Je dobrý nápad hledat štěstí někde poblíž porna?

nakl. Kalibr

Marek Stejskal, hrdina zatím poslední knihy Martina Vopěnky Poslední stanice Hamburk, má celkem oprávněně pocit, že mu život něco dluží. A tím něčím je štěstí. Přestože je Marek úspěšným spekulantem na burze a investorem, tento druh obživy ho duševně neuspokojuje. Cítí, že spekulacemi nic nevytváří, jen těží ze systému. A pak potká spolužáka, nynějšího mocného bosse a pornomagnáta. A taky štěstí?

Martin Vopěnka napsal svým způsobem dojemný příběh. Provází čtenáře údolím stínů smrti, zploštění citu a prázdnoty zítřka. Na konci ale nečeká kolmá stěna a náraz, nýbrž další úzká stezka. Že ji budou provázet zase jiné nástrahy, je nabíledni. 

Aleš Palán pro Aktualně.cz

Ukázka:

15.

„Přece kvůli tvojí mámě. Zabila se ti máma, ne? Spolykala prášky, ne?“ Koncem listopadu studená fronta rozbila inverzi a na horách napadl sníh. Vyrazil jsem do lyžařské speciálky v pražských Holešovicích – doplnit výbavu na zimu. Šel jsem zrovna po obnoveném chodníku této kdysi dělnické, nyní umělecko-úřednické čtvrti, když kousek přede mnou zastavilo neobvykle mohutné osobní auto – černé s kouřovými skly – GMC Yukon. Řidič otevřel dveře a vyklonil se ven, aniž vystoupil. Na sobě měl koženou bundu a kolem krku se mu zaleskl zlatý řetěz – všechno to přesně sedělo k nabubřelosti jeho auta. Zvláštně pokřivený úzký obličej se stáhl do úsměvu. Nejprve jsem si myslel, že se chce na něco zeptat, ale pak jsem pochopil, že tady jde o víc.

„Ty píčo!“ vykřikl nadšeně. „Že ty seš Stejskal. Marek Stejskal.“ To jsem opravdu byl – už od narození. Odjakživa jsem měl svou existenci spojenou se jmény Marek a Stejskal. A potom mi to došlo. Uviděl jsem to ve fluidu jeho opálené, svěží a zároveň zchátralé existence. Přicházelo to ke mně skrze něj z dávnověku mého života: „A ty jsi… Černák. Jirka Černák,“ vydechl jsem spíš pro sebe než pro něj. Dřív než mozek mi ho prozradil můj žaludek: znepokojeně se sevřel – úplně jako tehdy – jako když jsem o přestávce vcházel do třídy a kontroloval, jestli tam je. Sedával ve třetí lavici u okna a zákeřným pohledem pozoroval všechno dění. Teď seskočil ze stupátka na chodník. „Ty vole, ty jsi vyrostl! No fakt! Málem jsem tě nepoznal!“ Naposledy jsme se viděli na konci osmé třídy; patřil jsem v té době k nejmenším. Zatímco teď jsem byl vyšší než on. Nechápal jsem, jak mne mohl poznat. Za jízdy. „Ty vole, to seš dobrej, že jsi mě poznal,“ slyšel jsem sám sebe, jak se mu slovně přizpůsobuji. Obranné mechanismy se ve mně opět rozběhly.

Přihnal se ke mně a plácl mne ze strany do paže: „Ty píčo, vzorňák Stejskal. Kde ses tu vzal?“ „Jdu si koupit vosky. Mazání lyží. Tady do toho obchodu.“ „Mazání lyží…“ Rozchechtal se, jako bych řekl něco naprosto nepatřičného. „A já myslel, že mazání kundy. Nebo řitě. Mrdáš přece, Marečku. Nebo ještě ne?“ To slovo používal už tehdy: Mrdání. Pronásledoval mne s ním, protože jsem nevěděl, co znamená. „Už jsi mrdal, Marku? Mrdal jsi?“ pokřikoval na mne a jeho nohsledi se tlemili. A teď, po pětatřiceti letech, je hned zase použil. Začínal jsem litovat, že jsme se potkali. Tenhle stín minulosti měl zůstat navždy zasutý. A místo toho stál Černák na chodníku vedle mne, s tetováním na ruce a zlatem kolem zápěstí i krku.

„A ty?“ pokusil jsem se to obrátit. „Co tu děláš ty?“ „V týhle zasraný Praze jsem jenom na dva dny. A potkám tebe. Dělej! Nastup!“ Nedalo se říct, že bych se ho bál. Spíš jsem se cítil zatlačený do hluboké defenzívy. S ním to tak bylo vždycky. „Potřebuju si koupit ty vosky,“ hlesl jsem bezradně. „Na vosky se vyser, když jsme se potkali po takový době. Ty vole, neser mě. Zajedeme ke mně do hotelu. Mám to tam se všema službama. Pozvu tě. Pořád seš tak slušnej, Marečku?“ „Do hotelu? Máš hotel?“ „To taky, ale tenhle ne. Jsem tady na dva dny kvůli kšeftu.“ „Nebydlíš tady?“ „Ty píčo, já odsud zdrhl v osmnácti. Tři roky před revolucí. Aspoň jsem měl náskok, když se to pak otevřelo. Kurva, je mi tu zima, píčo. Nastup!“ Nakonec, pomyslel jsem si, jak často se mi poštěstí zachytit stopu minulosti? A tady ke mně jedna přišla. Proč bych se po ní neměl vydat? Proč bych ji měl nechat zmizet? Za dalších třicet pět let tady nejspíš nebudu já ani on. „A tak jo.“

Obešel jsem zezadu jeho dlouhý fáro, otevřel mi a já vystoupil k němu nahoru. „A kde teda žiješ?“ Zatímco jsem to říkal, mihla se mi hlavou stopa myšlenky: Zabít Černáka. To by byla vražda. Na první pohled by se zdála bez motivu, avšak měla by v sobě skrytý přesah z dětství. „Hamburk, kámo. Už třicet let Hamburk. Děvky, bary… Přijeď. Postarám se o tebe.“ Kabina auta byla plná jeho parfému. Působil pružně a pod vestou se mu rýsovala svalnatá hruď. Určitě chodil do fitka. Napadlo mne, jestli není homosexuál. Už na základce měl sklon brát své oblíbence kolem ramen a dotýkat se jich. Na druhou stranu, když před chvílí mluvil o děvkách, byl v tom závan chlapského chtíče. Než jsem se stačil vzpamatovat, přejeli jsme Libeňský most a zamířili kolem bývalého plynojemu do kopce k Žižkovu. „Vlastně jsi mě ve škole hrozně sral,“ prohodil, jako by si vzpomněl až teď. „Jedničkář, a ještě jsi mě porážel v tenise. Nechápu, že jsem ti nikdy nedal přes hubu.“

To byla pravda: nedal. Ani já jsem to nechápal. Celé čtyři roky, co jsme se ocitli ve stejné sídlištní třídě, balancoval náš vztah na hraně. „Já ale vlastně vím, proč jsem ti nedal přes hubu. Protože jsem nechtěl.“ Položil mi ruku na nohu. „Proč jsi nechtěl?“ „Přece kvůli tvojí mámě. Zabila se ti máma, ne? Spolykala prášky, ne?“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Pravdu přece nikdo neznal. Vědělo se, že mi zemřela máma, to ano, chvíli kolem mne ve třídě zavládlo ticho – všichni si drželi odstup, jako bych měl nakažlivou nemoc. I největší grázlové ve třinácti letech ještě pořád potřebovali své mámy a milovali je, i když o nich někdy mluvili strašně – chlubili se, jak je přistihli s tátou při sexu a co všechno z nich přitom viděli, mluvili o tom, jak na ně matky řvou a jak je tlučou, ale přesto pro ně byly svaté. „Ty jsi to věděl? Jak to víš? Nikde se o tom nemluvilo. Tajilo se to.“ „Tvůj fotr to řekl mojí mámě po třídní schůzce. Byli spolu ve výboru SRPŠ. Myslím, že se mu moje máma líbila. Jí se taky líbil – obdivovala, že má školy, dala by mu, kdyby chtěl. Jednou byl u nás kvůli nějakýmu mýmu průseru a máma pak říkala, jak si před něj sedla v krátkejch šatech a bez kalhotek. A von dělal, že si toho nevšiml.“

Tak to byl opravdu můj táta – hned jsem ho v tom poznal. Ne, že dělal. On si opravdu nevšiml. Vždycky byl tak zaujatý tím, co řešil, že neviděl nic jiného. A stejné zaujetí předpokládal u druhých. Seděl jsem v Černákově autě sotva deset minut a už jsem část svého dětství viděl v novém světle. Někdy se mi tehdy opravdu zdálo, že mne Černák bere pod svou ochranu. Teď jsem chápal proč: Věděl to. Ale ještě víc mne zasáhlo, že mu jeho máma řekla, že chtěla svést mého tátu. Bolestně jsem mu tuhle jeho živočišnou mámu záviděl. Záviděl jsem mu, že si s ní byl takhle blízko – i v pubertě. Co bych dal za to, kdyby ta moje byla alespoň trochu taková. Kdyby byla plná života…

Cítil jsem, že mi vlhnou oči. Podíval jsem se na něj. „Tak to jsi mě překvapil. Nikdy by mě nenapadlo, že to víš.“ „A co vlastně ta tvoje matka?“ spustil nešetrně. „Co ji to napadlo? Byla blázen nebo co?“ Blázen… Slovo, které mne pronásledovalo po celý školní věk. Máma bývala hospitalizovaná v pražských Bohnicích. A to bylo v té době synonymum pro blázny. „Mě z vás odvezou do Bohnic,“ říkala dokonce učitelka matematiky, když se třídním hlupákům nedařila ani násobilka. Všichni se tomu chechtali. O bláznech kolovala spousta vtipů. A přitom Bohnice bývaly docela obyčejnou vesnicí za Prahou. Mezi poli tam na začátku dvacátého století postavili rozlehlý areál. S parkem, rybníkem, statkem, s vilami primářů – svět sám pro sebe. Skoro sanatorium. Bezradnost s nemocemi duše vedla přesto z dnešního pohledu až k otřesným metodám. Avšak pořád ještě to byli duševně nemocní. Aby se z nich v době reálného socialismu, který deklaroval materialistický pohled na svět a duši popíral, stali opět blázni. Nehodili se do budovatelských obrazů, kde byl povinným postojem optimismus. Společnost jimi pohrdala nebo jí byli pro smích. Ale ze všeho nejvíc je uklízela. Nemělo se o nich vědět ani mluvit. Neměli být na očích.

„Měla těžkou duševní nemoc,“ opravil jsem ho. „Trpěla depresí.“ „Ty vole, ale aby se zabila, když měla tebe…“ Nemohl tušit, jak přesně se trefuje do mého nejbolavějšího místa. Ano: jak mi to mohla udělat? „A co tvoje máma? Žije ještě?“ Hned jsem téhle své otázky litoval. Na citová zranění Černák vždy reagoval agresí. Jednou lezl v tělocvičně na hrazdu a jiný třídní grázl – Straka – to s jízlivým smíchem okomentoval: „Jé hele, cikáni jdou do nebe.“ Narážel tím na stejnojmenný ruský film, který tehdy běžel v kinech, ale především na Černákovu tmavší pleť. Klidně mohl být cikán – když ne po mámě, tak po tátovi. O tátovi nikdy nemluvil. Na Straku si po tělocviku počkal a zmlátil ho do krve. „Jasně že žije,“ ujistil mne a já si oddechl. „A ještě dlouho bude. Ty vole, ta má kořínek. Přijela za mnou ve dvaadevadesátym. Přece bych ji nenechal hnít na zavšivenym sídlišti. Chvíli mi pomáhala, ale pak si vzala frajera, co vyrábí grily pro ty německý prasata. Většinu času jsou v Karibiku na nějakym jeho ostrově.“

Jestli jsem si pamatoval správně, prodávala jeho máma v řeznictví. Tím pádem žili za socialismu dobře – kvalitnějšího masa byl nedostatek a směňovalo se za jiné zboží nebo služby tak zvaně pod pultem. Jeho máma v tom uměla chodit, ale i tak se zmohla jen na sídlištní byt. A nakonec se prošukala až k ostrovu? Nepochyboval jsem, že právě její živočišnost byla tím, co jejímu německému milionáři chybělo. A vlastně jsem ho chápal. Možná mu ze života udělala ráj. Přemýšlel jsem, na co se ptát dál. Vždycky jsem si s Černákem připadal jako na minovém poli a třicet pět let, co jsme se neviděli, na tom nic nezměnilo.

„A ze třídy se s někým potkáváš?“ „Tuček mi dělal vyhazovače. Teď je z něj bezdomovec. Tvrdý drogy. A slyšel jsem, že Verner, ten šmejd, dostal v devadesátých letech šest let za podvod. Půjčoval si od starejch lidí, kterejm nakukal, že je jejich příbuznej. Hajzl.“ Tak to sedělo. Černák byl nevyzpytatelný, někdy hodný, jindy zlý, ale Verner, to byl had. Podrazák připravený prásknout kohokoliv. Navíc byl za komunismu podezřele bohatý: o přestávkách si rovnal zelené stokorunové bankovky všem na odiv – to byly tehdy pro nás velké peníze, když naši tátové vydělávali sotva dva tisíce. Já měl na měsíc kapesné padesát korun, a to ještě táta kontroloval, za co je utratím, a když jsem na pouti vystřelil mámě pět růží, zdálo se mu to příliš. Ani já jsem spolužáky nepotkával. Dokud jsem bydlel na sídlišti, ještě občas, ale potom už ne. Akorát podivínského Vasila, na kterého si na základce netroufli, protože byl větší než všichni ostatní. Jeho jsem potkal v centru Prahy, pobíhal tam s foťákem a blábolil, jak ho inspiruje atmosféra, ačkoliv ve skutečnosti se ze Starého Města stal skansen pro turisty a všechno přirozené a původní mizelo. Tradičně se to jenom tvářilo: agenturní zaměstnanec převlečený za mlynáře, poprášený moukou z vietnamského marketu, černoch oblečený jako námořník, prodávající vstupenky na lodičku plující k nejbližšímu jezu. O ostatních jsem nic netušil. A přitom by mne tolik zajímalo srovnat jejich ubohoučké postavičky s jejich současnou podobou a charakterem. Socialismus děti posouval k bezvýznamnosti: hodily se nanejvýš v době výročí jako pionýři v krojích. Jinak stály až na konci tehdejší hierarchie. Rozvíjet v nich schopnost názoru nebo postoje, podporovat v nich osobnost nebylo žádoucí. Byly společenským produktem. Mít děti bylo stejně nevyhnutelné jako jít v létě na koupaliště, a kdo je neměl, ten neplnil svou společenskou funkci; na bezdětnost se pohlíželo skoro jako na nemoc, ačkoliv potom děti vlastně překážely, bylo třeba je zpacifikovat, mít nad nimi fyzický i ideologický dozor, aby si náhodou něco nedovolily a aby se nenaučily přemýšlet. Celý systém byl nastavený tak, aby si byly své bezvýznamnosti vědomy a aby nezapomínaly projevovat vděk socialistické vlasti, škole a rodičům.

Tahle éra naštěstí skončila. Vedle mne seděl Černák a řídil své auto za miliony a rozhodně si nepřipadal bezvýznamný – naopak, vypadal jako někdo, kdo má neomezené možnosti. Mnoho z nás se ovšem skrze krátký prožitek svobody propracovalo až k existenciální bezvýznamnosti tváří v tvář miliardám podobných lidských příběhů v éře globalizace. Už jen statistika počtu orgasmů ve stejné minutě nebo za jednu noc ničila člověku pocit jedinečnosti. A nemuselo jít jenom o orgasmus, mohlo jít o cestování, úspěch… Člověk byl jedním z mnoha, ať udělal cokoliv. A tak ani Černákova na odiv stavěná moc nebyla žádným originálem. Co ale originálem bylo, to byla naše společná minulost – propojenost našich příběhů. Asi to tak mělo být, že jsme se dnes potkali, pomyslel jsem si, zatímco parkoval před žižkovským činžovním domem předělaným na hotel, přesněji na bordel. Kdyby chtěl on spáchat dokonalý zločin, tak nikdo neměl ani ponětí o tom, že tady s ním jsem.

„Co je, Stejskal?“ všiml si mých rozpaků. „V Hamburku to mám lepší, uvidíš. Já tě tam zvu. Chci, abys za mnou přijel. Přijedeš?“ Uvědomil jsem si, že tohle setkání je pro něj požehnáním: Konečně se může někomu ukázat – někomu, kdo si pamatuje, že na tom takhle nebyl – naopak, kdo ho znal jako bezvýznamného grázlíka v socialistickém soukolí. Protože, k čemu je úspěch, který nemá kdo ocenit? „Asi jo. Možná.“ „Ty píčo, jaký možná? Nevíš, o co přicházíš. Už jsi viděl, jak se točí porno?“ Touhle otázkou zaútočil na moje smysly hned z několika stran. Především, vidět natáčení porna jsem si vždycky v skrytu duše přál. Zároveň to znamenalo, že se v tomhle odvětví asi pohybuje. Zároveň jsem neuměl rychle vyhodnotit, do jaké špíny se s ním mohu namočit. Zároveň bylo skutečností, že porno sledovali skoro všichni, takže co by na jeho natáčení mělo být špatného? Zároveň jsem musel něco teď hned říct.

„Tak jo. Přijedu.“ A abych nevypadal jako úplný začátečník, dodal jsem: „Někdy chodím za holkama do privátů.“ To jsem si ale pěkně naběhl. Jeho tvář se zkřivila do ironického výsměchu: „No to mě podrž! Marek Stejskal – třídní vzorňák – chodí mrdat s děvkama! A se kterýma? Povídej. Jestli je zrovna nepasu.“ Vystoupili jsme. Náznakem gesta dal o sobě vědět ochrance; anebo spíš chtěl naznačit mně, že on je tady někdo a ochranka o něm ví. Ocitli jsme se uvnitř. Vždycky jsem tušil, že za zdánlivě civilním světem, do kterého si chodím ulevit, je ještě jeden temnější. Teď jsem se v něm ocitl. Neuběhly ani tři minuty a seděli jsme ve výklenku klubu bez oken, z reproduktorů duněla tlumená hudba, na velké obrazovce dokonalá kočka projížděla velké černé péro vzdychajícího chlápka, a s námi u stolu popíjely dvě silikonové krásky oblečené do vyzývavého prádla a krátkých kostýmků. Za maskou jejich tváří se stěží daly tušit lidské emoce. Nikdy mne nepřitahovaly tyhle sexuální symboly. Hledal jsem iluzi skutečné lásky – alespoň její záblesk anebo náznak tajemství, kam bych si city dosadil. Holky se pro mne stávaly zajímavými, teprve když ze své role vypadly; teprve když jsem v nich začal vidět maminky od dětí, studentky bez prostředků, milenky mužských hovad, která je nechala dělat tohle, aby sama nemusela dělat nic… Záblesk duše, nebo dokonce požitku, přinejmenším z toho, že udělaly radost mně. Tyhle dvě tady seděly s dušemi obrněnými plexisklovými štíty jako roboti.

Černák objednal druhou rundu koňaku a začínal se ke mně lísat, jak bývalo jeho zvykem. Objal mne kolem ramen: „Tohle je můj kamarád ze školy. Nejlepší žák. Jedničkář. Viď, Marku…“ Načež ho skolil záchvat smíchu, když se ze sebe snažil vysoukat: „Pochlub se známkama, Marečku.“ Holky se poslušně zahihňaly. A Černák se teď obrátil na vysokou odbarvenou blondýnu, která se představila jako Sabina. „Už jsi ho kouřila jedničkářovi?“ Podívala se mi do očí, a přece jen jsem v nich na okamžik něco zahlédl: intuici a inteligenci, se kterou musí den co den hýčkat ega pracháčů. A dokonce mne vzrušila představa, že zatímco sedíme u stolu, ještě pořád oblečení, tak zanedlouho budeme nazí, já uvidím její kundu a ona mého ptáka – tahle nesamozřejmost přechodu od normálního posezení k sexu, navíc s někým, koho vidím poprvé v životě, byla ohromnou výhodou těchto služeb, protože obvykle když sedíte někde s pěknou ženou, si to sice představujete, ale pravděpodobnost, že to nastane, je mizivá. Dokonce ani s manželkou se na to nedá spolehnout, ani v době zamilovanosti ne – může se objevit tisíc překážek – jedno špatně zvolené slovo, jeden telefon, náhlý pokles nálady, menstruace, únava… Jistota byla nespornou výhodou.

Po třetím koňaku už nebylo mou prioritou co nejrychleji vypadnout. Neměl jsem nic důležitého na práci ani na mne nečekal někdo, komu bych dnes večer chyběl. „A co rodina?“ zeptal jsem se nevhodně. „Máš rodinu?“ Další výhodou prodejných sexy symbolů, které nám dělaly společnost, byla jejich účastná nezúčastněnost: Byly připravené naslouchat těm nejblbějším kecům, nejnevhodnějším poznámkám, bezuzdnému chvástání, stížnostem na starou i bolestným vyznáním… aniž se jich to jakkoliv dotýkalo. „Mám dvě dcery, vole. Ale tyhle to nejsou,“ zasmál se. „Stará je z Holandska. Vrátila se tam – stejně jsem ji už k ničemu nepotřeboval.“ Pak se na mne ale podíval se zlostí ve tváři: „Ty píčo, neptej se mě na takový věci před nima!“ Lekl jsem se, že jsem upadl v nemilost. Nechtěl si ale kazit tohle setkání, které mu dávalo vzácnou příležitost. „Dost keců, Marku. Chceš Sandru nebo Sabinu?“ Znovu jsem se podíval Sabině do očí. „Sabinu.“

Když jsem se před půlnocí vracel metrem, od vnitřních prostor vagonu mne oddělovala vlnící se alkoholová clona. Místo spolucestujících jsem vnitřním zrakem viděl Sabinu v červených střevících s vysokým podpatkem, v hlubokém podřepu, rukama se opírající za zády a zadkem kmitající nahoru dolů ze všech sil. Obdivoval jsem její výdrž v téhle poloze. Po čtyřech koňacích se mi sice postavil, ale byl jsem otupělý; nedařilo se mi dosáhnout vrcholu. Musel jsem uznat, že je poctivá profesionálka. Brala můj orgasmus jako svou povinnost. Po jejím alabastrovém těle stékal pot. Nakonec se sesunula vedle mne a pomohla si rukama. V kapse jsem bezděčně svíral Černákovu vizitku. Bylo na ní něco jako produkční společnost. Neuměl jsem německy. Doma jsem se svlékl a skočil rovnou do postele. Všechno se se mnou točilo a v hlavě mi vířilo: sex, Černák, minulost… a vražda. Ano, než jsem upadl do toxického spánku, vzpomněl jsem si na svůj úmysl spáchat vraždu. Zabiju Černáka?

Ráno se má existence stala nesnesitelnou. Bylo mi na zvracení, bolela mne hlava, cítil jsem silnou dehydrataci, ale neměl jsem chuť ani sílu zvednout se a dojít si pro vodu. Z toho, co mi včera připadalo jako významné setkání, se stala bezcenná epizoda. No tak jsem potkal spolužáka ze školy. Stejně se neodhodlám za ním jet. Ale když se mi udělalo lépe, přesněji, když jsem protrpěl dopoledne, přece jen se mi dobře vzpomínalo na včerejší zážitek. Dohromady s nedávným sexem se dvěma holkami najednou mi to posilovalo sebevědomí a odsouvalo do pozadí nefungující vztah s Romanou. Konečně jsem se odhodlal sejít dolů a Romana se na mne soucitně podívala. „Nechceš ohřát mlíko? Tady máš rohlíky. Radši suchý…“ Vzpomněl jsem si, že jsem v noci dvakrát zvracel, takže věděla všechno, tedy přesněji, myslela si, že ví. „Nebo tenhle bylinkový čaj,“ postavila přede mne hrnek. Došlo mi, že jsem pro ni už zase, alespoň na chvíli, pacient – někdo, o koho je třeba pečovat a kdo je natolik zubožený, že nic jiného než tuhle péči nepotřebuje. Takhle by jí to vyhovovalo. V tom postoji jsem ji poznal – svoji pečující, obětavou, hodnou, zachraňující Romanu.

9.2.2022