Svoboda není nic jiného než vzdálenost mezi lovcem a kořistí
nakl. Vyšehrad
Román Na Zemi jsme na okamžik nádherní americko-vietnamského spisovatele Oceana Vuonga se snaží nacházet nový jazyk, ve kterém bychom dokázali žít světu navzdory. Kniha je dopis syna adresovaný matce, která neumí anglicky a nikdy si ho nedokáže přečíst: „Mami, píšu ti, abych se tě dotknul – přestože každým slovem, které napíšu, se vzdaluju místu, kde jsi.“ Právě díky tomu může Vuong vyslovovat intimní a naléhavé věci bez obav z jejich dopadu.
Už ve svých básních dokázal vietnamsko-americký spisovatel Ocean Vuong otevřít jazyk, ve kterém život zjizvený bolestí může znovu nacházet mír...Hranice mezi fikcí a autobiografií jsou v románu porézní a autora lze do jisté míry zaměňovat s hlavní postavou. Rodina protagonisty, stejně jako ta autorova, emigrovala z uprchlického tábora do Států, když byly oběma dva roky. Vuong líčí život vklíněný do prostorů v nehtových studiích, v oblacích výparů z laků na nehty, odlakovače a Phở, které mezitím ženy připravují vzadu. Hlavní postava, Little Dog, je vychovaný ženami. Dogův otec je téměř nepřítomný, vidíme ho jen tehdy, když ho policie odvádí s rukama za zády. Zvláštní obraznost, se kterou Vuong podobné scény líčí, spočívá především ve smyslu pro detail, kam se upíná význam celku. I samotné jméno Little Dog odkazuje jinam: k vietnamskému zvyku pojmenovávat děti po něčem tak bezcenném, aby je potenciální zlo s opovržením přešlo.
Marek Torčík, z recenze psané pro revue Prostor
Ukázka:
Začnu znovu.
Mami, píšu, abych ti byl nablízku – přestože s každým slovem, které napíšu, se ti vzdaluju. Píšu, abych se vrátil v čase na benzinku ve Virginii, kde jsi s hrůzou zírala na vycpaného jelena zavěšeného u záchodu nad automatem na pití a stín jeho paroží ti padal na tvář. V autě jsi pak nepřestávala vrtět hlavou. „Nechápu, co je to napadlo. To nevidí, že je to mrtvola? Mrtvoly se mají odklidit, a ne takhle navždycky zůstat trčet.“ Vzpomínám na toho jelena, jak jsi zírala do těch jeho černých, skleněných očí a viděla v nich svůj odraz, celé svoje tělo, pokřivené tím mrtvým zrcadlem. Tebou neotřásl ani tak bizarní pohled na zavěšenou zvířecí hlavu, ale skutečnost, že vycpanina představovala ztělesněnou smrt, která nekončí, smrt, která neustále umírá, zatímco kolem ní procházíme, když si jdeme ulevit. Píšu, protože mě učili, že nemám nikdy začínat větu slovem protože. Já se ale nesnažil napsat větu – snažil jsem se dostat na svobodu. Protože svoboda, jak jsem se dozvěděl, není nic jiného než vzdálenost mezi lovcem a jeho kořistí. …
Podzim. Kdesi nad Michiganem se kolonie monarchů stěhovavých, která čítá přes patnáct tisíc motýlů, připravuje na každoroční let na jih. Během dvou měsíců, od září do listopadu, se s třepotáním křídel přesunou z jižní Kanady a Spojených států do některých oblastí středního Mexika, kde přezimují. Sedávají v naší blízkosti, na okenních parapetech a drátěných plotech, na šňůrách na prádlo, ještě rozmlžených vahou právě pověšeného prádla, na kapotě omšele modrého chevroletu, pomalu skládají křídla, jakoby se s nimi loučili, načež se zas prudce rozletí. Jediná mrazivá noc může vyhubit celé pokolení. Žití je tedy otázkou času, načasování. Tenkrát, když mi bylo pět nebo šest, jsem na tebe z legrace vyskočil zpoza dveří na chodbě a zakřičel „Prásk!“. Vyjekla jsi, tvář celou zkřivenou a zbrázděnou, a pak jsi propukla v pláč, opřela ses o dveře a s rukou na hrudi lapala po dechu. Já zůstal zmateně stát a dětská vojenská přilba mi sklouzla z hlavy.
Byl jsem malý Američan, který napodoboval, co viděl v televizi. Nevěděl jsem, že máš v sobě stále válku, ostatně neměl jsem ani tušení, že nějaká válka byla, že když do tebe pronikne, nikdy tě neopustí – že zní ozvěnou jako zvuk mající tvář tvého vlastního syna. Prásk. Tenkrát ve třetí třídě jsem s pomocí paní Callahanové, která mě učila angličtinu, přečetl první knížku, kterou jsem miloval, dětskou knížku od Patricie Polaccové, která se jmenovala Hromový dort. Vyprávělo se v ní o holčičce a její babičce. Jednou zahlédly, jak se na zeleném obzoru stahují mračna a blíží se bouřka, jenže místo toho, aby zabednily okna a na dveře přibily prkna, rozhodly se, že upečou dort. Jejich počínání ve mně uvolnilo kotvy, jak nebezpečně, ale zároveň s kuráží, odmítly jednat podle zdravého rozumu. Paní Callahanová stála za mnou s ústy u mého ucha a já se nechal dál unášet proudem jazyka. Jak mluvila, příběh se rozvíjel, bouře se přehnala, a pak ještě jednou, když jsem po ní slova opakoval. Péct dort v oku hurikánu; krmit se sladkostmi na pokraji nebezpečí. …
Byly mi asi čtyři, když jsi mě poprvé uhodila. Ruka, záblesk, zúčtování. Ústa mi hořela dotekem. Tenkrát, když jsem se tě pokoušel učit číst tak, jak to dělala paní Callahanová, přiblížil jsem se rty k tvému uchu, položil ti dlaň na ruku a pod stíny, které jsme vrhali, nechal plynout slova. Jenomže takové počínání (kdy syn učí matku číst) převrátilo naruby naše vzájemné postavení a s tím i naši identitu, která byla v této zemi už beztak oslabená a okleštěná. Po několika neúspěšných začátcích a koktání se ti věty v hrdle zkřivily nebo uzamkly a s trapným pocitem selhání jsi knížku s prásknutím zavřela. „Nemusím umět číst,“ zkřivila jsi obličej a odtáhla ses od stolu. „Vždyť vidím – to mi zatím k životu stačilo, ne snad?“ Tenkrát ta příhoda s dálkovým ovladačem. Podlitina na předloktí, o které jsem lhal učitelům. „Upadl jsem, když jsme hráli na honěnou.“
Tenkrát, když ti bylo šestačtyřicet, jak jsi najednou zatoužila vybarvovat. Jednoho rána jsi prohlásila: „Jdeme do Walmartu. Potřebuju omalovánky.“ Celé měsíce jsi plnila prostor mezi pažemi odstíny, které jsi nedokázala vyslovit. Purpurová, rumělková, pampelišková, cínová, kaštanová, skořicová. Den co den ses celé hodiny skláněla nad obrázky farem, pastvin, Paříže, dvou koní na větrem vymleté planině, dívčího obličeje s černými vlasy a pletí, kterou jsi nechala bílou, nevybarvenou. Vystavovala jsi je po celém domě, který začal připomínat třídu na základní škole. Když jsem se tě zeptal, „Proč vybarvuješ, proč zrovna teď?“, odložila jsi safírovou pastelku a zahleděla ses jako ve snu na nedokončenou zahradu. „Na chvíli se tam projdu,“ odpověděla jsi. „Všechno ale vnímám. Jako kdybych byla pořád tady v pokoji.“ Tenkrát, když jsi mi na hlavu hodila krabici s legem. Dřevěná podlaha skropená krví. „Vymyslel sis někdy místo, a pak se do něj přemístil?“ zeptala ses, zatímco jsi vybarvovala obrázek domku ve stylu Thomase Kinkadea. „Pozoroval ses někdy zezadu, jak pronikáš hlouběji a hlouběji do té krajiny, až se sobě vzdaluješ?“ Jak jen jsem ti mohl vysvětlit, že to, co popisuješ, je psaní? Jak jen jsem ti mohl říct, že navzdory všemu jsme si vlastně my dva blízcí tak, jako splynulé stíny našich dlaní na dvou různých stránkách? „Promiň,“ omlouvala ses mi, když jsi mi obvazovala ránu na čele. „Obleč se. Půjdeme do McDonaldu.“ S hlavou pulzující bolestí jsem namáčel kuřecí nugety do kečupu, zatímco ty jsi přihlížela. „Musíš vyrůst a zesílit, jo?“ …
Včera jsem si zase přečetl Deník truchlení Rolanda Barthese. Tu knihu psal denně, celý rok poté, co mu zemřela matka. Znám tělo své matky, píše, nemocné a pak umírající. Tehdy jsem přestal číst. Tehdy jsem se rozhodl ti napsat. Tobě, která jsi ještě naživu. Poslední sobotu v měsíci jsme vždycky vyrazili do nákupního centra, pokud ti po zaplacení účtů zbyly nějaké peníze. Někteří lidé se pěkně oblékají do kostela nebo na večeři; my jsme se vyfintili do obchodního centra u dálnice I-91. Vstávala jsi brzo, hodinu ses líčila, oblékla se do svých nejlepších černých šatů pošitých flitry, vzala sis své jediné zlaté kruhové náušnice a nazula černé brokátové boty. Pak sis klekla, vetřela mi do vlasů pomádu a sčesala je dozadu. Kdyby nás viděl někdo cizí, nepoznal by, že si kupujeme jídlo v místním obchodu na rohu Franklin Avenue, u jehož dveří se válely stvrzenky od poukázek na jídlo, kde základní potraviny jako mléko a vejce stály třikrát víc než na předměstí a otlučená a scvrklá jablka se válela v kartonové krabici, jejíž dno nasáklo prasečí krví z netěsnící přepravky s volně položenými vepřovými kotletami, pod nimiž se led už dávno roztekl. „Dáme si ty nóbl čokolády,“ říkala jsi a ukazovala na obchod s pralinkami Godiva. Vzali jsme si papírový pytlík a do něj namátkou vybrali pět nebo šest kostiček čokolády. Často jsme si v obchodním centru nekoupili nic jiného. Pak jsme chodívali a předávali si mezi sebou jednu kostičku, dokud se nám prsty sladce a černě neleskly. „Takhle si má člověk užívat života,“ říkala jsi, když sis olizovala prsty, z jejichž nehtů se po týdnu, kdy jsi ostatním poskytovala pedikúru, setřel růžový lak. Tenkrát na parkovišti jsi křičela a mávala pěstmi, zatímco ti večerní slunce leptalo vlasy do ruda. Pažemi jsem si kryl hlavu před dutými údery tvých kloubů. O těch sobotách jsme chodívali pasážemi tak dlouho, dokud obchody jeden po druhém nestáhly kovové mříže. Pak jsme zamířili k autobusové zastávce na konci ulice, dech nám poletoval nad hlavami, tobě na tváři usychal make-up. V rukou jsme nesli jen svoje ruce. …
.......................
překlad Martin Světlík
3.1.2022
