Nobelista 2021 Abdulrazak Gurnah zatím alespoň v originálu
Tomáš Weiss
Než se podaří některou z knih laureáta zatím poslední Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazaka Gurnaha přeložit a vydat česky, nabízí Kosmas některé spisovatelovy texty v originálu. A vždy precizní Alena Dvořáková o něm v Souvislostech 2021/3 publikovala informativní text, ze kterého přinášíme ukázku.
Odpouštění opouštění (ukázka z textu)
(Nad romány Abdulrazaka Gurnaha)
Abdulrazak Gurnah, nositel letošní Nobelovy ceny za literaturu, se narodil na Zanzibaru, odkud musel po revoluci v lednu 1964, provázené masakrem arabských a indických obyvatel ostrova, uprchnout. Roku 1968 získal spolu s bratrem azyl v Anglii, kde od té doby strávil většinu života, získal britské občanství a dnes žije v kentském Canterbury. Byť Gurnahovy romány nejsou nutně autobiografické, přesto většina z nich svým zasazením i nutkavým kroužením kolem opakujících se témat a motivů prozrazuje, že se v nich autor inspiruje převážně vlastní minulostí i přistěhovaleckou zkušeností. Gurnahovy příběhy se typicky odehrávají, ať už plně, či částečně, na území dnešní Tanzanie (na pevnině či na ostrovech) a jejich tématem bývá - v mnoha různých obměnách - hrdinovo rozhodnutí, více či méně vynucené okolnostmi, opustit domovinu i rodinu a vydat se na cestu jinam. Osudové rozhodnutí pro odchod, odplutí, odjezd bývá zároveň podbarveno pocitem zrady, neboť odjet znamená u Gurnaha se železnou zákonitostí opustit milovaného člověka, nechat ho napospas tomu, před čím sám utíkám. Výsledek podobných cest je vždy nejistý (mohou končit různě: návratem domů, zmizením bůhvíkde a bůhvíjak, smrtí, ale i úspěšným zakotvením jinde), ale v Gurnahových románech se zpravidla pojí s nutkáním, často provinilým či úzkostným, vzpomínat na to, co bylo opuštěno.
Zadruhé je Gurnah známým britským odborníkem na postkoloniální literaturu, zejména, ale ne výlučně literaturu africké provenience (přestože dle vlastních slov postkoloniální nálepku nemá rád a brání se ji používat jak v akademické sféře, tak ve vztahu k vlastní literární tvorbě). V roce 1982 obdržel doktorát za disertaci na téma Kritéria v literární kritice západoafrické fikce, zhruba od poloviny osmdesátých let pak působí jako odborník na postkoloniální literaturu na Univerzitě v Kentu (od roku 2017 coby emeritní profesor). Je také autorem řady akademických studií a redaktorem cambridgeského sborníku esejů o Salmanu Rushdiem (A Companion to Salman Rushdie, 2007). Jakkoliv jsou Gurnahova díla nepochybně originály, nepřekvapí, že při četbě jeho próz se čtenáři obeznámenému s tvorbou jiných (a dodejme věhlasnějších) postkoloniálních autorů píšících anglicky vynořují náměty a motivy z jejich děl - týká se to zejména Gurnahových vrstevníků J. M. Coetzeeho (1940) a Salmana Rushdieho (1947), ale také (a ještě výrazněji) o generaci staršího V. S. Naipaula (1932). Ve vzduchu se vznáší otázka, zda Gurnahovy romány snesou srovnání i s jejich tvorbou - jak jsou zřejmě přesvědčeni lidé, kteří mu udělili letošní Nobelovu cenu za literaturu.
Gurnah debutoval dle mého názoru výborným a nedoceňovaným románem Memory of Departure (1987, dále jako Vzpomínka na odjezd) v době, kdy už mu táhlo na čtyřicítku. Předtím pracoval dle vlastních slov hlavně na disertaci, průběžně si psal deníky, které mu pomáhaly vyrovnat se s životem v exilu, a publikoval jen povídku Cages - Klece - ve sborníku afrických povídek African Short Stories, sestaveném v roce 1984 Chinuou Achebem. Vzpomínka na odjezd se odehrává v přístavním městečku Kenge na východním pobřeží Tanzanie. Děj je zasazen, jak bývá u Gurnaha časté, do šedesátých let dvacátého století, tedy do doby krátce poté, kdy země dříve nazývaná Tanganika získala nezávislost, pod hlavičkou Tanzanie dosáhla sjednocení se Zanzibarem a moci v ní se chopili socialisté afrického původu s Juliem Nyererem v čele - s neblahými důsledky pro do té doby dominantní arabskou menšinu, k níž patří i chudá, rozvrácená rodina samotného hrdiny Hassana. Vzpomínka na odjezd je vlastně příběhem Hassanova nelehkého dospívání a jeho pokusů vyrovnat se jak s rodinnými traumaty (alkoholismem otce, předčasnou smrtí staršího bratra, sestřinou prostitucí), tak s politickou situací v rodném městě. Po Hassanově nevydařeném pokusu upíchnout se u bohatého strýce v Nairobi vyvrcholí tyto snahy jeho odjezdem, přesněji odplutím z domoviny. Román je psán realistickým, až naturalisticky neslitovným stylem hraničícím s poetikou noční můry, která se přelévá do bdělého vnímání skutečnosti: "Některé noci jsem snil o vráně, kterou jsem spatřil jako dítě. Měla useknuté pařátky, a kdykoliv se pokusila přistát na zem, dosedla na rozdrásané pahýly nohou. Potácela se ze stromu na strom po okraji našeho školního hřiště, pronásledována davem dětí, které po ní házely kameny. Její konec nastal, když přelétala přes hřiště ke školní budově. Zřítila se na zem, krk svěšený, jak už umírala. Zdálo se mi, že mi někdo tu vránu schoval pod polštář." Čtenář se nedočká úlevy ani v pasážích líčících moře oblévající tanzanské pobřeží, k němuž se hrdina utíká, když už to doma nemůže vydržet: "Ze země se zvedala oblaka a oblaka prachu, rozviřovaná dusotem nohou. Stromy v poledním slunci zatvrzele zíraly. Moře týrané nadvládou horka se obrací a převrací a ochabuje a vypařuje a proměňuje v mlhu a páru a sráží se v chladu, který jde za sluncem." Rájem v tomto románu není ani strýcova rozkvetlá zahrada v bohaté nairobské čtvrti: "Otočil jsem se, že se pokochám zahradou. Zjevně mě nechávali čekat. Na trávníku byly narýsovány čáry křídou, sice vyšisované sluncem a deštěm, ale stále zřetelné. Trnitá bugenvilea křiklavě rozkvétala, zářivá červeň a nach se mísily s okrově žlutou a bledě růžovou. Pod terasou rostly obrovské keře ibišku a jejich voskovité květy chlípně pokukovaly k zemi. Záhony podél živého plotu vyplňovaly keříky jasmínu a růží. Bugenvilea se táhla po celé jedné straně zahrady, zákeřně se obtáčela kolem sebe samé a vytvářela neproniknutelnou hradbu. Pletivem plotu na dolním konci prorůstaly šlahouny mučenky. Visely z nich těžké žluté plody, některé proděravělé od ptačích zobáků. Stál jsem tam na slunci, pot se ze mě řinul, a připadal si jako pitomec." Jediný náznak odlehčení - humoru spíš než jen sžíravé ironie - najdeme snad jen v lehce komickém líčení Hassanovy první cesty lůžkovým vlakem z Kenge do Nairobi.
......................
Alena Dvořáková, anglistka, literární kritička a překladatelka (Cormac McCarthy, Will Self, John McGahern, Kevin Barry, Kazuo Ishiguro), text vyšel v literárním kvartálníku Souvislosti 2021/3
15.2.2022
