Možnost zázraku uprostřed drtivé reality

nakl. Argo

Hlavním příběhem Krajiny zjevení Václava Vokolka, umístěným ve středu pomyslného literárního oltáře, je skutečná událost, která se odehrála roku 1849 v Mcelích u Nymburka. Třem dívkám se tu opakovaně zjevila Matka Boží, rozmlouvala s nimi, zjevila jim údajně mnohá tajemství.

Celou situaci zaznamenal místní kostelník; zázračné zjevení mělo v regionu značnou odezvu, konaly se poutě, byl vydán poutní obrázek; církev se ovšem od zázraku záhy zcela distancovala a úřady rezolutně zakročily. Dívky byly označeny za podvodnice a na zázrak se zapomnělo. Nikomu se nehodil. Za několik let ovšem došlo prakticky se stejnými kulisami a osobami k zázraku v Lourdech…
Z těchto a dalších historických faktů autor vychází, jeho cílem však není objasnit historickou událost, ta je mu pouze prostředkem k rozehrání nečekaných dějů. Hlavní hrdina románu Jakub Choc chce realizovat televizní dokument o zapomenutém zázraku, získává informace, zaplétá se do děje a stává se jeho součástí. Příběh se stává labyrintem, v jehož středu místo Mínotaura čeká další zjevení.

Václav Vokolek (1. ledna 1947 v Děčíně), z rodiny katolického literáta a esejisty Vladimíra Vokolka. Ve svém životě působil jako zámecký správce, pracovník muzea a později restaurátor výtvarných děl. Podílel se na založení nakladatelství Triáda, od roku 1995 vyučuje na pražské Vyšší odborné škole publicistiky. Editorsky se věnuje literárnímu odkazu svého otce a kulturní historii českých zemí z pohledu duchovna. Intenzivně se věnuje také výtvarné tvorbě.

Ukázka:

1. STAVĚNÍ SCÉNY

„Tak tady to všechno začalo,“ pomyslel si Jakub Choc. Stál na úpatí homolovitého kopce, na němž se malebně vypínal kostel se sanktusovou věžičkou, vpravo od něj stará zvonice, jejíž bílé zdivo odráželo sluneční paprsky a dřevěné podsebití je zase pohlcovalo. „Odrážení a pohlcování jistě nejsou protikladné energie, ačkoli se to na první pohled zdá,“ dokončil svou úvahu. Mlčky stoupali nahoru, nebyl tu totiž sám, širokou cestou s dřevěnými stupni, pečlivě narýsovanou mezi před nedávnem zasazenými lipkami. V polovici kopce se zastavili. Odtud byl lepší rozhled na ves pod nimi i do širé roviny. Zde bylo místo prvního odpočinku, to poznal již při první návštěvě Cel před několika měsíci. Prostě právě tady se člověk musí zastavit, vydechnout, rozhlédnout se. „Tady to začalo,“ řekl konečně nahlas, snad aby přehlušil své pochyby. Zde? Právě zde? I když ten, kdo by věděl, kdy nastane nějaký začátek, by byl vládcem světa.

„Tady?“ Ester přehodila vlasy, jak měla ve zvyku, přes levé rameno. Dívky její generace věděly proč, to ovšem Jakub Choc v nejmenším netušil. „Tady?“ protáhla pohrdlivě ještě jednou a rozhlédla se. Byla viditelně zklamaná. Okamžitě vše viděl jejíma očima. Pod nimi nepříliš krásná ves, nuda z ní tryskala jako z rafinovaného vodotrysku. Mírně zvlněný horizont, za nímž se rozkládala nekonečná polabská rovina a její bezútěšnost nebrala konce. „Nic moc,“ dodala Ester. „Nuda.“ Tedy to nejhorší, co mladé dívky znají. Všechno ostatní je docela epic. Mohlo by se zopakovat – ten, kdo ví, co všechno je ostatní, by byl miláčkem mladých dívek, pokud by o to ovšem stál. „Představ si, že právě tady se v předminulém století, přesně před sto sedmdesáti léty, což zase není tak dávno, zjevila místním dětem krásná paní, snad Matka Boží. To je nepředstavitelná věc!“ „Není to tak dávno, co jsi řekl, že to mohla být třeba víla. Změnil jsi názor?“ „Máš pravdu, těch možností je víc, a třeba se ještě objeví další. Mám dojem, že také proto tu jsme. Každopádně jsme na místě zjevení, které bylo popřeno a zapomenuto. Jak je to možné?“ Zdálo se, že tohle Ester zaujalo. „Proč?“ „Netuším. Zázrak, který musel být zapomenut,“ pokračoval. „Zesměšněn. Zakázán. Prostě zdejší zázračné zjevení nikdo nepotřeboval. Nikomu se nehodilo do krámu. Rád bych o tom udělal dokument pro televizi, ale musím hlavně zjistit, co se tu vlastně stalo. Musím odpovědět na zapomenuté otázky, stejně jako na dnešní. Vím, že to nebude jednoduché, ale pečlivý sběr drobných faktů mi může otevřít cestu k vyjasnění, tak nás to učili ve škole.“

„Za chvíli se dozvíš víc,“ řekla poněkud tajemně. „Za hodinu nás Seemann čeká v ,chateau Cely‘. To je zámek, který se ukrývá někde za kostelem. Nikdy jsem tam nebyla, je to jen pro pracháče. Lifestyle resort…“ dodala stejně tak s odporem jako s obdivem. „Pořád jsi mi neřekla, kdo to je.“ Zdálo se, že tuhle otázku opakuje posté a netýká se jen nějakého neznámého Seemanna. Nikdy neodpoví. Otázky dokáže velice snadno přeslechnout. Všechno související s Ester bylo totiž tajemné a nejasné. Jako ona sama. Stejně jako jejich seznámení.

Před několika měsíci, na samém počátku léta, byl v Božím Daru mezinárodní rockový festival Let It Roll. Město Boží Dar, fungující více než sto let jako vojenský prostor, zaplavilo množství mladých lidí. Ale nebyli to vojáci, ani zajatci, ani hordy okupantů. Sjeli se sem za hudbou, kterou měli rádi, to bylo dobré znamení. Před obchodním střediskem se ozývala francouzština, maďarština, samozřejmě angličtina, češtinu tu moc slyšet nebylo. Mladí lidé s velkými batohy kamsi mizeli, a tam kdesi se jich rychle shromáždily tisíce. Tam, kde na ně čekal dunící rytmus, který milovali, a kapely, které vyjadřovaly jejich společné pocity a na okamžik, dokonce na celý víkend, pulzy maximálně zesílených zvuků spojily jejich duše do jedné. Všeobecnému sbratření napomáhal alkohol, pocit svobody, občas tráva a náhodná objetí mladých těl. I náhodnému pozorovateli, tím Jakub Choc ke své lítosti byl, bylo na první pohled jasné, že všechny spojuje jakési náboženské spoluprožívání, možná i s mystickými prvky. Celé to davové poslouchání hudby vytvářelo pro několik generací vzácnou pospolitost, jistě téměř náboženské podstaty, to si Choc dovedl dobře představit. Stroboskopické efekty, dunící rytmus, světelné efekty uctívání jednotlivých hudebníků a skupin, to všechno bylo pro návštěvníky opojné a jistě krásné. Ostatně i sama pouť na předem určené místo může připomínat dávné náboženské putování a přímé prožitky posvátného. Náramky vstupenek na zápěstích asi nahradily poutní obrázky.

„Dá se jim vlastně závidět,“ pomyslel si tehdy Jakub Choc a se závistí si prohlížel hlavně dvojice, které svou lásku dávaly okatě najevo. „Vlastně to není tak dávno, co jsem také chodil na takové festivaly, ale pak se touha po společném sdílení kamsi ztratila. Byla to dospělost? Ztráta svobody? Past života? Raději neodpovídat…“ Hudba duněla Božím Darem už od rána, i když hlavní koncert byl až večer. Jindy ospalá krajina ožila rytmem a místní opilci vycházející ze dveří Sport baru nadávali a hrozili bůhvíkomu pěstí. Všechno, co se zde odehrávalo bez nich, nesnášeli. Bezmocně kouřili před branami svého ráje, kde jim nějaký čuráci zakázali jejich nikotinové radosti a oni museli poslechnout. Kdo se jich zastane? Nikdo. Zmrdi vítězej! Nezbývá než si odplivnout a zašlápnout vajgla mezi ostatní. Před Sport barem postávala skupina mladíků v podivných maskáčových uniformách. Nebyli zdejší a kouřící návštěvníci baru si je prohlíželi s nedůvěrou. Na všechny cizí pozor! To byl nepsaný zákon, který bylo zapotřebí dodržovat. Náplavy jsme přece jen my, opakovali s neskrývanou hrdostí. Místňáky bys tu totiž spočítal na prstech jedné ruky… „Co tu chcete? Máme tu dnes trochu moc neznámejch ksichtů,“ oslovil neznámé chlapík s dlouhými vousy. Choc ho tu viděl každou chvíli, tak tedy domácí. „Neboj se,“ řekl dobrácky holohlavec, jenž měl na klopě uniformy malou rudou hvězdu. „Chceme tu pomoct, sám vidíš, co za sebranku se sem sjelo. Vy se chcete jen dívat. My zasahujeme…“ „Nekecej nám tady do toho,“ ozval se mladík s čepicí nasazenou kšiltem dozadu. „My nikomu do ničeho nekecáme, kámo,“ odpověděl holohlavec již méně dobrácky, „my tu jsme na stráži. Jsme domobrana, vole.“ „A co to máš na sobě za hadry?!“ nedal se mladík s kšiltovkou. Provokovat, to bylo jeho. „Vypadáte jako normální zelený mozky. Zelený vyjebaný mozky,“ pitvořil se. „Chceš do držky?“ zařval obr v maskáčích. Na čele mu naběhla žíla. „Nech ho,“ odstrčil nasupeného rváče starší chlapík v brýlích. Bylo znát, že umí rozkazovat. „A ty taky zmlkni. Nebyl jsi ještě na tomhle prašivým světě, když jsem právě tady sloužil vlasti. Sloužilo se tu dobře. To tu ještě byl pořádek a takoví frajeři jako ty mě poslouchali na slovo.“ Dokonce se při té vzpomínce usmál. „Utři si mlíko na bradě a drž hubu a krok. Seš civil, ale to se může změnit, kámo, nemysli si. Pak budeš poslouchat s radostí, to si piš!“ „No tak sorry,“ pípl vystrašeně mladík.

„Ale kdo ste, kurva?“ nedal se vousáč, jako kdyby cítil, že jeho panování je ohroženo. Choc ho znal z několika návštěv Sport baru. Byl tu zjevně nekorunovaným králem. Jeho na předloktí vytetovaná hlava vlčáka budila respekt. „Máme tu čest být Domobranou České republiky,“ postavil se do pozoru bývalý voják, „přečti kousek našeho prohlášení, Vráno.“ Hubeňour s ohnutými zády vylovil z kapsy maskáčů tvrdou kartičku a začal číst: „…vědomi si závažnosti probíhajících zahraničních i domácích dějů, v okamžiku nelegálního překračování hranic milióny migrantů, v předvečer rozpadu Evropské unie, v čase nebezpečí hrozících našim domovům a nedůvěřujíce vládě nedbající hlasu lidu a nehájící naši bezpečnost, s pocitem, že žádné osobní nepohodlí a oběti nejsou dost velké, jde-li o bezpečí našich domovů, zdraví a životy našich rodin, vyjadřujeme nezlomné přesvědčení, že všem hrozbám přítomným i budoucím je třeba odhodlaně a statečně čelit.“ Třel si zpocené čelo. Ostatní při čtení smekli barety, jako kdyby právě pohřbili vlastní zbabělost a strach. Jejich přesvědčení mělo na opilce zapůsobit.

„Tak to slyšíte, chlapi,“ obrátil se na opilce starý voják, jistě bývalý důstojník. „Moc se nevytahujte,“ zabručel vousáč. „My si to tu dokážeme ohlídat sami, že jo, Němej,“ obrátil se na Choce. Tak mu při občasných návštěvách Sport baru říkali. Pokrčil bezradně rameny. „A já zatím myslím na zázračné zjevení Matky Boží, chlapi.“ Kdyby to skutečně řekl, obě skupiny by ho musely zmlátit, jiné východisko by nebylo. Ale on nic neřekl. Prostě Němej… Obě skupiny proti sobě rozpačitě stály. Bylo horko a rvačka nepřicházela v úvahu, navíc místní se rvali jen mezi sebou, když to bylo zapotřebí. „Jednou nám poděkujete. Čekáme jen na rozkaz,“ ozval se zase holohlavec. „Kdo vám ho dá?“ zeptal se zcela nečekaně Jakub Choc. Pocítil, že jsou na něj místní hrdí. Dělá prej v televizi, ale je zdejší, bydlí tu. To něco znamenalo. „Kdo? To bys měl vědět! Přece náš velitel, náš prezident! Von to dobře ví!“ vykřikl holohlavý svalovec.

A bylo jasno. Všem. Domobranci zasalutovali a odpochodovali směrem k bývalému letišti. „Dobrý magoři, co?“ otočil se na Choce vousáč. „Jo, asi o nich ještě uslyšíme.“ „Jak to myslíš, Němej?“ „Nijak.“ To bylo přesně ve stylu zdejších debat. Pauza na kouření před vchodem do Sport baru se zbytečně protáhla. Vrátili se tedy dovnitř, dohnat, co zmeškali. Objednali nové půllitry. Hudbu doléhající z dálky to v nejmenším neovlivnilo. Hudební svatyně se rozkládala na místě někdejšího sovětského vojenského letiště, tedy tam, kde ještě ne tak dávno startovala trysková letadla nacvičující válečný vpád směrem na západ. To mělo na starší místní stále ještě vliv: „Takovej bordel! Tohle tu za Rusů možný nebylo!“ Večer u televizí se vzpomínalo na čachry s ruskými vojáky, na svátky osvobození nebo podzimní revoluce, kdy si mohli nakoupit ve vojenských prodejnách. „Bordel tu teda nebyl…“ Armády se tady střídaly dlouhá léta, od nepaměti. Říšskou armádu tu již asi nikdo nepamatoval, natož rakousko-uherskou. Ale pořádek tu byl vždycky. A teď? Proto vědí, koho volit.

......................

15.2.2022