Pár krvavých šrámů od zázraku reality

nakl. Viriditas

Adam Borzič (1978) je básník, terapeut a buddhista. Také šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Jeho sedmá sbírka Legendy pokračuje v jeho originálním českém poetické vnímání reality, mystiky a místa člověka, který ve svém dušotěle poskakuje historickými, geopolitickými a náboženskými souřadnicemi. A touží po porozumění, soucitu a vyrovnanosti.

Barokní touha

Tolik let toužím po slově,

které si ustele v rudých oblacích,

které načechrá světlo jak tabák v dóze,

které se rozlije jako nebeská modř na plátně

v dlouhém setmělém sále,

tolik let toužím po slově,

které lze vyslovit jako slavnost bouřky,

jež se snáší na hrušně a jabloně,

pokrývá je jakoby svatebním závojem.

 

Slovo znělé a současně tlumené

jako kroky na tlustém tepichu,

slovo ladné jako labuť na řece,

a současně horké, až jeho vášnivost

podobá se mozolnaté ruce,

která by mohla probodnout tmu,

ale poslední vteřinu se obrátí

k tichému světlu, jež sálá z těla

oblého jako zeměkoule,

takové slovo toužím vyslovit.

 

A chvějí se mi u toho rty

a to chvění je jarním vánkem,

který konejší nahotu chvíle,

která pije z karafy rozpuštěný sníh.

 

Ach, toto arktické jaro,

kdy stromy obalené růžovým šílenstvím lásky,

ty Rubensovy děti z říše stromů,

ty růžové ohně sestupující tenkým sklem času

mrznou tak jako my po nekonečné zimě,

kdy jsme trpěli naším mírným morem,

a někteří umírali a někteří padali únavou,

a všichni do jednoho jsme se báli

a tísnili ve svých příbytcích

a svítily nám monitory ve dne v noci

a vše bylo stále stejné, vše se opakovalo

stále znovu a znovu, a teď to studené jaro…

 

I v něm se ale milují hráškový princ kaštan

a starorůžová nevěsta třešeň, i v něm večerní světlo

barví naše domy medem, až mě to nutí vzpomenout

na jeden sen, který se mi zdál, když mi bylo 19 let.

Tehdy v podobném hustém tekoucím světle

byl jsem Matkou Boží v orientálním stanu,

těhotnou Pannou a čekal jsem, až porodím.

Nikdy už jsem pak znovu necítil tak šílený mír.

 

Od těch dob zůstala ve mně touha

vyslovit – porodit slovo, jež by v sobě neslo Slovo,

a zatím žiju v době, kdy slova jsou lehká jako hovna

a plavou v našich mediálních mísách, plují naší myslí,

podivně děravá, zmrzačená, nadnášená bublinkami času.

 

Nejsem konzervativec, neuctívám sutanu ani uniformu,

neděsím se mládí světa, jen v té touze po kosmickém slově

jsem stařec i mládě, vždy znovu sedím ve vratkém člunku,

který se nejistě houpe, a nade mnou pás hvězd, které pase

nebeský pastýř s mírnými rysy v protáhlé tváři, a čekám

na to Slovo, roztoužený dychtivě natahuju ruku,

otevírám ústa, přivírám oči, v tom pohybu až nehybný

jak socha oslněná tryskajícím světlem.

18.2.2022