a po dlouholetém, ale nakonec skončeném vztahu s Češkou se dvaačtyřicetiletý Mickey ocitá ve stereotypní životní situaci podobné těm z Páralových prvních románů. Z domova ráno do práce, pak do hospody, něco řečí a domů. Až se objeví nenápadná, nerozeznaná křižovatka. Mickey se vydá na zimní výlet kamsi do Slezska. Sám, protože kamarádi to vzdali. Na samotě v horách se mu zjeví dvojník v poněkud kafkovském nádechu – jeden a týž kozel na dvou místech současně. A Mickey cítí, že se s ním začalo něco dít, že se mění.
Nejdřív to vypadá jen jako zrychlené stárnutí, ale jde zřejmě o cosi hlubšího. Mickey se po deseti letech odváží k návštěvě rodičů. Podnětem je matčina výzva se zprávou o otcově umírání. Mickey vidí poslední šanci vyrovnat vztah s nesmlouvavě přísným otcem. Jenže změny pokračují a vánoční návštěva rodičů se zvrtne ve šňůru konfliktů a kolapsů. Vykolejený Mickey se vrací do Evropy a místo do svého bytu na Žižkově zamíří rovnou do Slezska, kde se roztočí doslova hororový kolotoč těžko uvěřitelných událostí. Jak z něj Mickey Watts vypadne, prozradit samozřejmě nemůžu.
Román Daniela Petra Odečítání pohybu souřadnic vydalo nakladatelství Host.
4.4.2022
