Vojna není kojná - a nikdy nebyla
nakl. Academia
Kolektivní monografie Mezi pakárnou a službou vlasti je věnována zkoumání aktérské reflexe dnes již neexistujícího institutu povinné prezenční vojenské služby v širším časovém záběru od nástupu tzv. normalizace v Československu po roce 1968 až do plné profesionalizace Armády České republiky v roce 2004.
Z předmluvy
Povinná služba v armádě představovala od konce 18. století v evropském prostoru jeden z důležitých mechanismů fungování moderních národnostních států, jehož prostřednictvím chtěla vládnoucí moc disciplinovat, indoktrinovat, socializovat, ale především v případě ohrožení státní suverenity také mobilizovat své občany k obraně teritoria a stávajícího společenského řádu. Kolektiv autorů a autorky se proto snaží v rámci jednotlivých kapitol najít odpověď na otázku, do jaké míry byla tato mocenská ambice ve druhé polovině 20. a na počátku 21. století – bez ohledu na změnu politického režimu – v tehdejším socialistickém Československu a pozdější demokratické České republice úspěšná, a to prostřednictvím analýzy orálněhistorických rozhovorů se zástupci několika generací mužů, kteří v tomto období povinnou vojnu (mnohdy nuceně) absolvovali.
V českých zemích byla všeobecná branná povinnost zavedena ve druhé polovině 19. století a v následujícím století docházelo v jejím pojetí již pouze k dílčím změnám. Po roce 1948 se délka vojenské služby definitivně ustálila na dvou letech a až do roku 1989 se její absolvování stalo „vlasteneckou“ povinností téměř pro každého muže. Po pádu komunistického režimu v Československu byla délka povinné vojny několikrát zkracována. Nejprve v roce 1990 ze dvou let na 18 měsíců, o tři roky později se novým standardem stal pouze rok a současně byla uzákoněna možnost absolvovat náhradní civilní službu, která však byla zhruba o polovinu delší. Roční prezenční vojenskou službu naposledy potvrdil branný zákon z roku 1999, ale již o pět let později byla definitivně zrušena a v lednu 2005 se Armáda České republiky (AČR) stala plně profesionální.
Po celou dobu existence základní vojenské služby (ZVS) byl postoj veřejnosti k ní značně ambivalentní, – na jedné straně totiž představovala jistou formu individuální deprivace (lidově řečeno „pakárnu“), na straně druhé bylo její absolvování považováno za významný důkaz maskulinity a dospělosti, což potvrzuje obecně známé rčení o tom, že „vojna dělá z chlapců chlapy“. Na tento rozpor odkazuje konečně i název této knihy – „mezi pakárnou a službou vlasti“. Význam tohoto institutu pro jednotlivce (přechodový rituál) i společnost (výchova k občanství) tak představuje zajímavý předmět interdisciplinárního výzkumu, na který je možné nahlížet v různých perspektivách a strukturních i funkčních vztazích. Jedná se navíc o téma poměrně aktuální, protože fenomén povinné vojny necelé dvě dekády od svého zrušení začíná postupně mizet z většinových osobních i kolektivních identit, a její aktéři se tak ve společnosti stávají v pravém slova smyslu pamětníky.
Překvapivě však tomuto tématu nebyla v rámci českých společenských a humanitních věd dosud věnována větší pozornost (s výjimkou několika – spíše faktograficky laděných – dílčích časově a tematicky ohraničených studií, monografií a kvalifikačních prací). Na své zpracování především stále čeká základní faktografický přehled vývoje československé a české armády po roce 1968 a 1993. Poslední kolektivní monografie pracovníků Vojenského historického ústavu v Praze z roku 2008 mapuje situaci v armádě pouze od poloviny 50. let do období těsně před okupací vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Slovenští kolegové jsou v tomto ohledu o něco dále, v jejich případě je organizační vývoj československé armády – nicméně s důrazem na území dnešního Slovenska – zpracován až do roku 1992. V dílčích monografiích jsou pak jednotlivými autory podrobně zpracovány již jen klíčové události roku 1968 a krátké období porevolučního vývoje od listopadu 1989 do rozpadu Československa. Výjimku mezi publikovanými pracemi představuje syntetizující interpretační monografie věnující se vztahu české společnosti k válce a armádě v širokém časovém záběru od raného středověku do začátku milénia za využití historicko-sociologických přístupů.
Předkládaná publikace se proto snaží tento deficit alespoň částečně vyplnit, a to za využití narativní analýzy reprezentací, jejichž prostřednictvím pamětníci (příslušníci několika generací) vědomě či nevědomě (re)konstruují, artikulují a současně též selektují vzpomínky na svou vojenskou službu, a to v časovém rozmezí jednotlivých historických dekád po roce 1968. Vycházíme přitom ze sta rozhovorů, které byly pořízeny v rámci grantového projektu, na jehož řešení se v letech 2019–2021 podílely dva ústavy Akademie věd České republiky (Ústav pro soudobé dějiny jako hlavní řešitel a Etnologický ústav jako spoluřešitel). Všechny v této knize citované rozhovory byly uskutečněny v souladu se zavedenými metodologickými a etickými standardy orální historie, která si klade za cíl prohloubit poznání minulosti prostřednictvím analýzy a interpretace vzpomínek pamětníků a pamětnic. Respondenti (výhradně muži) byli vybíráni na základě kombinace otevřené výzvy, cíleného výběru a náhodného vzorkování takovým způsobem, aby pokud možno rovnoměrně pokryli nejen časový záběr celého výzkumu napříč jednotlivými dekádami (tj. rozmezí let 1968–2004), ale i různé druhy vojsk tehdejší československé/české armády (pozemní vojsko, letectvo, protivzdušná obrana státu), včetně běžných, specializovaných i elitních typů konkrétních vojenských útvarů. Posledním významným kritériem vzorkování pak bylo dosažené vzdělání pamětníků v době odvodu, od něhož se až do roku 1989 odvíjela délka povinné vojny (rok či dva). Do výzkumného vzorku bylo také cíleně zahrnuto několik současných příslušníků Aktivních záloh AČR a vojenských reenactorů (tj. členů různých zájmových uskupení – typicky klubů vojenské historie –, která se ve svém volném čase věnují zpřítomňování historických bitev či každodenního života vojáků v různých historických obdobích).
................
V této knize proto akcentujeme zejména témata spojená s problematikou vzájemných (ne) oficiálních vztahů mezi vojáky základní služby, protože právě jim věnovali pamětníci v rozhovorech spontánně největší pozornost a prostor. Některé otázky povinné vojny jsou tak v textech mnohdy pouze načrtnuty, další se objevují ve formě odkazů v poznámkovém aparátu. Předpokládáme, že řada témat, která se do této kolektivní monografie nevešla, bude v budoucnu publikována v podobě dílčích studií.
Kniha je rozdělena do šesti kapitol, které zdánlivě mohou existovat také jako samostatné texty, nicméně ve skutečnosti bylo jejich řazení zvoleno s ohledem na postupný výklad směrem od obecného k jedinečnému. V první kapitole tak nejprve Prokop Tomek skrze dobové normativy nastiňuje základní věcný rámec oficiálního diskursu ZVS napříč jednotlivými dekádami již od roku 1948, aby kolektiv autorů v druhé kapitole nabídl první aktérské reflexe zaměřené na různé aspekty každodenního života vojáků základní služby po roce 1968 a jejich proměnu v závislosti na odsloužené době, která významným způsobem ovlivňovala sociální status rekrutů (tj. přerod „zobáků“ v „mazáky“). V následující kapitole Pavel Mücke rozšiřuje sociální skupiny starších a mladších vojáků základní služby o specifickou kastu absolventů (tj. vysokoškoláků), kteří v roli poddůstojníků nebo důstojníků často plnili roli jakýchsi prostředníků mezi vojáky z povolání a mužstvem. Lenka Krátká nabízí ve své kapitole vhled do genderové problematiky, když představuje reprezentace ZVS, které převažují ve veřejném diskursu po roce 1948, a to v rovině popkulturních obrazů (filmů a seriálů z vojenského prostředí, v nichž se objevují vojáci základní služby). V předposlední kapitole Petr Wohlmuth navazuje na koncept hegemonní maskulinity, když interpretuje povahu oficiálního a neoficiálního disciplinačního řádu, který se historicky ustanovil v průběhu existence institutu povinné vojenské služby (tj. rozpor mezi „lampasáckou“ a „mazáckou“ vojnou), s důrazem na formu a význam přechodových rituálů, jejichž prostřednictvím docházelo k „povyšování“ na mazáky.
Poslední, nejrozsáhlejší kapitola se pak snaží za využití analytických postupů metody zakotvené teorie předložit vyčerpávající klasifikaci různých reprezentací významu ZVS napříč zkoumaným obdobím a jednotlivými diskursy, včetně aktérské reflexe otázky případného znovuzavedení povinné vojny.
Závěrem je třeba čtenáře a čtenářky upozornit, že ambicí této kolektivní monografie – jak již bylo naznačeno výše – rozhodně není poskytnout faktograficky (ani jinak) vyčerpávající přehled vývoje povinné vojenské služby v letech 1968–2004 na území dnešní České republiky. Autorský kolektiv nevychází z primárního archivního výzkumu, ale z aktérské reflexe. Původním záměrem sice bylo komparovat vzpomínky pamětníků s dobovými prameny konkrétních vojenských útvarů, u nichž jednotliví respondenti sloužili, pandemie Covid-19 nicméně tuto možnost významně zkomplikovala, ba téměř znemožnila. Naším cílem je tak především nabídnout komplexní případovou studii, která by ve formě dílčích mikrohistorických sond do různých oblastí aktérské perspektivy poskytla – podle našeho názoru v kontextu české militární historiografie dosud absentující – badatelské interpretace a teorie, vztahující se k institutu povinné vojenské služby. Zda naše závěry mohou obstát, musí posoudit nejen čtenáři a čtenářky, ale především potvrdit či vyvrátit další (ať už kvalitativně či kvantitativně orientované) interdisciplinární výzkumy na toto téma, k jejichž iniciování má tato kniha mimo jiné také vybídnout.
Jiří Hlaváček (editor)
18.2.2022
