Život Lovisy Lindegrenové a ostrovní pekárna

nakl. Metafora

Pekárna plná života je pokračováním vřelého rodinného příběhu, odvíjejícího se v kulisách malebného městečka Halleholm, v němž se tradice a staré křivdy setkávají s moderní romancí a intrikami – to vše nad čerstvými skořicovými šneky a šálkem horké čokolády.

Ukázka:

První kapitola

Halleholm, říjen 2010

Lovisa Lindegrenová pozvedla sklenici šumivé zelené tekutiny směrem k čarodějnici stojící za svíčkami osvíceným barem v Uppin Arms, oblíbeném britském podniku v srdci Halleholmu, malého pobřežního městečka zasazeného mezi dvěma poloostrovy asi čtyřicet kilometrů severně od Stockholmu. „Dokonalé,“ pronesla neslyšně.

Anglická hostinská Simone Saundersová roztáhla své začerněné zuby do zlověstného úšklebku.

Lovisa se ve svém kostýmu dýně zachvěla radostí. Zbožňovala všechny svátky: Halloween, svátek svaté Lucie, Vánoce, Silvestr, Velikonoce, filipojakubskou i svatojánskou noc. Po pravdě řečeno, byla ráda za každou příležitost, kdy se mohli lidé sejít, jíst, pít a veselit se. A přesto… Rozhlédla se po místnosti. Dokonce i teď, když ji obklopovala hřejivá známost jejího rodného města, ji přepadl tíživý pocit u srdce, jakmile si vzpomněla na Cecílii, rodinnou princeznu večírků, která žila pro tanec a pěkné baletní sukénky a jejíž blond vlasy zmizely těsně z dohledu vždy v tu chvíli, kdy se Lovisa otočila, aby se přesvědčila, zda skutečně právě zahlédla svou starší sestru, jak se žene přes halleholmské náměstí oblečená v dlouhém černém plášti a špičatých botách. Což bylo samo o sobě šílené. Pokud věděla, Cecílie nikdy žádný takový plášť neměla.

A právě v tomto ročním období, kdy se Halloween pomalu překláněl v předvečer Všech svatých a závoj mezi živými a mrtvými se podivně ztenčil, nabýval pocit Cecíliiny přítomnosti na síle, stejně jako rána plná zklamání, zákonitě následující po přívalu iracionální naděje. Lovisa nacvičenou silou vůle potlačila vlnu bezútěšnosti, která hrozila, že ji pošle do spirály depresivních nálad. Obrátila pozornost zpátky ke svým kamarádkám.

Julie Halleholmová, jediná dcera prominentní rodiny Halleholmových a praprapravnučka Lovisina praprapra-
dědečka, byla oděná v ručně šitém, zářivém kostýmu čarodějnice s okázalým modrým perem připevněným na klobouku. Vytáhla lékořicovou tyčinku z černého košíčku s čokoládovou posypkou a marcipánovým zdobením, vložila si ji do úst a olízla si z prstů polevu z tmavé čokolády. „Tyhle pavoučí košíčky jsou vynikající. Nikdy předtím jsem neměla piškot z lékořice!“ zakřičela, aby ji bylo slyšet přes znělku Krotitelů duchů řvoucí z blízkého reproduktoru.

„Ani já,“ souhlasila Lovisa. „Musely jsme docela experimentovat, než jsme našly ten správný poměr.“

„Dneska odpoledne jsem se stavila dole v Pekárně,“ pověděla Julie postavě s děsivě bílou tváří a tělem pokrytým obvazy. „Lovisa vězela až po krk v nohou, křídlech a očích. Vypadalo to tam jako nějaká Frankensteinova strašidelná továrna na části těla. Vlastně mě udivuje, že se jí to podařilo stihnout.“

Mumie, která za normálních okolností vystupovala jako doktor Axel Halleholm, si dopřála doušek světélkující Bloody Mary a pobaveně pozvedla obočí směrem ke své sestře. „Divím se, že vůbec stíháš svou práci. Připadá mi, že v Pekárně trávíš stejně času jako u sebe v salonu.“

„Je to náročné,“ povzdechla si Julie v předstíraném zoufalství. „Ale když se mi tam přes podlahu neustále linou tak neodolatelné vůně, co mám dělat? Trpím neustálým strachem, že změřím klientku, která pak skočí dolů k Lovise a bude mít v pase o dva centimetry navíc, než vůbec vyjde z budovy.“

„Velice vtipné!“ prohodila Lovisa. „Od tvých rtů k mé pokladně. Ale nemůžu si stěžovat.“ Zakývala prstem. „Od té doby, co jsme znovu otevřeli a rozneslo se, že máme i mini knihovnu, se Pekárna proměnila v něco jako mekku pro starší lidi. Čím dál víc si jich chodí půjčovat nebo vracet knihy a vždycky se zdrží na kafe a zákusek. No, a zrovna když se začnou vracet domů, tak dorazí matky s malými dětmi. Nemůžu uvěřit, kolik se toho za ty dva týdny stalo.“

Axel ji objal kolem ramen a líbnul ji do vlasů. „A já bych nemohl být pyšnější. Vyzvedla jsi dneska tu dodávku?“

„Až v pondělí. Je to sice rachotina, ale bude stačit, než si našetřím na něco pořádného.“

„Už jsem ti to říkal, ale ještě to zopakuju. Jestli potřebuješ lepší auto, rád ti přispěju.“

„To jsi hrozně hodný, Axeli, ale nejdřív práce, potom zábava. Zbyly mi nějaké peníze z nájmu, který mi Magdalena zaplatila za Juliin ateliér. Naštěstí ten nájem uhradila na celý rok dopředu, jinak bych si tu dodávku nemohla dovolit. Ty peníze byly dar z nebes.“

„Babička vás chtěla nenápadně přinutit, abyste se spolu naučily vycházet,“ dodal Axel pobaveně.

Lovisa ho dloubla do žeber. Axel si zkrátka nedokázal odpustit narážku na šedesát let táhnoucí se hořký spor mezi jejich babičkami, Amélií Lindegrenovou a Magdalenou Bernaborgovou-Halleholmovou, jenž započal smrtí dítěte a zkrachovalým podnikáním. Nově uzavřené příměří mezi jejich vnoučaty – zejména mezi Lovisou a Axelovým starším bratrem Reubenem – trvalo zatím jen dva měsíce. Ale Lovisa stále Reubenovi nevěřila, ani co by se za nehet vešlo.

Lovisa se rozhodla přesunout konverzaci zpět na bezpečnější půdu. „Ta dodávka bude stát za každou korunu. Od pondělí budeme do Halleholmské nemocnice dodávat osm set skořicových šneků týdně a navíc už přijímáme objednávky na Vánoce.“

Axel ji objal ještě pevněji a přitiskl si ji k sobě. „Tvoje Pekárna si znovu získává reputaci nejlepší kavárny ve městě.“

Objala ho jednou rukou okolo krku a přitáhla si ho k sobě, aby ho mohla políbit.

„No tak, to si nechte na doma,“ zabručela Julie.

Lovisa zatleskala. „Na Vánoce se těším jako malá. Chci opékat kaštany na otevřeném ohni a cítit, jak mě do tváře štípe mráz. Minulý rok v Londýně jsem si užila tak akorát pochybného ústředního topení a mrholení.“ Při té vzpomínce se zachvěla.

„To by neměl být problém,“ usmál se Axel. Ukázal ovázaným prstem na dva černé démony se šílenými neonovými tvářemi stojící u dveří. „Nejsou to náhodou vaši?“

Lovisa se zvedla na špičky, aby viděla přes ostatní hosty. „Jo, to jsou oni. Můžeš na ně mávnout? Vysokou mumii určitě nepřehlédnou.“

Axel pokynul směrem k démonům a potom sklopil zrak dolů na svůj kostým. „Jsem na sebe docela hrdý. Zabralo mi to asi deset minut. Nebyl jsem si jistý, jestli se sem z nemocnice stihnu dostat včas. Ale předem ti oznamuju, že jakmile mnou projde tohle červené pití, budu potřebovat tvou pomoc. Už jsem totiž nestihl vymyslet, jak… ehm… jak vyřeším, až si budu muset odskočit.“

Dívky se hlasitě rozesmály.

Lovisa si otřela oči. „A ty se divíš, proč tě miluju.“ Sama se tomu však nikdy nedivila. Od chvíle, kdy si dovolila doktora Axela Halleholma milovat, byl jejich vztah silnější každým dnem.

„Proč bych se divil?“ řekl a přitom se zazubil stejným nenuceným úsměvem, kterým dokázal upokojit i své dětské pacienty. Jeho světlé blond vlasy zářily ve světle svíček jako svatozář.

Lovisino srdce vzplanulo jako plamen zažehnutý láskou. „Tohle vychloubání tě bude stát další pusu.“

Axel bez otálení splatil svůj dluh.

Julie se natáhla po tácku s čokoládovými netopýry. Ukousla špičku křídla a polkla. „Myslela jsem si, že touhle dobou tady už bude máma. Slíbila mi, že se to pokusí stihnout. Pořád jí opakuju, že musí být společenštější, a fakt jsem si myslela, že dneska večer přijde. Ještě minulý týden tvrdila, že dorazí. Dokonce jsem jí vyrobila kostým čarodějnice z Endoru.“

Lovisa se zachichotala při představě vždy upravené a poněkud rezervované Désirée Halleholmové oblečené v hrachově zelené a fialové barvě. Vtom jí přejel mráz po zádech. Napřímila se, načež se otočila a zamžourala svýma medově oříškovýma očima, aby zjistila, čí pohled na sobě cítí.

Axel sledoval, kam se dívá. „Co se děje, drahoušku?“

„Zdálo se mi…“ Pak se přinutila nasadit široký úsměv. „Ne, to nic.“ Nic, jako vždy. Proč tedy nedokáže dostat z hlavy ten tísnivý pocit Cecíliiny přítomnosti příčící se zdravému rozumu? „Ahoj, mami.“

Birgitta Lindegrenová si sundala halloweenskou masku a políbila svou dceru. „Je tady hlava na hlavě. Ráda tě vidím, Axeli. A tebe taky, Julie, drahoušku. Jsi ta nejstylovější čarodějnice široko daleko. Doufala jsem, že bys mi mohla ušít nějaké šik šaty. Koncem příštího měsíce odjíždím do New Yorku.“

Julie zrůžověla. „Páni. No samozřejmě. Dám vám slevu ze známosti.“

Lovisa ucítila bodnutí viny. Celé roky pohrdala Juliinou arogancí a nepřátelstvím, aniž by si uvědomila, že jsou pouhým brněním, kterým si kompenzuje nedostatek sebevědomí a hluboce zakořeněnou nejistotu. Lovisa věděla, jaké to je pochybovat sama o sobě. Dokud jí nebyla diagnostikována dyslexie, byla přesvědčená, že je naprosto k ničemu, a raději neustále dělala šašky, aby své nedostatky skryla. Nyní znala líp nejen sebe, ale taky Julii. A navíc věděla, že hluboce zakořeněné dětské pochybnosti člověka nikdy úplně neopustí.

Šklebící se démon podal její matce podivný modrý nápoj.

„Díky. Snad mě to nezabije.“ Birgitta nakoukla do sklenice. „Co to je?“

Olle Lindegren vykoukl zpod své kápě. „To kdybych věděl. Ale Simone mě ujistila, že ti to bude chutnat.“ Zakousl se do kyprého oranžového košíčku se dvěma čokoládovými zuby a zelenou marcipánovou stopkou. S lehce vyděšeným pohledem spolkl měkký piškot a uznale pokývl směrem ke své dceři. „Dýně. Je to vynikající.“

„Díky, tati. Dneska jsme prodali stovky dortů a košíčků s halloweenskou tématikou. Myslím, že většina lidí letos slaví o den dřív, protože je sobota, ale na zítřek mám objednávky na dalších jedenáct strašidelných koláčů.“

„To je dobře. Nějaké peníze navíc se ti budou hodit, abys přečkala leden. Všichni budou držet dietu a nebudou chtít utrácet. Ve stavebnictví je to stejné. Každý chce, aby bylo všechno hotové do Vánoc, ale v lednu nemám do čeho píchnout.“

„Doufám, že si teď vydělám dost na to, abych to nemusela řešit. V bance jsou se mnou spokojení a já si taky věřím.“

Birgitta pohladila Lovisu po tváři. „Hlavně buď opatrná.“

„Budu. Upřímně jsem si myslela, že do srpna zkrachuju.“

Po jejích slovech zavládlo mezi přítomnými ticho.

Lovisa rozhodila rukama. „Já vím, mysleli jste si to všichni. Ale od teďka půjde všechno jako po másle. Ovšem bude to tvrdá práce.“

„Na to bychom si měli připít,“ prohlásil Axel. „Na tvrdou práci, hladký průběh… a optimismus.“

Lovisa se na něj usmála. „Ale, pane Halleholme, vždyť mám úžasného nápadníka a vzkvétající podnik. Co by se mohlo pokazit?“

15.3.2022