Oceňovaná historická trilogie Hilary Mantelové je kompletní
nakl. Argo
První dva svazky cromwellovské ságy líčíly Cromwellův vzestup a okolnosti, za kterých se postupně stal Jindřichovým nepostradatelným rádcem. Zrcadlo a světlo navazuje přesně v okamžiku, kde druhý díl končil: kat si čistí krvavý meč, dvorní dámy ukládají do rakve bezhlavé tělo Anny Boleynové. Britská literární kritika označuje cromwellovskou trilogii Hilary Mantelové za největší anglicky psaný historický román, který zatím v tomto století vznikl.
Ukázka:
V troskách (I) Londýn, květen 1536
Hned jak královně useknou hlavu, vyrazí pryč. Kručení v břiše mu připomene, že je čas na svačinu, nebo možná na časný oběd. Okolnosti tohoto dopoledne jsou něčím novým, nemají žádná pravidla, kterými by se dalo řídit. Svědkové, kteří poklekli, aby duše mohla odejít, vstávají a opět si nasazují klobouky. Tváře pod klobouky jsou vyjevené. Pak se ale obrátí a vydá se zpět, poděkovat katovi. Ten muž vykonal svou povinnost prvotřídně: a i když mu král dobře platí, je důležité dobrou práci odměnit nejen měšcem, ale i povzbuzením. Sám byl kdysi chudý a poznal to na vlastní kůži. Malé tělo leží na popravčím lešení tam, kam dopadlo: na břiše, ruce rozhozené, plave v karmínové louži, krev se vsakuje mezi prkna. Francouz – pozvali kata z Calais – zvedl hlavu, zabalil ji do plátna a podal jedné z dam se závojem, které byly Anně k ruce v jejích posledních okamžicích. Všiml si, jak se žena ve chvíli, kdy převzala ten uzlíček, zachvěla od zátylku až k nohám. Přesto ho sevřela pevně, a to je hlava těžší, než byste čekali.
Byl ve válce, i tohle poznal na vlastní kůži. Ženy si počínají dobře. Anna by na ně byla hrdá. Nedopustí, aby se jí dotkl muž: kdokoliv by jim chtěl pomoci, toho odeženou gestem zdvižené dlaně. Kloužou v sedlé krvi, sklánějí se nad útlou mrtvolou. Slyší, jak při zvedání jejích ostatků zadržují dech: drží ji jen za šaty a bojí se, že látka povolí a jejich prsty se dotknou chladnoucího těla. Každá z nich se úkrokem vyhne polštáři, na kterém Anna klečela a který je nyní nasáklý její krví. Koutkem oka zahlédne zákmit čísi postavy, prchá odtud štíhlý muž v koženém kabátci. Je to obratný dvořan Francis Bryan, který spěchá Jindřichovi oznámit, že je z něj svobodný muž. Na Francise je spolehnutí, pomyslí si: je to bratranec mrtvé královny, ale rozpomněl se, že je i bratrancem královny nastávající.
Místo rakve našli dozorci z Toweru truhlu na šípy. Útlé tělo se do ní vejde. Žena, která drží hlavu, se svým krvavým balíčkem poklekne. Z nedostatku jiného místa ho napasuje mrtvé k nohám. Vstane a pokřižuje se. Ruce okolostojících napodobí její pohyb, a pohne se i jeho ruka, ale pak se zarazí a volně ji sevře v pěst. Ženy se naposledy podívají. Pak ustoupí, dlaně od těla, aby si neumazaly oděv. Jeden z mužů velitele Kingstona jim nabídne lněné ručníky – pozdě, teď už k ničemu nejsou. Ti lidé jsou neuvěřitelní, řekne Francouzovi. Měli celé dny na to, aby se připravili, a nemají rakev? Vždyť věděli, že královna zemře. Nebylo o čem pochybovat. „Možná bylo, maître Cremuel.“ (Žádný Francouz jaktěživ nedokázal vyslovit jeho jméno.) „Možná bylo, protože sama madam nejspíš myslela, že král vyšle posla a zarazí to. Všiml jste si, že se ohlížela, ještě když stoupala po schodech?“ „On na ni nemyslel. Duchem je cele u své nové nevěsty.“ „Alors, třeba bude mít tentokrát víc štěstí,“ řekne Francouz. „Musíte v to doufat. Kdybych se měl vrátit, asi bych zvedl taxu.“ Muž se otočí a začne si čistit meč. Dělá to s láskou, jako by zbraň byla jeho přítel. „Toledská ocel.“ Nastaví mu ho, aby se pokochal. „Když chceme takovouhle čepel, pořád ještě musíme ke Španělům.“
Cromwell se prstem dotkne kovu. Teď už byste to od pohledu neřekli, ale jeho otec byl kovář: přitahuje ho železo, ocel, vše, co se těží v zemi nebo co se ková, všechno tavené, tepané, broušené do tenkého ostří. Na popravčí čepeli je vyrytá Kristova trnová koruna a modlitba. Diváci se již rozcházejí, dvořané, městští radní a úředníci, hloučky mužů v hedvábí a se zlatými řetězy, v tudorovských livrejích a s odznaky londýnských cechů. Desítky svědků, a žádný z nich si není jistý, co to vlastně viděli; chápou, že královna je mrtvá, ale seběhlo se to tak rychle, že tomu nestačili porozumět. „Netrpěla, Cromwelle,“ řekne Charles Brandon. „Mohu vás ujistit, můj pane Suffolku, že trpěla.“
Z Brandona je mu zle. Když ostatní svědkové poklekli, vévoda zůstal neochvějně stát; královnu nenáviděl tolik, že jí neprokázal ani tuhle drobnou zdvořilost. Vybavuje si, jak váhavě kráčela k popravišti: Francouz říká, že se dívala za jeho záda. I když odříkávala svá poslední slova a žádala shromážděné, aby se modlili za krále, dívala se přes hlavy davu. Přesto se ale nenechala nadějí oslabit. Jen málo žen – a nemnoho mužů – jeví na samém konci tolik odhodlání. Všiml si, že se začala chvět, ale až po poslední modlitbě. Špalek tu nebyl, ten člověk z Calais ho nepoužívá. Vyzval ji, ať poklekne, vzpřímeně, bez opory. Jedna z jejích dam jí zavázala oči. Královna neviděla meč, dokonce ani jeho stín, a čepel jí projela šíjí, jen to vzdychlo, snadněji než nůžky hedvábím. Nám všem – tedy většině z nás, Brandonovi ne – je líto, že to zašlo tak daleko. Teď je jilmová truhlice odnášena ke kapli, na které zavlály vlajky, aby tu Anna mohla spočinout vedle těla svého bratra George Boleyna. „Zaživa spolu sdíleli lože,“ řekne Brandon, „takže se hodí, aby spolu po smrti sdíleli hrob. Uvidíme, jaké v sobě teď naleznou zalíbení.“
„Pojďte, pane sekretáři,“ řekne velitel Toweru. „Pokud mi prokážete tu čest, připravil jsem pohoštění. Všichni jsme dneska na nohou od časného rána.“ „Vy máte chuť k jídlu, pane?“ Jeho syn Gregory ještě nikdy neviděl nikoho umírat. „Musíme pracovat, abychom mohli jíst, a jíst, abychom mohli pracovat,“ řekne Kingston. „K čemu je králi služebník, který je roztržitý jen proto, že prahne po skývě chleba?“ „Roztržitý,“ opakuje Gregory. Jeho syn šel nedávno studovat řečnické umění, a výsledkem je, že sice stále postrádá sebeovládání nutné k dosažení řečnického umu, ale začala ho více zajímat jednotlivá slova. Někdy jako by si je zvedal k očím k bližšímu prozkoumání. Někdy jako by do nich šťouchal klacíkem. Někdy – tomu přirovnání se nelze vyhnout – k nim přistupuje se zájmem psa vrtícího ocasem nad hromádkou od jiného psa.
„Sire Williame,“ zeptá se velitele, „už byla někdy popravena anglická královna?“ „Pokud vím, tak ne,“ odpoví velitel. „Nebo přinejmenším ne během mé služby, mladý muži.“ „Aha,“ ozve se on, Cromwell. „Takže k těm omylům posledních dní došlo jen proto, že vám chybí zkušenosti? A nemůžete aspoň pro jednou něco udělat a napravit to?“ Kingston se od srdce rozesměje. Patrně se domnívá, že Cromwell žertuje. „Vidíte, pane Suffolku,“ řekne Charlesi Brandonovi. „Cromwell říká, že se potřebuju pocvičit v sekání hlav.“ To jsem neřekl, pomyslí si on. „Je dobře, že jste našli tu truhlu na šípy.“ „Já osobně bych ji hodil na hnojiště,“ řekne Brandon. „A jejího bratra pod ni. A jejich otec by se na to musel dívat. Nechápu, o co vám jde, Cromwelle. Proč jste ho nechal naživu, aby mohl kout pikle?“ Hněvivě se na něj otočí: hněv předstírá často. „Pane Suffolku, mnohokrát jste urazil samotného krále a na kolenou ho prosil o odpuštění. A jelikož jste, jaký jste, nepochybuji, že ho urazíte znovu. A co pak? Chcete mít krále, kterému je milosrdenství cizí? Pokud krále milujete, a vy tvrdíte, že ano, věnujte trochu pozornosti jeho duši. Jednoho dne stane před Bohem a bude se zodpovídat za každého poddaného. Když říkám, že Thomas Boleyn není pro říši nebezpečný, tak pro ni nebezpečný není. Když říkám, že bude žít klidný život, tak přesně to udělá.“
Dvořané šourající se po trávníku je sledují: Suffolka s jeho bílým vousem, očima metajícíma blesky a mohutnou hrudí, a králova sekretáře, podsaditého, rozložitého, ve střízlivě tmavých šatech. Obezřetně se rozdělují, obtečou tu rozmíšku a na druhé straně se opět pospojují do brebentících hloučků. „Proboha,“ prohlásí Brandon, „vy mě chcete poučovat? Mě? Anglického šlechtice? Zrovna vy s vaším původem?“ „Teď jsem tam, kam mě král umístil. A milerád vás poučím o všem, z čeho si můžete vzít ponaučení.“ Co to vyvádíš, Cromwelle? napadne ho. Obvykle bývá zosobněná zdvořilost. Ale kde už má člověk říkat pravdu, když ne na popravě? Po očku pohlédne na svého syna. Jsme bez jednoho měsíce o tři roky starší, než jsme byli na Annině korunovaci. Někteří z nás zmoudřeli; někteří z nás vyrostli. Když se Gregory dozvěděl, že by měl být svědkem její smrti, řekl, že to nedokáže: „Nemůžu. Je to žena, nemůžu.“ Ale pak jeho chlapec zachoval kamennou tvář a ovládl svůj jazyk. Pamatuj, řekl jednou Gregorymu, že všude na veřejnosti tě lidé pozorují, aby zjistili, jestli jsi hoden následovat mě v královských službách. Oba ustoupí, aby se poklonili vévodovi z Richmondu: Jindřichu Fitzroyovi, královu levobočkovi. Je to hezký chlapec se stejně hebkou, ruměnou pletí a rusými vlasy, jako má jeho otec: jemná květina, ztepilý hoch, který ještě plně nedorostl do své velké výšky. Kymácí se nad nimi.
„Pan sekretář? Od dnešního rána je z Anglie lepší místo.“ „Také jste nepoklekl, můj pane,“ poznamená Gregory. „Jakpak to?“ Richmond zrudne. Ví, že se nezachoval správně, a projevuje se to u něj stejně jako u jeho otce; ale stejně jako jeho otec se brání tvrdě a bohorovně. „Nechci být pokrytec, Gregory. Můj královský otec mi sdělil, jak mě Boleynová chtěla otrávit. Že prý se svým záměrem chvástala. Tak teď ty její obludné nevěry vyšly na světlo a byla za ně jaksepatří potrestána.“ „Není vám špatně, můj pane?“ Včera vypil příliš vína, pomyslí si: nepochybně zapíjel svou budoucnost. „Jsem jen unavený. Půjdu si lehnout. Aby už tohle divadlo bylo za mnou.“ Gregory sleduje Richmonda pohledem. „Myslíš, že z něj někdy může být král?“ „Jestli bude, bude si tě pamatovat,“ odvětí mu zvesela. „Vždyť mě už zná,“ namítne Gregory. „Udělal jsem to špatně?“ „Není nic špatného říci, co si myslíš. Při jistých příležitostech. Ostatní se ti to budou snažit spočítat. Ale udělat to musíš.“ „Myslím, že já nikdy rádcem nebudu,“ řekne Gregory. „Myslím, že se to nikdy nenaučím – kdy mluvit a kdy mlčet, kdy se dívat a kdy se nedívat. Řekl jsi mi: jakmile zahlédneš meč ve vzduchu, bude umírat – v tu chvíli, řekl jsi, skloň hlavu a zavři oči. Ale já tě viděl – ty ses díval.“ „Samozřejmě že jsem se díval.“ Vezme syna za paži. „Nedivil bych se, kdyby si bývalá královna hlavu zase nasadila, popadla ten meč a hnala mě s ním až do Whitehallu.“ Je sice mrtvá, pomyslí si, ale zničit mě může i teď.
............
překlad Michala Marková
13.1.2022
