Množství skla ještě nezaručuje průhlednost

nakl. Argo

"Mandelová si dává záležet jak na ději, tak na charakteristice postav… Ty jsou překvapivě propojeny v rámci jednotlivých románů i napříč mezi nimi. Čtenář může rozplétat vlákna, uzlíky a smyčky… A i když je tam hodně skla, leccos zůstává neprůhledné. Proto se Mandelové romány tak dobře čtou, jsou to pečlivě vystavěná dobrodružství. Neříkejte, že se tam někdy podíváte. Zavolejte. Udělejte si rezervaci. Pokochejte se výhledem ze Skleněného hotelu. Přeju vám hezký pobyt.“ Chicago Review of Books

Ukázka z rozhovoru s Emily St. John Mandelovou pro #mojeargo 2022/1

# Dokážete skvěle vytvořit pocit všednosti, popsat každodenní skutečnost tak, jak ji známe. Ale vzápětí toho využíváte jako nástroje k tomu, abyste nás zavedla o krok dál, přenesla nás v rámci stylově shodného popisu k věcem a místům naprosto neznámým, my si však přesto uchováváme pocit důvěrnosti, připadá nám, že se v měsíční kolonii přece dokonale vyznáme…

Děkuju! Myslím, že pocit důvěrné známosti cizího prostředí souvisí s tím, že si dávám hodně záležet na výstavbě postav. Přijde mi, že když vám na postavách záleží a když vám připadají nějakým způsobem známé, bude vám na nich záležet a budete se s nimi ztotožňovat, ať jsou na Zemi a v současnosti, nebo v měsíční kolonii v roce 2401.

# Obecně bývají vaše postavy komplexní osobnosti, těžko bychom kteroukoli z nich mohli nazvat prostě „kladnou“ nebo „zápornou“, nicméně ve Skleněném hotelu se zdá, že mnohé Paulovy nedostatky vyvažuje jeho talent a oddanost hudbě. Jenomže v Moři klidu působí dojmem maximálně průměrného a trochu nudného muzikanta. Sice se tam objevuje jenom epizodně, ale může to ovlivnit čtení Paula ve Skleněném hotelu. Vlastně se čtenáři zacházíte stejně jako se svými postavami – vodíte je ve smyčkách a spirálach, vyvoláváte v nich pocity déjà vu…

Děkuju za tenhle postřeh. Opravdu se usilovně snažím vytvořit své postavy co nejkomplexnější a nejuvěřitelnější. Líbí se mi, že se lidé mohou vnímat různě. Paul je talentovaný, ale také má mnoho chyb. Morálně je slabý. Někteří lidé to při setkání s ním vnímají tak, že jeho umění všechno převyšuje, ale Mirella na představení nepřijde kvůli hudbě, je tam proto, že s ním chce mluvit o jeho sestře, a jeho umění ji jednoduše moc nezajímá.

# Motiv moře se ve vašem díle zdá důležitý, ať už je to moře vody, moře světel… Moře je místo, kde se člověk může ztratit, ať už metaforicky, nebo doslovně, a také může být hrozivé, nicméně někdy i lákavé, jako by nabízelo únik…

Oceán byl pro mě odjakživa důležitý. Ale nepřitahuje mě jako cesta k úniku, přitahuje mě svou stálostí, čímž chci říct, že je to jedna z mála věcí, která se od té doby, co jsem byla malá, nezměnila. Myslím, že ve vnitrozemském městě bych si připadala nesvá. Vyrostla jsem na ostrově u západního pobřeží Britské Kolumbie a teď bydlím v New Yorku. Mezitím jsem žila v Torontu a Montréalu, ale obě ta města stojí na vodě, Toronto leží na pobřeží jednoho z Velkých jezer a Montréal na řece sv. Vavřince.

# Moře klidu je výsledkem roku stráveného v izolaci, bez cestování, kdy se váš život i život zbytku planety změnil. Vy jste jej strávila coby autorka románu o pandemii píšící román o autorce románu o pandemii (to jen aby si čtenáři dovedli představit, co je myšleno těmi opakovanými motivy).

Když se nový koronavirus objevil, byla jste relativně klidná a říkala si No, vždyť jsem si to představovala, jsem na to připravená, nebo jste spíš panikařila, protože jste si samozřejmě představovala taky mnoho dalších věcí? Psychologicky jsem byla na pandemii covidu-19 podivuhodně nepřipravená. Nedokážu to pořádně vysvětlit, protože předchozích pět let jsem strávila přednáškami o Stanici 11 a věta pandemie prostě přicházejí se v nich doslova vyskytovala. Fascinuje mě ta raná fáze pandemie, kdy jsme věděli, co se chystá, ale nějak jsme tomu nedokázali uvěřit. Připadá mi to jako obrovské selhání představivosti: v New Yorku jsme si pořád potřásali rukou s cizími lidmi, vstupovali do vnitřních prostor bez roušek a jezdili metrem až do druhého týdne v březnu 2020. A já sama vůči té hlouposti nebyla imunní. A pak jsme najednou byli v lockdownu a bylo jasné, s čím se to potýkáme, a být autorkou Stanice 11 během skutečné pandemie byl tak zvláštní zážitek, že jediný způsob, jak jsem se s tím dokázala vyrovnat, bylo, že jsem se pustila do psaní pasáží sci-fi autofikce v Moři klidu.

# Co jste za lockdownu četla? A co jste dělala kromě psaní?

Přečetla jsem spoustu románů a hodně zahradničila. Mám byt v nejvyšším patře s třemi střešními terasami a během pandemie jsem vybudovala dvě nové kontejnerové zahrady. Zahradničení mě v těžkých časech dokonale uklidňuje.

# Jak moc vám leze na nervy, když čtenáři hledají ve vašich románech vás, vaše vlastnosti, váš opravdový život?

Mně to vlastně lichotí. Dokazuje to opravdové zaujetí dílem. Někdy z toho mám pocit, že je na mě moc vidět, jako když čtenáři poukazují na to, že se v mých knihách většinou vyskytují hrdinky, které… řekněme nejsou úplně součástí okolního světa, hledí na něj s jakýmsi odstupem.

# Vidíte nějaký rozdíl v přijetí svého díla v Kanadě nebo Spojených státech a v zahraničí?

Dříve jsem byla mnohem víc přijímaná ve Francii než v Severní Americe – na Wikipedii jsem měla o hodně dřív heslo ve francouzštině než v angličtině – ale to se obrátilo, když vyšla Stanice 11. Myslím, že dnes se recepce mého díla v jednotlivých zemích moc neliší, ale rozhodně se liší otázky v rozhovorech. Kanadští a američtí novináři se většinou víc ptají na můj osobní život, kdežto evropské novináře zajímá můj pohled na širší společenská témata. Děkuju, že jste první evropský tazatel za poslední dva roky, který se mě neptá na hnutí #MeToo.

# Děkuju za rozhovor.

Já děkuju!

# Hana Zahradníková

24.1.2022