Nejde o nic nic menšího, než ochránit svět před černou magií

nakl. Argo

Jeff VanderMeer je autorem oslavovaných sci-fi románů Anihilace, Finch nebo Borne. V jeho Prapodivných potížích, ve světě jménem Aurora, je všechno vzhůru nohama, historické události i postavy se v něm bláznivě pomíchaly, Alt-Evropu drancuje okultistický diktátor Aleister Crowley a jeho moc stále sílí…A v ukázce bude řeč i o Čechách a Praze.

Kapitola třetí

HROM DO ČECHŮ, HROM DO ANGLIČANŮ

„,Čiň, jak se ti zlíbí‘ budiž jediným zákonem. Obyčejná morálka je pro obyčejné lidi, ne pro císaře a ty, kdo v něj věří.“ – z Učení lorda velitele Crowleyho, vysílaného každý týden prostřednictvím mechamedvěda ve městech spravovaných Crowleyho franko-germánským královstvím

Napoleonova hlava si už zase stěžovala. Spočívala na stupínku, který Aleister Crowley vytvořil výlučně pro bývalého císaře a  současného chytrolína a experta na prakticky všechno. Stupínek ležel na vysokém, hydraulicky ovládaném dórském sloupu, takže v tuhle chvíli se Napoleonova hlava nacházela kousek od stropu katedrály, hned vedle oprýskaného cherubína s trapně nerealistickými křidýlky. Celá soustava ovšem zajela do země, kdykoli se Napoleon uráčil sejít dolů, aby se podíval, jak žijí pouzí smrtelníci.

Napoleon byl přežitek Francouzské republiky, kterou Crowley rozdrtil před pouhými třemi lety – jedna z několika nemrtvých hlav, které vláda uchovávala ve sklenicích jakožto národní mozkový trust. Ovšem na rozbití skla, jak se doporučovalo v případě krajní nouze, nakonec nedošlo, protože Crowley zničil veškeré francouzské vojsko dávno před tím, než měl Napoleon možnost do šarvátky jakkoli zasáhnout. Jistě, Crowley tehdy měl tajnou zbraň: schopnost udeřit přímo v srdci francouzské magie. Přišel na to, jak zrušit kouzla, díky nimž mohla zvířata mluvit a přispívat v roli fámulů k úspěchu francouzských mágů. Bez pomocníků ovšem většina mágů zvadla jako umírající květina, okvětní lístky opadaly a zbývající moc stačila leda na předvádění triků na večírcích. Zvířata, jež Crowleyho kouzlu unikla, musela prchnout do temných lesů za Paříží, kde se pak nepochybně oddávala spolu s mnohem divočejšími duchy vzájemnému utěšování, dokud si Crowley nenašel čas, aby všechny stromy vykácel.

Byly dny, kdy Crowley hluboce litoval, že nechal Napoleona naživu, protože to byl ukrutný žvanil. Na druhou stranu měl ovšem Napoleon v zásobě dost strategických rad na to, aby se Crowley s jeho věčným tlacháním, urážkami a nabubřelostí smířil. Navíc u Napoleona nehrozilo, že by trpěl plynatostí, která v důsledku vstřebání přemíry magie postihovala většinu Crowleyho nohsledů, což bylo samo o sobě jistým temným požehnáním. „Proč marním čas tím, že radím pitomcům?“ mumlal Napoleon teatrálním šepotem, o kterém si byl jistý, že ho dole všichni uslyší – byť tam byl v tuhle chvíli jen Crowley a jeho fámulus. „K čemu je člověku velký mozek a neomezená kapacita pro bitevní strategie?“ pokračoval o něco hlasitěji, takže v podstatě hulákal. „No vážně, k čemu?“ uzavřel triumfálně, jako by právě pronesl ohnivou řeč, ne jen roztrpčenou větu.

Ze všeho nejvíc teď Crowley litoval, že se kdy učil francouzsky. Ale uvědomoval si, že vzhledem k  tomu, že by mohl Napoleonovu hlavu v tu ránu proměnit v hromádku oharků, takže trpělivost, ke které si zrovna gratuloval, je ctností přinejmenším falešnou. Mohl změnit v  hromádku oharků úplně všechno, co se nacházelo v  jeho bezprostřední blízkosti, a takzvaná trpělivost tudíž byla jen samolibé potěšení ze síly oddálit děsivý osud, který všechny očekával. Uvědomovat si vlastní slabosti bylo velice důležité, vždyť právě díky tomu byl ve všem tak fantastický, a zůstával věrný sobě i svým četným nadáním. „Vše“ v tomto případě znamenalo velitelské a řídicí stanoviště uprostřed pařížské katedrály Notre-Dame, přičemž stavba sama byla vykuchaná, na místě odstraněných lavic se rozvalovali jeho věrní z řad demimágů, pod podlahou se nacházely katakomby s dalšími kancelářemi a vojenskými štáby, a labyrint opevnění ji zvenčí chránil před jakýmkoli překvapením ze strany vzbouřenců jak z Islámské republiky, tak těch proklatých Angličanů, kterých se Crowley musel už dávno zříct.

Vlastní krajané pro něj byli, jak se ukázalo, stejně zhoubní jako alkohol nebo opium. Že mohli chtít zradit jeho, rodného syna své země, ho ťalo do živého, ale zároveň mu to v téhle válce dodávalo energii. To oni z toho udělali osobní záležitost a po zásluze si to odskáčou, stejně jako ti proklatí Republikáni i se svojí „vědou“. Nemluvě už o Češích, Rusech a – ale co, nakonec si to odskáčou všichni. Češi spíš dřív než později. Ústřední lodi katedrály vévodilo Vševidoucí oko, ve srovnání se stovkami let starým mramorem a kamením podivně moderní. Byla to vlastně jakási hluboká mísa ze slisovaného dřeva eukalyptu, opředená temným kouzlem, díky němuž dřevo zůstávalo naživu, jako by dosud bylo stromem, a už teď z něj pokroucené postranní větve s drobounkými zelenými lístky čarovnou silou pronikaly do mramoru a v trhlinách zapouštěly kotvy kořenů, aby mísu nemohl nikdo snadno přemístit, dokonce ani Crowley ne. Dřevěná mísa připomínala Crowleymu půlnoční obřady z dob jeho mládí a jako taková ho i v nejhorších dnech posilovala a povzbuzovala.

Crowley stál se svým fámulem Šmejdem na plošině vztyčené vedle Vševidoucího oka, nakláněl se přes okraj a hleděl do hlubin lezavě studeného jezírka uvnitř. Ve vodě, jejíž hladina neodrážela okolí, mohl neviděn sledovat své armády mužů, slonů a  dalších tvorů v  bitvách proti silám Republiky, a mohl na dálku vkládat myšlenky do hlav svých generálů, ať už více anebo méně tělesných než živoucí lidé. Po celé západní Evropě rozsévala Crowleyho vojska pekelný oheň chaosu, a nebýt těch ničemných Republikánů, kteří podporovali jeho nepřátele a drželi ho v šachu, nikdo by nebrzdil jeho vítězství ani nejvyšší cíle. Chápal ale, že je to jen dočasná potíž, a utěšoval se, že trpělivost je ctnost, ačkoli se mu ani jednoho nedostávalo. „Lepší než soukromá škola v Kentu!“ hřímal někdy po ránu do zrcadla ve své skvostné ložnici a plácal se po tváři, aby se do ní vrátil cit. „Lepší než výprasky. Lepší než nějaké dětinské pentagramy.“ Lepší než být na té dřívější Zemi, kde mohl jen předstírat, že jeho kouzla fungují.

Co na tom, že se čím dál větší díl Crowleyho budil znecitlivělý a bylo zapotřebí nemálo čar, aby v sobě nanovo rozdmýchal svou upřímnou zlobu. V katedrále se mu vždycky ulevilo. Jednou ho najdou spát v hamace natažené mezi Vševidoucím okem a některým z podpěrných sloupů. „Ta mrcha Bavorsko,“ zaskřehotal Šmejd po jeho boku. „Bavorsko nutně musí shořet.“ Byla to pravda – kromě zrádných Angličanů se vzbouřilo i Bavorsko a jemu nezbylo než odklonit část pozornosti od nepřátel na východním křídle a věnovat se Bavorům. Nebylo zřejmé, jestli povstání podnítili agenti Republiky, ale bez ohledu na příčinu bylo potřeba rychle ho potlačit. Špehové v Bavorsku navíc hlásili, že tu bylo spatřeno jakési mytické stvoření, napůl ježek, napůl člověk, jedoucí na obřím kohoutovi, a jeho to vytáčelo k nepříčetnosti. Svědčilo to o pijanství a zanedbávání povinností ze strany jeho kouzelných poručíků, zvlášť když Vševidoucí oko nemohlo jejich historky potvrdit. „Spálím ho jen část,“ rozhodl Crowley. „Kousek nechám nespálený, aby se jim ten požár líp vpálil do paměti.“ „Výborně,“ souhlasil Šmejd. Crowley Šmejda našel při zkoumání světů za trojími dveřmi. Nebo, lépe řečeno, našel ho na místě za jedněmi z takzvaných „třetích dveří“. Jméno si Šmejd nedal sám, to byl úkol pro Crowleyho, protože jméno svého nositele zavazuje, ale stvořit ho rozhodně musí někdo jiný. Šmejd byl organický, ovšem vyrobený z jakéhosi ultra pevného černého kovu co do struktury podobného obsidiánu, ale pružného. Šmejd se nedal spálit. Nedal se zničit tím, že ho hodíte z útesu. Nešlo ho roztrhat divokými koňmi. A nepoškodilo ho ani namáčení v kádích s různými kyselinami rozkládajícími běžné tělo na kapalinu. Crowley to všechno vyzkoušel, než ze Šmejda učinil svého fámula, a Šmejd testování snášel s nehynoucí trpělivostí a nic z toho svému pánovi nezazlíval.

Co do vzhledu byl Šmejd něco mezi krysou, kočkou a netopýrem, nicméně nevypadal jako ani jedno z těch zvířat. Dívat se na něj přímo se nedoporučovalo, protože lidské bytosti při tom pohledu snadno přicházely o rozum. „Co mám dělat s Prahou?“ zeptal se ho Crowley. „Taky spálit?“ „Ne, Šmejde. Nemůžu všechno jen tak spálit. O to tu nejde.“ O co tu šlo? Být pánem Všeho, podrobit si všechny ostatní světy. Šlo o to, aby jednoho dne, dost možná už brzy, nebyl nikdo, kdo by se ho opovážil přehlížet, pochybovat o něm, nebo mu dokonce vzdorovat. Pak se možná bude moct pustit do pořádné práce, totiž pokusů ve velkém stylu, na které jeho dosavadní schopnosti nestačily. „To samozřejmě nemůžete,“ opáčil Šmejd konejšivě. „Jen tu a tam kousek. Můžete ji spálit částečně. Jen špatné části. Ty části, které se chovají špatně.“ „Šmejde. Buď tak hodný a soustřeď se. Praha. Co s ní mám dělat?“ „Dobudeme ji, ale tentokrát už bych neposílal slony, odpusťte mi mou opovážlivost. Bez ohledu na to, jak skvěle zafungovali proti Itálii a papežovi.“ „Ale kdež, slony pošlu zas, Šmejde,“ řekl Crowley. „Ovšem nebudou to ti samí sloni.“

Mágové v  Československu byli, to musel uznat, příliš rozjuchaná a nevypočitatelná partička. A když se to tak vezme, byla to nejspíš jeho vina, protože když nechal rozpadnout Rakousko-uherskou monarchii, vlastně tím Prahu svým způsobem osvobodil: všechny struktury, instituce a armády, které jí svazovaly ruce, vzaly zasvé. První vlna magicky ovládaných, napůl mechanických slonů, které Crowley poslal rozdrtit tuhle ohavnou zemičku, skončila coby ohromné nehybné treláže a podpěry, z nichž vyrašily ohromující gejzíry divokých květin přitahující tisíce včel, a během času i popínavé šlahouny tak husté, že teď sloni vypadali spíš jako přerostlé pahorky. Okraje Prahy vně jejích proslulých hradeb se tak znovu staly divočinou a po Crowleyho nevydařeném útoku nezůstala ani stopa. Včely navíc věčně a neúmorně bzučely jednu oblíbenou českou ukolébavku.

Jako dítě miloval zahrady a i dnes musel uznat, že jsou ty obrostlé konstrukce nanejvýš půvabné. Teď ovšem Čechy žádná doznívající nostalgie nezachrání, to ať si nemyslí. Vzápětí po Crowleyho neúspěšném tažení začaly patálie s Republikou a s Angličany, takže neměl kdy se na Čechy nebo na ty paličaté Poláky znovu zaměřit. Ale zanedlouho bude mít dost času, aby se jim věnoval – a hravost ani fantazie nikdy nezvítězí nad čiročirým násilím, zvlášť když násilí podpoří zdrcující přesila.

„Zapiš to na program jednání mým generálům,“ obrátil se Crowley na Šmejda. „Provedu, pane. Velice moudré rozhodnutí, pane,“ prohlásil Šmejd. „Co dalšího tam mám zapsat?“ Crowley hleděl na mihotající se válečné výjevy ve vodě a neřekl to, co se mu honilo hlavou. Místo toho přikázal: „Obětujte tisíc strak. A pět set koz. A taky žížaly. Nezapomeň na žížaly.“ Další důvod, proč měl Crowley rád chladivé aroma Vševidoucího oka: udržoval smrad krve stoupající zdola v dostatečném odstupu, aby se všechno nechutné odfiltrovalo a zbylo jen to osvěžující. „Ano, pane nejvyšší veliteli,“ přitakal Šmejd. „Hned to bude.“ V katakombách se rozkládaly rovněž Cowleyho válečné továrny, kde demimágové, jeho kouzelničtí akolyté, pracovali podle jeho instrukcí na výrobě armád. Magičtí sloni dusající po Zemi ve válečné zbroji nevznikli sami od sebe, nedali se vyčarovat z ničeho. Byla to těžká práce, náročná práce, a vyžadovala pozornost na detaily. Jakmile bylo na místě lešení a provizorním plátnem se vymodeloval tvar, přidala se kovová mřížka, a to celé bylo zapotřebí magicky oživit tak, aby kostra nepřirozenou rychlostí obrostla masem a brněním, jež tvořilo něco jako kůži… čili fyzikální reakce se stávala alchymickou – jak by dost možná pravil John Dee, kdyby existoval i jinak než v podobě popsaných stránek. A toho se dalo dosáhnout jen pomocí krvavé oběti, již přinášela krotká a drobná pozemská zvěř ve prospěch udatných a velkých tvorů, které potřeboval do svého vojska. „A… nic dalšího nemám do programu zanést?“ zeptal se Šmejd nesměle, jako by nechtěl narušit Crowleyho zahloubání víc, než bylo nezbytně nutné. „Ne, to je všechno, Šmejde. I tak je to víc než dost.“ Šmejd se zkroutil do poloviční poklony, kteréžto gesto nebylo s jeho četnýma nohama a dalšími údy nic snadného a ze všeho nejvíc vzbuzovalo dojem, jakkoli se Crowley nadále vyhýbal přímému pohledu na něj, jaký by nejspíš vzbuzovala pekelná černá kudlanka při modlení.

Všechny Crowleyho myšlenky se právě otáčely kolem Zlaté koule, nejslavnějšího alchymistického výtvoru Johna Dee. Nebo přinejmenším výtvoru, jehož autorství si Dee nárokoval. Stejně dobře bylo možné, že existoval odjakživa a Dee ho k sobě jen povolal a na čas připoutal za použití dávné moudrosti těch, kterým Šmejd říkal Stavitelé a psalo se o nich v zakázaných knihách, jež mu Šmejd donesl. Zlatá koule, dozvěděl se od něj, by čaroději jeho formátu přinesla neomezenou moc, neboť byla zdrojem energie, jež by ho učinila nepřemožitelným, takže by další otázky, jak naložit s  Prahou nebo se zrádnými Angličany, byly bezpředmětné. Se Šmejdovou pomocí se Crowleymu podařilo vypudit kouli ze vzdáleného místa v labyrintu světů ukrytém za třetími dveřmi, ale jakmile v poutech Crowleyho kouzla vešla do Aurory, pomocí tajuplných kejklí se mu ta zpropadená věc schovala, a on ani v nejzazším koutě magické říše necítil sebemenší stopu vibrací, jež by prozrazovaly její přítomnost. Žádné pulzování, žádný svit, žádný signál. Byl si jistý jedině tím, že Zlatá koule nemohla opustit aurorskou Evropu, aniž by o tom věděl – zaručeně by zanechala nějakou stopu, zasekla háček, který nikdo nevyndá, a Crowley by ji pak mohl sledovat na věčné časy a den.

Zbývalo sedmero dveří, kterými se dalo uniknout, a spojovaly je stěny magických siločar, které koule nemohla překročit. Tudíž to byla jen otázka času, ne? Zlatá koule byla v pasti, ale s dalším pátráním mu nedokázal pomoct ani Napoleon, ani Šmejd, a podle všeho ani Vševidoucí oko. Což znamenalo, že není tak úplně vševidoucí – ironie, která neušla ani Crowleymu. Zmáčkl knoflík na stole a sloup s Napoleonem začal klesat k podlaze. „Áááá,“ protáhl Napoleon nahoře a pak ještě jednou skoro ve výšce očí, „zase potřebuješ poradit. Já to věděl. Nikdy bys mě neporazil, kdyby mě nezradili moji vlastní. Ani za tisíc let.“

Crowley kdysi experimentoval s kočkou, aby se přesvědčil, jestli má opravdu devět životů. A dost často si přál podniknout něco podobného s Napoleonem. Jak dalece je jeho hlava nemrtvá? Jaký tlak, plamen nebo kapalina by byly zapotřebí, aby uhasily vojenský zápal, ale zachovaly strategickou mysl? Popravdě si Francie Napoleona nijak zvlášť necenila. Už nějakou dobu chyběl v oficiálních vládních archivech, kde se skladovaly ostatní hlavy – „v zápůjčce“, jak tomu pro sebe říkal Crowley. Šmejd ho objevil na Sardinii, v odlehlém horském městečku jménem Gavoi, kde chřadl na půdě domu jakéhosi mrtvého mága. Crowley měl v úmyslu vmést Napoleonovi tenhle fakt do tváře, až ho někdy bude zoufale potřebovat umlčet a zkrotit. „A teď mě potřebuješ. Teď mě potřebuješ, abys vyhrál válku, kterou bys neměl šanci vyhrát, kdybych ti v jednom kuse nepomáhal. Ale jestli chceš mou maximální podporu, musíš mi nejdřív opatřit moje tělo a moje vojsko a –“ Naštěstí všechno další, co Napoleon mohl říkat, se spolu se sloupem zanořilo do podlahy a pokračovalo níž, do katakomb. Hydraulický sloup totiž fungoval jako výtah dosahující až na samé dno sklepení. Napoleonovu hlavu právě potřebovali na každodenní poradě v hlavním štábu, a zatímco Vševidoucí oko se nacházelo v katedrále, hlavní štáb byl, jak je zvykem, ve sklepě.

překlad Dominka Křesťanová

21.2.2022