Paměti finského maršála, který bojoval s Rusy

nakl. Academia

V mládí působil Carl Gustaf Emil Mannerheim (1867 - 1951), finský šlechtic, voják a politik, jako důstojník v carské armádě a vedl expedici přes Střední Asii a Čínu. Na jaře 1918 stál za občanské války v čele bílých a poté se stal regentem své země. Od třicátých let byl znovu vrchním velitelem finské armády. Té velel v zimní, pokračovací i laponské válce, a pomohl tak Finsku ubránit se Sovětskému svazu a zachovat si nezávislost. Službu vlasti zakončil krátkým prezidentstvím v letech 1944–1946.

Stalo se tak 30. listopadu 1939. Prezident ještě týž den jmenoval Mannerheima ve věku 72 let vrchním velitelem Finských ozbrojených sil a převedl na něj velkou část svých pravomocí. Propukla zimní válka. Tehdy napsal své dceři Sofii: „Nechtěl jsem přijmout zodpodvědnost vrchního velitele, k čemuž mne můj věk a zdravotní stav plně opravňují, ale podlehl jsem naléhání prezidenta republiky a vlády a tak jsem počtvrté ve válce.“

V den vypuknutí války vydal první ze svých často kontroverzních denních rozkazů ozbrojeným silám:

„Prezident republiky mne k 30. listopadu 1939 jmenoval vrchním velitelem ozbrojených sil. Chrabří finští vojáci! Ujal jsem se tohoto postu ve chvíli, kdy náš odvěký nepřítel opět útočí na naši zemi. Důvěra v rozkazy velitelů je první předpoklad úspěchu. Vy znáte mne a já znám vás a vím, že každý z vašich řad je připraven splnit svou povinnost i za cenu svého života. Tato válka není nic jiného než pokračování a bude ukončením naší Války za svobodu. Bojujeme za naše domovy, naši víru a naši zemi.“

Mannerheim byl striktním realistou v politice i ve vojenské oblasti. Nikdy nevěřil, že by mohl Rudou armádu zastavit. Oficiálně se tvářil optimisticky, jak bylo jeho povinností, ale ke svému nejbližšímu okolí a k vládě byl brutálně upřímný a opakovaně vyjádřil přesvědčení, že pokud Rusové zaútočí, bude je schopen bez zahraniční pomoci zadržovat měsíc, maximálně měsíc a půl. Mannerheim trávil během druhé světové války většinu času ve svém hlavním stanu v Mikkeli, zároveň však podnikl mnoho inspekčních cest na frontu a v případě nutnosti odjížděl podávat hlášení prezidentovi či vládě.

Na počátku zimní války rozmístil Mannerheim své jednotky s maximální opatrností – hlavní síly byly rozloženy na Karelské šíji a na severním břehu Ladožského jezera hlouběji ve vnitrozemí, v pohraničí a na severu se nacházely poměrně slabé a vysoce mobilní krycí síly. Mannerheim si mimo to udržoval silné strategické zálohy pod svým přímým velením (tzv. rezerva vrchního velitele), které hodlal použít až v kritické situaci. Jeho snahou bylo vést obranné a zdržovací boje s maximálním využitím zmnožených obranných postavení a Mannerheimovy linie a doufat v to, že se objeví spojenci, nebo že to Sovětský svaz vzdá. Byl si však až příliš dobře vědom toho, že příliš pravděpodobné není ani jedno.

První ofenzíva Rudé armády byla zastavena v krvavých bitvách u Suolomussalmi, kde jediná nekompletní finská divize vedená plukovníkem Siilasvulem zničila 47. armádní sbor Rudé armády. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců, jakož i to, že některé jednotky vyčleněné pro útok představovaly póvl i podle měřítek SSSR. Zcela selhaly sovětské naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí. Dokonce i ta nejextrémnější frakce zakázané komunistické strany vydala prohlášení, ve kterém označila SSSR za nepřítele dělnictva a vyzvala všechny pracující k boji za svobodu Finska. Projevila se nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že zimní válka připadla na jednu z nejkrutějších zim 20. století.

20. prosince, den před oslavou Stalinových narozenin, kdy měly být dle původních plánů dobyty Helsinky, musela Rudá armáda pro nedostatek mužů zastavit akce na klíčové frontě na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii, několikanásobný řetěz zpevněných polních opevnění a lehkých pevnůstek, který zde Mannerheim nechal ze svých skromných rozpočtů zbudovat.

Takovýto debakl si Sovětský svaz nemohl nechat líbit a nová ofenzíva započatá 1. února, vedená patnáctinásobnou přesilou toho nejlepšího, co se dokázalo sebrat po celém sovětském impériu, už byla víc, než mohla nepočetná finská armáda trpící nedostatkem střeliva vydržet.

zdroj: Wiki

Ukázka z kapitoly Zimní válka:

30. LISTOPAD 1939 začal jako jasný a slunečný den. Většina obyvatel evakuovaných z hlavního města se vrátila z přechodných domovů a ráno se ulice hemžily dětmi na cestě do školy a dospělými mířícími do práce. Zničehonic do centra města dopadly bomby šířící smrt a zkázu. Za clonou mraků se ruské letce bombardérů podařilo cestou z Estonska zůstat ve skrytu skoro až do Helsinek; tam se vynořila a z malé výšky shodila svou nálož se zjevným cílem zasáhnout přístav v Hietalahti a hlavní nádraží. Vytí sirén a palbu naší skromné protiletecké baterie jsme zaslechli teprve po výbuších. Ve stejnou dobu se terčem bombardování a kulometné palby staly letiště v Malmi a severní průmyslové čtvrti města. Sloupy dýmu stoupající z mnoha míst dokládaly vzplanutí velkých požárů.

Brzy ráno jsem doma obdržel zprávu, že Rusové po dělostřelecké přípravě překročili hranici na Karelské šíji na všech hlavních směrech. Dále jsme se během jitra dozvěděli, že vzdušné síly nepřítele zaměřily ničivý útok proti četným regionálním městům a dalším obydleným střediskům. Nejprve jsem se zastavil v  generálním štábu, abych si vyslechl poslední zprávy, a pak jsem si pospíšil do prezidentského paláce, kde mě prezident přijal s vážným klidem. Oznámil jsem mu, že po útoku nepřítele na naši zemi pochopitelně nelpím na své rezignaci, pokud prezident a vláda naznávají, že země potřebuje mých služeb. Prezident mi za to poděkoval a požádal mě, abych převzal vrchní velení. Rozhodnutí potvrdila vláda na svém zasedání ještě téhož rána. Jednání v paláci bylo krátké – nemohli jsme ztrácet čas. Před mým odchodem jsme se rozhodli, že učiníme ještě jeden pokus o smír, ale pokud bude v ohrožení nezávislost a existence národa, pak na tvrdý útok odpovíme stejně tvrdě.

Než válka začala doopravdy, vyložila sovětská vláda trumf, o kterém se domnívala, že oslabí naši obranu a rozloží naši vnitřní frontu. Druhého dne války, 1. prosince, oznámil Sovětský svaz prostřednictvím oficiální tiskové kanceláře, že ve „městě“ Terijoki, evakuované vilové obci na hranici, byla založena „lidová vláda Finské demokratické republiky“. Do jejího čela byl zvolen finský komunista O. W. Kuusinen, který roku 1918 působil ve vedení povstalců a jako člen sekretariátu Kominterny; posléze pobýval dvacet let v emigraci. Rozhlas zároveň odvysílal prohlášení k finskému národu, které nijak zřetelně neobjasnilo záměry této „lidové vlády“ a navíc prozradilo hrubou neznalost poměrů v naší vzdělané zemi. Toto příznačné prohlášení, podepsané předsedou finské „lidové vlády“ a jejími šesti ministry – mezi nimi byli Tuure Lehén a Armas Äikiä –, začínalo slovy, že „z vůle lidu“ vznikla nová vláda, aby sesadila „finské plutokraty“, kteří uvrhli zemi do výhně války proti Sovětskému svazu, a že ve všech koutech země lid povstal a  vyhlásil Finskou demokratickou republiku. Sovětský svaz, tvrdilo se dále v prohlášení, „který Finsko nijak neohrožoval ani neobtěžoval“, považuje za nevyhnutelné skoncovat pomocí Rudé armády s  onou hrozbou pro svou bezpečnost, již v bílém Finsku představují dobrodruzi u moci. Jelikož je tento záměr plně v zájmu finského lidu, „finské masy přijmou hrdinskou a neporazitelnou Rudou armádu s ohromným nadšením“, s vědomím, že sovětský voják do Finska nevstupuje jako dobyvatel, ale jako přítel a osvoboditel našeho lidu. Pro zapojení do společného boje již vznikl první finský armádní sbor, který budou během následujících bojů doplňovat dobrovolníci z řad revolučních dělníků a rolníků. Po dosažení vítězství se nyní ustavená prozatímní vláda rozšíří o zástupce různých politických stran a uskupení, které se podílejí na lidové frontě pracujících. Prohlášení ještě zmiňovalo, že se „lidová vláda obrátí na vládu Sovětského svazu s návrhem na uzavření finsko-sovětské dohody o vzájemné pomoci, aby vyplnila staleté přání finského lidu – opětovné sjednocení karelského národa s národem finským jeho připojením ke společnému a  nezávislému finskému státu“. Závěrem byl prezentován lákavý sociálněpolitický program obsahující mj. zkrácení denní pracovní doby na osm hodin, snížení nájmů, osvobození rolníků od daňových nedoplatků, zabavení půdy velkostatkářům – „což se nedotkne pozemků rolníků“ – a poskytnutí půdy těm, kteří žádnou nemají nebo jí mají nedostatek, apod. V  prohlášení zveřejněném následujícího dne sovětská vláda oznámila, že návrh dohody o  vzájemné spolupráci podaný „lidovou vládou“ byl schválen a že dohodu téhož dne Finsko a SSSR podepsaly. Zároveň bylo ohlášeno, že se karelský národ nyní připojí k bratrskému finskému národu, aby založily společný národní stát. Vyhlášení „lidové vlády“ samozřejmě nikdo nebral vážně a ani letáky, které dopadaly na hlavní město společně s bombami a slibovaly „chléb hladovějícímu finskému lidu“, nevzbuzovaly nic než smích.

Propaganda popravdě docílila jen tvrdšího upevnění naší vnitřní fronty. Velmi jasně ukázala, že Moskva plánuje spolknout celé Finsko, a tak se i poslední naděje na smír rozplynula. Celý finský národ v oné chvíli pochopil, že jedinou možností záchrany je jako jeden muž pokračovat v boji – ale takovéto sjednocení se neodehraje pod loutkovou vládou v Terijoki. Dne 1. prosince sestavil prezident Finské národní banky Risto Ryti novou vládu se zastoupením všech stran kromě Vlasteneckého lidového hnutí. Brzy jsem si povšiml, že nový ministerský předseda je velmi schopný státník bez předsudků, který řídí osud státu pevnou rukou. Zahájili jsme dobrou spolupráci. Náš obranný boj začal v  podstatně příhodnějších podmínkách, než jsme se odvážili doufat. Otázka, která po dvacet let strašila generální štáb – jak zvládnou slabé krycí jednotky ubránit vstup na Karelskou šíji, než na pozice dorazí hlavní armádní síly –, se prakticky vyřešila, jelikož jsme jak krycí jednotky, tak i armádu dokázali včas a ve vynikajícím uspořádání nasměrovat do příslušných úseků. Chtělo by se mi tvrdit, že první fázi jsme vyhráli my. Protože jednotky měly čtyři až šest týdnů čas doplnit si výcvik a výzbroj a připravit se na obranné úkoly, pocit sounáležitosti se v nich rozvinul úplně jinak, než jak je to běžné za rychlé mobilizace u jednotek okamžitě nasazených v boji. Tyto okolnosti měly podíl na klidné atmosféře a důvěře ohledně zkoušek, které nás čekaly. Proti těmto pozitivním činitelům však stálo mnoho jiných, kvůli nimž jsme byli beznadějně slabší než náš protivník. Nápadný byl především nepoměr v počtu mužů. Disponovali jsme minimálními možnostmi doplnit jednotky vycvičenými zálohami. Materiální nedostatky naší obranyschopnosti byly, jak jsem uvedl již dříve, značně znepokojivé. Špatný a nedostačující byl také průmysl, který měl zodpovídat za doplňování materiálu. Malým zábleskem naděje bylo dodání určitého počtu 37mm protitankových kanonů Bofors do té doby skoro neexistující protitankové obraně a možnost jejich další výroby státní továrnou na děla. Nedostatek ošacení a výstroje činil průměrně 80 %, takže příslušníci armády museli na výchozí pozice dorazit povětšinou v civilu. Nepoměr sil vyjde jasně najevo při srovnání početního stavu a palebné síly finské a ruské divize. Finská čítala 14 200 mužů, ruská 17 500. Ruská zahrnovala dva dělostřelecké pluky (finská jeden), jednu protitankovou baterii (finská žádnou), tankový prapor o síle 40–50 strojů (finská žádný) a jednu protileteckou rotu (finská žádnou). Výzbroj ruské divize automatickými zbraněmi a  minomety byla oproti výzbroji finské divize dvojnásobná, v  případě artilerie trojnásobná, ale vezmeme-li v potaz, že Rusové měli – kromě většího počtu divizí – také mnoho tankových jednotek, silnou dělostřeleckou zálohu podřízenou přímo vrchnímu velení a navíc neomezené množství munice i převahu ve vzduchu, disproporce vychází najevo ještě zřetelněji.

...................

překlad Michal Švec

 

2.3.2022