Šeptuchy - lidové léčitelky ze severovýchodu Polska léčí šeptáním slov
nakl. Host
Podobně jako Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních popsala Alena Šabuchové ve svých Šeptuchách ženy, které léčí a pomáhají s problémy. Jejich technikou je šeptání nemocnému do ucha. Co přesně? Zaříkávání? Modlitby? Za knihu získala autorka v roce 2020 nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera. V českém překladu Lubomíra Machaly.
Ukázka:
Dorota říkala, že se v mlze nemám ohlížet za sebe, nebo je uvidím. Vždy když procházela kolem močálů, na chvíli zadržela dech. Párkrát jsem ji zahlédla, jak zavírá oči, procházela tudy jako na voze kolem Kauflandu v Hajnówce. Netvářila se však, že něco hledá v tašce, ani nesmrkala, aby jí kapesník zakryl půl tváře. Bylo to jako přecházet přes most a mít strach z výšek a z řek. Tak zavřete oči a počítáte do deseti. Ale Dorota se nebála. Myslím. Tedy, možná chvíli, potom si na to zvykla. Nikdy jsem se jí na to neptala, mluvila o tom sama a málo. Jen když chtěla. „Někdy křičí.“
Vracely jsme se ze školy, venku bylo horko a šlapaly jsme z Hajnówky pěšky. Dorota měla tenkrát nové sandály, co ji odřely na palcích, procházely jsme kolem bažin jako každý den. Z peněz na autobus jsme si koupily borůvkovou zmrzlinu v prášku. „Ale jenom když je ticho, křičí. Ne pokaždé.“ „A co křičí?“ „Jak kteří. Není jim rozumět. Oni nekřičí jako my. Tak po svém.“ Měla dlouhé řasy, nejdelší na světě, a nejlesklejší vlasy, které se jí na slunku proměňovaly. „A někdy jsou potichu. Pouze chtějí něco povědět a čekají, že jim budu rozumět.“ „A co by se stalo, kdyby nám to řekli?“ zeptala jsem se jednou. „Nevím. Protože nám to nikdy neřeknou.“
Občas jsem jí nerozuměla. Opravdu jsem toužila jí porozumět, přikázat jí, ať mi vysvětlí, o čem mluví. Chtěla jsem s ní zatřást, chytit ji za její lesklý cop a říct, ať si nevymýšlí, ať se přestane tvářit, že ví víc než my všichni, ale nikdy jsem to neudělala. Nemohla jsem. Přestože jsem byla její jediná kamarádka, anebo si to dodnes aspoň myslím, nedostala jsem se úplně blízko k tomu, co si nosila s sebou, v sobě. Nedalo se. Bylo to Dorotinou součástí stejně jako bolest a všechna její tajemství, která se jí s jemným syčením dostávala pod kůži a zaplétala do vlasů. Občas nějaká zůstala v odtokové rouře ve vaně se žlutými kachličkami, ale vždy si našla cestu, jak se vrátit. Nevím, kolik by mi toho Dorota byla schopná říct. Po jistém čase jsem o tom nechtěla víc vědět, když jsem si začala uvědomovat, že je to pořádná tíha na jejích ramenou.
Jednou, když jsme se vracely z odpustu v Orle na kolech, začala u močálu mezi Rutkou a Grabowcem šlapat tak rychle, že jí spadl řetěz, a Dorota přeletěla dopředu. Odřela si ruku i líce, zablátila kolena, ale v očích měla zvláštní výraz, jako by se jí nic z toho nestalo, jako by ji trápilo něco úplně jiného a nesměla o tom nikomu říct. Kulhajíc tlačila kolo a pospíchala pryč. „Máme doma takovou zelenou dezinfekční vodičku, nechceš si to umýt?“ zeptala jsem se. „Ne, večer to smyju mýdlem.“ „A nebolí tě ta noha? Nemáš to vymknuté?“ Dorota zavrtěla hlavou. „Protože někdy tě to hned nemusí bolet a opuchne ti to až na druhý den,“ říkala jsem. „Dej si na to octan, ale kdyby tě to zítra bolelo, tak nechoď do školy. Řeknu, že jsi šla na rentgen.“ Až v tu chvíli jsem si všimla, že Dorota potichu pláče. „Chceš kapesník?“ zeptala jsem se. Dorota zavrtěla hlavou a beze slova jsme šly domů. Na svátek Ivana Kupaly se v Podlasí potkávalo hodně lidí. Domácí, jejich rodinní příslušníci, ti, kterým morový vršek nenabízel tolik možností, anebo jenom potřebovali odejít. Časem jsme jim začaly rozumět, ale začaly jsme se také vracet, jako by nás Podlasí volalo zpět se všemi svými podivnostmi, zubry, vlky a nadrozměrnými hřiby. Barevné stužky přivázané na křížích u cesty nás stáhly za vlasy a přivlekly zpět. Mohly jsme to cítit kdesi v koříncích jako děti, které sundají čepici ze zpocené hlavy, když poprvé napadne sníh.
Cerkev v Świętech měla zlaté kupole tyčící se k nebi, možná zlato zaručovalo lepší signál, je možná vodivější na cestě k Bohu, dřív vás slyší, zřetelněji rozumí, co má splnit. Agata by o tom věděla víc. V Bóle měli modrou cerkev s obyčejnými kupolemi, možná proto jim vyhořela pohřební kaplička. Všichni věděli, proč vyhořela. Říkali, že kvůli Dorotě. A ti, co to neříkali, si to mysleli. Dorotin otec byl tenkrát u báťušky strašně dlouho. Když se vrátil domů, Dorota seděla v koupelně pod umyvadlem, popálenou ruku měla ještě obvázanou, a čekala, co se bude dít. Jaroslaw si beze slova umyl ruce a tvář a šel spát. Chtěla mu to povědět už tehdy, ale bála se. Že by se lidé začali bát jí.
Týden se s ní nebavil, pouze kolem ní procházel, oči měl prázdné jako díry, co v kapličce zůstaly po oknech. Ty též nekřičely, nechtěly nic říct. Nikdo se nezlobil. Tedy, mrtví ne. Anebo mi to jenom neřekla. Ležel tam tenkrát muž Jolanty Zielińské, tělo mu trochu osmahly plameny, ale neshořel celý, vytáhli ho ven a normálně pochovali, jak se patří. Od té doby Jolanta Dorotu nenáviděla a s Jaroslawem se přestali zdravit. Řekla, že až jednou umře, raději si ten hrob vykope sama, než aby to udělal on. On jí na to řekl, že klidně, ať si přijde k němu půjčit nářadí. V tom čase u nás umíralo víc mužů než žen, jako by jich v Podlasí už i tak nebylo míň. Běžela za báťuškou a vykřikovala, že její muž nyní nevstoupí do Království. „Jak ho takového ohořelého vzkřísí?!“ Báťuška řekl, že Hospodin ví, jak se to stalo. „Nechtěl se dát spálit, neodsoudí ho,“ ubezpečoval ji. „Ji by měl odsoudit, ať shoří v pekle, čarodějnice!“ ječela tehdy Jolanta. Lidé rádi využívají tyhle abstraktní prostory věčných trestů, protože najednou je něco větší než oni, rádi hovoří o tom, jak budeme potrestáni, byť by nás nejraději potrestali sami. I sami se někdy potrestáme a říkáme, že to učinil někdo jiný, podle toho, jak se nám to právě hodí. Jednou usilujeme o spravedlnost, potom zase o odpuštění, ale vždy přesně víme, co by koho mělo potkat, koho by neměl minout trest, komu by mělo být odpuštěno. Rozdávali bychom tresty na gramáž, vedli bychom samoobsluhu spravedlivých a věřili bychom, že můžeme. A že máme víc než nekonečno možností věřit, že se nemýlíme. Možná jednou budeme velmi překvapeni, když se dozvíme pravdu. Anebo když se dozvíme, proč se věci staly tak, jak se staly. Podle mě bychom se to nemuseli dozvědět. Abychom nebyli zklamaní z málo fatálních vysvětlení, k nimž tak rádi lneme. Nic podobného se v Bóle a vůbec v Podlasí dlouho nestalo. A třebaže se na to nikdy nezapomene, lidé o tom moc nemluvili. Nevím, zda z respektu k Jaroslawovi, nebo z lítosti nad Dorotou. Událo se to jako požár uprostřed léta, jako nehoda, která si kromě kapličky a trochu ohořelé neživé kůže nic nevzala.
21.1.2022
