Rosa Liksom - co je asi za těmi dveřmi s nápisem Vstup zakázán?
nakl. Pistorius
Kniha, vydaná v roce 1993, s názvem Bamalama, je sbírka krátkých nekorektních textů, pro něž je Rosa Liksom (1958) považována za jednu z nejvýznamnějších současných evropských autorek. Titul knížky odkazuje na bláznivý rokenrol Bama Lama Bama Loo jednoho z králů tohoto žánru Little Richarda. Její minipříběhy, kterými si získala čtenáře z desítek zemí.
Liksom se nebojí dotknout žádného společenského tabu, ať už se jedná o bezdomovectví, drogy, alkoholismus či různé podoby sexuality. Jako by ji lákaly každé dveře, nad nimiž bliká nápis „Zákaz vstupu“. Do prostoru za nimi vchází svobodně, přímočaře, bez jakéhokoliv moralizování, s neobyčejným smyslem pro detaily, živý jazyk a černý groteskní humor, jímž jakoby stroboskopickými záblesky nasvěcuje život svých nehrdinských hrdinů, pohybujících se často na samém okraji společnosti.
Ukázka:
Jakmile naplnil nádrž, čekala ho dlouhá jízda. Za městečkem se rozvinula úzká, písčitá cesta. Nechal auto, ať si jede vlastním škubavým tempem. Měl za sebou dlouhý let, v ramenou napětí po probdělé noci a v koutcích úst záchvěvy hlásek cizí řeči. Byla tu pole, úzké říčky, které burácivě plnily hluboká údolí, peřejky, po nichž splouvaly převalující se klády až k pile v ústí řeky. Koně na rozlehlých loukách lenivě okusovali trávu, ovce na břehu jezera a krávy s naběhlými vemeny téměř u krajnic.
Tam daleko, kde nastoupil do letadla, vyl nad mořem vítr jako šest polnic šesti andělů, zbraně promlouvaly jazykem ulice a muži, s černou pletí a velcí, padali mrtví do škarpy dřív, než se naučili ukout první rytmus černé země. Tam daleko za mořem byly mraky větší a temnější, lidské tváře zkřivené už při narození. Usmál se pro sebe, ještě pět tisíc zatáček, ještě dva tisíce vršků a bude v cíli, na konci světa, v zemi vody a ohně, na ostrůvku snů, kde se zjara ozývá tlukot bělokurů a svist tetřevích křídel, ve ztracené zemi, kde močál vydechuje svou zastřenou mlhu nad vesmír. Jízda pokračovala. Byla cesta, bylo auto a byl muž, byly neobydlené planiny, chudá, pustá, ale teskně krásná divočina a horkem ochromená příroda jako koruna slavnostní nádhery letní noci.
.............
Fotr frnknul do Stockholmu, kde nadobro zmizel, a máti nasávala jak prase. Potom jednou ráno, dyž sem vodcházel hákovat, začla mít plnou hubu keců. Vomílala stejnou písničku, jakou sem poslouchal vod dětství, jak ji šici vopustili a kolik toho musela kurva vobětovat a tak dál. To už bylo přes čáru. Popad sem paličku na maso a rozmlátil jí hlavu na sračky, šecky nářky tý čubky tim skončily. Soudní proces proběh podle normálního mustru a já se ani nesnažil cokoli zapírat. Můj vobhájce sice řikal, že by mi helflo nechat se vyšetřit na psychině, ale já mu na to řek, tak to sory, já sem ten čin spáchal ve stavu naprostý příčetnosti, ničeho nelituju.
V base mě to sralo až na půdu. Necejtil sem se tam dobře, já byl zvyklej chodit hákovat a bejt mezi lidma. Blbý kydy vostatních basmanů mě nezajímaly a i jinak jako bysem mezi ně vubec nezapadal. Trápil sem se a byl sem daun, protože to tam stálo za vyliž. Došlo mi, že do ráje mě čeká zatraceně dlouhá štreka, dvanáct roků, takže si ten ráj musim zařídit tam. Ved sem řeči s vězeňskym kaplanem a dal se na víru. Byl to takovej zakřikprd, ale vykládal dobrý storky, třeba jak David zabil lva a jak jeden frajer trefil Goliáše šutrákem do hlavy. Já sem dovopravdy věřil, nikoho sem nebalamutil, chodil sem na mše a dělal šecko, co věřicí normálně dělaj. Zjistil sem, že si mě voblíbily šajby nahoře, a to mi hrálo do noty. Brali mě za polepšenýho, ačkoli sem navzdory víře vodmítal svýho činu litovat. No dobrá, před kaplanem a tak sem litoval, ale sám před sebou a před Bohem nikdy, protože sem udělal dobře. Za mřížema sem sloužil Bohu dobrej rok a půl, dyž mi ten kaplan navrh, že bysem s nim moh jet na letní náboženský setkání do Vihti a potvrdit tam svou víru.
Souhlasil sem, protože sem chtěl ukázat, co to vobnáší, dát se na víru, a chtěl sem tak ňák povznýst Boží lásku. Dostal sem vod náčelníka basy povolenku a jeli sme. Jen co sme se dostali za dráty kdesi ve Vallile a před náma ležel asfalt a zatraceně krásná letní neděle, moje víra se vytratila. Zíral sem přes vokno na tu Bohem stvořenou krásu, na paneláky, benzinky, auťáky a chodce, a měl najednou pocit, že do hajzlu, já přeci patřim semka, a ne do nebeskýho království. Kouknul sem na pastora. V pohodě si řídil, fakt v úplnym klídku, a já nemoh pochopit, jak sem se moh na něco takovýho dát. Za Käpylä, těsně před nájezdem na dálnici, sem ho popad pod krkem a von na fleku vypustil duši. Přesunul sem jeho tělo na svý místo, sám sem si sed za volant a vodjel do Naantali, toho sráče sem cestou hodil do vod Aury a přeplavil se trajektem do Švédska. Tady ve Stockholmu sem už pár roků a šecko tu kruci běží náramně. Vostříhal sem si vlasy a nechal si narůst fousy, našel si práci, voženil se, vzal si manželčino méno, udělal sem jí děcko a sehnal kvartýr v Rinkeby. Vo tom kaplanovi nebylo nic slyšet a mně se po víře už ani nezasteskne. Žiju si právě takovej život, jakej chci, a svym způsobem sem tomu flanďáčkovi děsně vděčnej, že se to šecko vodehrálo jakoby pravověrně podle evangélia. Von jakoby svou smrtí vykoupil můj život, neboli von byl jak Ježíš Kristus, jedinej syn nebeskýho království.
překlad Vladimír Piskoř
10.2.2022
