Proč není život tak krásný jako bílý americký jeep zn. Willys?

nakl. Argo

Na začátek března chystá nakladatelství Argo reedici románu Miliónový jeep od Jana Nováka. Zahájí tak vydání jeho sebraných spisů. Postupně se na pulty knihkupectví vrátí veškeré autorovy starší prózy včetně těch dlouhodobě nedostupných. Letos na podzim je doplní novinka nazvaná Těžký prachy.

Román Miliónový jeep je věnován autorovým rodičům a rozčleněn na 19 kapitol opatřených názvy. Zachycuje protagonistův vývoj od dětství ve 40. letech až po rozklad jeho osobnosti v americké psychiatrické léčebně na konci 70. let. Ačkoliv se na počátku knihy čtenář dozví, že nevlastní otec tragického antihrdiny se jmenoval Jan Svoboda, protagonistovo vlastní jméno není nikde zmíněno. Autor ho nazývá pouze podle činnosti, jíž se právě zabývá, nebo vzoru, do kterého se sám stylizuje (např. básník, dělnický vůdce, bankéř, milionář, Američan, mystik, filantrop, pyroman). Příběh se otevírá v době heydrichiády, během níž se Jan Svoboda dostává do německých věznic, zatímco syn jeho ženy se poprvé odhodlává vymknout se způsobu života, který je od něj očekáván, a vnutit svému okolí vlastní představu nezávislosti. Po únoru 1948 je mu kvůli špatnému kádrovému profilu odepřeno vzdělání a protože i jeho žena je "kulackého" původu, zůstávají mu přístupna jen podřadná úřednická a nakonec dělnická zaměstnání. To vše jej utvrzuje v opovržení k prostřednosti a v touze po bohatství. Není proto divu, že neodolá nabízené příležitosti a jakožto "bankéř" v tovární pobočce spořitelny si defraudacemi dopomůže k velkým penězům. Opojen svým úspěchem a znechucen společenskými poměry dochází k závěru, že "tenhle křiváckej svět je bolševickej prasečák a já ze svých dětí vychován gangstery, aby byly v týhle zemi šťastný". Ztělesněním jeho "amerického snu" se stane bílý americký jeep zn. Willys, kterým vozí nevěsty na radnici šokovaného maloměsta. Před uvězněním zachrání nervově zhrouceného podvodníka srpnové události r. 1968, které jeho rodině otevírají možnost emigrace do USA. Ačkoliv se mu podaří vyhrát v Las Vegas slušné peníze, jeho pokusy o podnikání končí krachem. Vidina další pohádkové výhry se pro něj stává utkvělou představou, která odsouvá do pozadí vše ostatní, včetně zbytků citových vztahů k rodině. Protagonista nezadržitelně klesá na úroveň kleptomana, přichází o práci a mění se v pomateného filantropa, rozesílajícího nekryté šeky, a všemi opuštěného pyromana, živořícího ve vyhořelém bytě. Jeho pád se zastavuje až v psychiatrické léčebně, v níž se pokouší napsat své životní Omnium. Křivka jeho úspěchu se tedy po vzepětí v 60. letech opět ocitá v nulovém bodě. Řečeno spolu s autorem: "Jako investor hanebně vybouchl, jako podnikatel se neprosadil, jako hráč prohrál první poslední, za celý život nenapsal jedinou slušnou báseň, nezahrál na housle jedinou slušnou melodii. Jediný obor, v němž byl v životě úspěšný, byl zločin".

(Martin Pilař, Slovník české prózy, 1994)

Ukázka:

Dobře prodané housle

Začátek konce houslových lekcí spadal do časných ranních hodin v malém nádražním městě (5000 obyv.) v malé zemi (14 000 000 obyv.) ve střední Evropě, kterážto země, tak jako všechny ostatní zemičky napěchované v tomhle prostoru, se považuje za srdce světadílu, ačkoli ve skutečnosti její poloha není vůbec excentrická jako poloha srdce, ale ze všeho nejvíc odpovídá umístění střev. Psaly se dlouhé dny poslední velké války a na pusté nedlážděné ulici se radili tři velcí muži v černých kožených kabátech, kteří při svém malém poslání narazili na velký problém. Život byl bezcenný. Před devíti měsíci zastřelili v ulicích hlavního města Prahy (1 000 000 obyv.) parašutisté vyslaní z Londýna Reinharda Heydricha, německého protektora země, která se během několika let scvrkla na necelou třetinu své předválečné velikosti. Na oplátku Němci jako prostředek politického řízení nastolili teror. Obec Lidice (800 obyv.) byla vypálena a srovnána se zemí. Rádio každý den oznamovalo stovky poprav.

Teď se složil na mučení středoškolský profesor latiny a tři nařvaní Němci přišli sebrat dalšího vlastence. Tenhle měl doma skrývat zbraň. Aspoň podle profesora. Ach, ti inteligenti. Šlo to s ním jedna fiala. Ani nemuseli sahat po gumových hadicích. Jedinou pitomou cigaretu mu nemuseli típnout v podpaždí nebo o koule. Stačí facka, po které mu sletí brýle, direkt na solar, a jak se zkroutí bolestí, seknutí malíkovou hranou do zátylku, několik nemastných neslaných kopanců do ledvin, když je na zemi, a jméno, které vám vysype, šátraje po brýlích, zní až surreálně, jak je banální: Jan Svoboda. Nejvšednější kombinace jmen v téhle zemičce. A tak profesor, ohmatávaje si horní zuby dlouhými štíhlými prsty uvyklými obracet stránky, ze samého strachu, aby to jméno nevzali jako vtip, rychle upřesňuje: bydlí v nádražním městečku, pracuje jako výpravčí vlaků, původním povoláním řezník, tenhle John Smith, tenhle Hans Müller, tenhle Jan Svoboda, tenhle muž za vysokými železnými vrátky, která nejdou otevřít. Prostrčit ruku mezi mřížemi a zdvihnout západku je jednoduché. Ale místo aby se otočila, západka se jen o kousek pozdvihne a dál se nehne. Prostě se nehne. A žádná další západka, která by tu hlavní uvolnila, tam podle všeho není. A ten pitomý plot kolem domu je dva a půl metru vysoký. Navíc má nahoře ostré špice.

Zima je jako v psírně a mrznou jim prsty na nohou. Doprdele. Strkají hlavy dohromady a šeptají syčivou zlostnou němčinou. Z porady nevzejde nic lepšího než nápad zaklepat na okna domu navazujícího na plot. Mrazivým vzduchem se nese dutý zvuk. Vzápětí se za záclonou objeví rozespalá tvář pohledné starší ženy. Ta rychlost ji prozradí. Očekávala právě takovéhle duté zaklepání. Všichni je očekávají. Jeden ze tří Němců mluví plynnou češtinou a nařizuje jí, aby šla otevřít vrátka. Žena zmizí za záclonou. V pokoji zavládne zmatek. Tmu prořízne světlo. Gestapáci jsou nervózní. Jan Svoboda by se mohl pokusit o útěk. Je prý ozbrojený, podle toho praštěného profesora. Za domem se skrývá velká zahrada, která přechází do zahrad sousedů, takže mezi domy leží rozsáhlý prázdný prostor. Zaklepou znovu. Hlasitě, ostře, naléhavě. Sousedé jsou už určitě vzhůru, ale nikdo se neodvažuje rozsvítit. Jenom úzké škvíry po stranách jejich rolet se otevírají a zavírají jako žábry. Nikdo nechce vzbudit podezření, nikdo nechce být povolán za svědka. Nikoho by ve snu nenapadlo, aby se do toho pletl.

Jan Svoboda neutíká. Je stále občanem, občanem až do konce, i když v jeho postoji není ani stopy po něčem tak komplikovaném, racionálním nebo absurdním jako v případě občana Sokrata srkajícího bolehlav, místo aby prchl z Athén. Tady je útěk beznadějný. V tomhle policejním státě není kam utéct, v pokojném protektorátu Čechy a Morava nejsou partyzánské oddíly, ke kterým by se mohl připojit. Parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha, byli vysláni z Anglie. Mimoto by nerad, aby si pak vylili zlost na jeho rodině. Zatímco posílá manželku, aby šla pěkně beze spěchu otevřít vrátka für die Herrschaften, háže do záchodu několik protiněmeckých letáků. Záchod není splachovací, a tak na ně musí vylít kýbl vody. Odpad vede naštěstí šikmo, takže do žumpy dole není přímo vidět. A že by si gestapo na základě pouhého dohadu špinilo ruce s českým hovnem, to je nepravděpodobné. Ale je tady revolver. To je problém. Jeho skrýš v ložnici, pod dokonale zapasovaným podlahovým prknem, mu náhle připadá příliš okatá. Tápe ve tmě pod postelí a vytahuje pistoli, proběhne mu hlavou, aby ji také hodil do žumpy. Pak to zavrhne. Revolver, šestiranný bubíňák, do kterého zatím nemá náboje, čeká v jeho držení na signál k povstání. Je nenahraditelný. Je to jeho Mona Lisa, jeho Pieta, jeho smysluplné, uspokojující gesto, a jemný mechanismus zbraně se může porouchat, když ho potopí do sraček. A on je rozhodnut, že ho povel – o němž ví, že přijde – nezastihne s prázdnýma rukama.

Němci rumplují vrátky a buší na okno. Honem, co teď? Mohl by ho pověsit na větev v zahradě, ale tam by ho našli podle stop ve sněhu. Ti tři dělají rámus jako zvíře lomcující mřížemi klece. V celé ulici se rozsvítilo jediné světlo. Potom dostane báječný nápad. Západka u vrátek mu přece jen vykoupila trochu času. Zastrčí revolver do kapsy těžkého zimníku na věšáku u dveří. Riskne to, proč by to nemělo vyjít? Ať je co nejvíc na očích. A s tikem v levém očním víčku bude doufat v nejlepší. Tři cholerické gorily přestaly cloumat dveřmi klece. Zevnitř k nim vláčí nohy hezká ženská sotva za vrcholem zralosti, štíhlá na svá léta, jako by nikdy neměla děti. Což také neměla. Kabát přes noční košili, na nohou mužské holínky, vylekané oči. Natáhne obě ruce k vrátkům a lehce uvolní západku.

Gestapáci nemají čas zkoumat, co je to za patent. Odstrčí ženu stranou, ani se neobtěžují ukazovat placky, všechno je přece jasné. Klušou kolem domu k hlavním dveřím, jejich těžké boty buší do betonového chodníčku, odlétají štěpiny ledu. Teď záleží na každé vteřině. Jaképak štráchy se zákony. Podezřelý už možná přeskakuje ploty, ačkoli toho se odváží málokdo. Ale stejně si musíme dávat bacha, i když naháníme jenom ubečené ovce. Vezmou tři schůdky na otevřenou verandu jediným skokem a vtrhnou do neosvětlené předsíně, kde překvapí rozložitého muže skloněného nad rádiem. Rychle se narovná. Je to kus chlapa, tenhle Jan Svoboda. Toho bude radost rozsekat na hadry. Už proto, že ho nebudou muset skládat zase dohromady. V téhle potenciálně uspokojující profesi není nic uspokojivějšího než poměřit svou mužnost s někým, kdo se považuje za ještě mužnějšího. Poserové a inteligenti po sobě nechávají ošklivou pachuť.

Jeden z gestapáků postaví bývalého řezníka s roztaženýma rukama a nohama ke zdi, zatímco druhý skočí k rádiu, ale pak se opět zklamaně napřímí. Ručička ladící stanice už není na vlně Londýna. Poslouchat Londýn je v téhle zemičce hrdelní zločin. Jan Svoboda si na to vzpomněl v nejvyšší čas. „Stihnul jste to jen taktak, co?“ „Chtěl jsem si poslechnout zprávy z fronty. Rád vím, co se děje.“ Odpovídá na česky položenou otázku gramaticky správnou němčinou, vedlejším ziskem jeho učednických let ve Vídni, kde zabíjel telata jedinou ranou palice, kde zapichoval prasata a kroutil krky kuřatům pro tabule Freuda, Mahlera, Schnitzlera a Wittgensteina a kde potkal krásnou švadlenku, svou dnešní manželku. Když vůdce tria, hezký plavovlasý Němec, slyší vídeňský dialekt, neubrání se úsměvu. Tenhle bude vyložená lahůdka. Není to jen chlapák, je to vychcaný chlapák. Odmlouvá, statečně a podle gramatiky, ale sere si strachy do pyžama. Začíná mu poškubávat levé víčko. Ruce vypadají klidně, ale víčko rejdí po celé tváři, křepčí tanec svatého Víta. Ze dveří ložnice je provrtává pohledem asi patnáctiletý výrostek. Má rozcuchanou kštici kučeravých blonďatých vlasů, vzadu na módního havla, oválný obličej, široký slovanský nos, malé zelené oči a pod pruhovaným, o dvě čísla menším pyžamem tělo fotbalisty – úzká ramena, pevné nohy, nikde ani špetka tuku. To bude syn. Vyčouhlý, už dost velký, do běla rozpálený nenávistí, to se pozná na očích. Pro toho se s velkou pravděpodobností jednoho dne vrátí.

Mezi mládencem a skupinkou ostatních stojí žena. Mlčí, oči má suché, bojí se. Nevlastní matka a neplodná manželka. Půvabná a přísná. Nemodlí se, nic takového, jenom si je prohlíží, uvažuje. Vystrašená, ale tvrdá. Té si moc všímat nemusejí. Mají svou práci přesně rozvrženou a začínají vysypáváním všech šuplat kredence na kuchyňskou podlahu. K polednímu začne ostrý, pozdně únorový vítr, který teď za svítání utichl, postrkovat nízká sněhová mračna opět k jihu. Postaveno na rovině, nádražní městečko z přízemních a jednopatrových domků nemělo nikdy pořádný třetí rozměr a dnešního rána jsou i mraky ploché. Chodníky pod nimi jsou takřka liduprázdné a na ulici se ukládá měkký, bílý, nedotčený čerstvý sníh. Lidé cupitají do práce, oči upřené do země. Děti jdou do školy a civí na dům, kde toho rána nikdo nevytáhl rolety.

Tři gestapáci metodicky prohledali všechny teplé části domu. Prolezli podkroví. Rozpárali matrace. Zatřepali houslemi v synově pokoji. Věděli, co hledají. Ukrytou střelnou zbraň. Šestiranný revolver. Zbýval už jen studený sklep, králíkárna na dvorku a kůlna přilehlá k domku, kde řezník v úzkostlivém pořádku choval své nářadí. A samosebou zahrada. Zatracení inteligenti. Někdy toho napovídají víc, než vědí, jen aby si to u vás vyžehlili. Až příliš lpějí na svých zubech, dokonce i na brýlích. Za chvíli přijede na místní policejní stanici náklaďák, aby je i s vězněm odvezl zpátky na velitelství. A rodinka si sedí v kuchyni, kostnatý kluk po nich metá blesky, starý řezník srká čaj, vyrovnaný, levé víčko plně pod kontrolou, žena rozechvělá, ale slzu neuroní. Čaj uvařila ona, jim nenabídla.

Gestapáci jsou podráždění. Kam jen ten pitomej revolver kurvafix mohl zašít? Beztak to bude nějaká nepoužitelná starožitnost. Mužný vůdce skupiny sestupuje do sklepa, aby tam přehrabal hromady mrkve, cibule, brambor a uhlí, aby prozkoumal hranice lísek s krásnými jablky a hruškami všemožných odrůd, některá z jablek velká bezmála jak lidská hlava. Vrací se do kuchyně hryzaje hrušku. „Dobrá, to stačí. Ale stejně ho sbalíme. Vyklopí to později. Ještě rád nám všechno poví.“ Řezník vstává a jeho levé víčko se opět dává do skoku. Prohlídka skončila, žádný výsledek nepřinesla, a přesto se nezdá, že by mu spadl kámen ze srdce. Tady něco neklape a plavovlasý Němec svého muže bedlivě pozoruje, když ho soukmenovci vedou k věšákové stěně, kam si na počátku domovní prohlídky pověsili kabáty. Zatímco jeden z Němců vytahuje ze svého pláště pouta, řezníkova ruka míjí těžký, kožešinou lemovaný zimník a sahá po tvídovém sáčku vzadu na věšáku a blonďatému Němci náhle všechno zapadá do sebe. No jasně. Kabáty nikdo neprohledal.

Počká, až si Jan Svoboda zapne knoflíky svého směšně lehkého sáčka, počká si, zda nějak zareaguje na manželčin udivený pohled, počká si, až jeho spolupracovník nasadí na řezníkova silná zápěstí železné náramky, neboť teď má času habaděj. Z manželčina nechápavého výrazu usoudí, že ta neví, kam její muž ukryl šestiraňák jako vystřižený z tommixovek, které řezník promítal před válkou v tělocvičně místní školy. Nechá svoje společníky vyjít z domovních dveří. Konečně řezníkova tvář povolí, přestože levé víčko cuká dál, když se podvoluje letmému objetí manželky, která ještě pořád nepláče. „Einen Moment, bitte.“ Germánský Adonis vystřelí na své kolegy opovržlivý pohled. Pěkné blbce to dneska přijímají, samý šmejd, žádná úroveň. „Tady v tom kabátu jsme něco zapomněli, meine Herren.“ A vytahuje z náprsní kapsy těžkého zimníku starožitnou zbraň. Štíhlá, přísná, křehká žena zalapá po dechu. Klukovy oči se promění v sálající plamenomety. „V tomhle hacafráčku vám bude setsakra zima,“ říká čítankový árijec. „Venku je větší kaltna než na Sibiři.“ Co vy víte o Sibiři, myslí si kluk zuřivě. Tam s váma, tam by vás přešel humor, až byste hryzali olovo, ztráceli ruce a nohy a chcali krev v nějakým ledovým zákopu, až by vám upadávaly omrzlý prsty, vy svině, hnusný německý svině… Ale ať je propaluje očima, jak chce, obrázek dostává bolestivě ostré kontury. Den co den jsou stříleni lidé jen proto, že měli rozhlasové přijímače vyladěné na nesprávnou vlnu. Držení střelných zbraní znamená jistý trest smrti. A kulka nebo provaz už to neposedné víčko usadí.

.....................

9.2.2022